„Ne, tohle ho neudrzi,“ namitl Tuan.
Tomova jedina odpoved bylo zasklebeni.
„Rybarsky vlasec?“ Rod zvedl oboci.
„Neco lepsiho,“ odpovedel Velky Tom, poklekl a zacal hlidace svazovat. „Spletana synteticka pavucina.“
„A za vsechno vdecime tobe,“ rekl Rod a vzal mys do dlane.
Myska zahybala cumackem a vklouzla mu pod kabatec. Rod ponekud ztuhl a prikryl si dlani vypouklinu na brise. „Hej, davej pozor! To lechta!“
Tom mezitim zavinul hlidace jako pavouk mouchu, nacpal mu do ust hadr a pritahl ho nekolika smyckami niti..“Kam ho schovame?“ zeptal se Tuan.
„Tady pobliz je prihodne misto,“ zamumlal Tom, spicku jazyka vystrcenou, jak se pokousel zavazat gordicky uzel.
„Hej!“ Rod popleskal dlani hrbolek presouvajici se k spone jeho opasku. „Nech toho!“
„Tady na stene je kruh na pochodne,“ ukazal prstem Tuan.
„Zrovna to jsem mel na mysli,“ zavrcel Tom. Vyzvedl strazneho do vzduchu a pripoutal ho nekolika zavity niti ke kruhu.
Rod zavrtel hlavou. „Predpokladejme, ze tudy nekdo pujde. Nemuzeme ho tu jen tak nechat viset.“
Sahl si pod kabatec a zadrzel mys na jeji vyzkumne ceste a vytahl ji ven. „Poslys, devce, vis, co je to zborceni prostoru?“
Mys zakoulela ocima a zahybala fousky. Pak rozhodne zavrtela hlavou.
„Hm, a co takhle casova kapsa?“
Mys dychtive prikyvla, pak trochu zrudla ve tvari, jak se soustredila… a hlidac zmizel.
Tuan ze sebe vydal kloktavy zvuk a brada mu poklesla.
Velky Tom stiskl rty a pak rekl zive: „Ach… ano. No dobre, takhle je to lepsi.“
Rod se zasklebil, postavil mys na podlahu, obratil ji a placl ji po zadecku. „Ted se ztrat, ty carodejnicka potvurko. Ale nechod daleko; mozna te jeste budu potrebovat.“
Mys neco zapistela pres rameno a odbehla do stinu.
„Predpokladam, ze Sklebil bude spat v byvalem Tuanove pokoji,“ zamumlal Tom, „a jeho kapitani zrejme nebudou daleko od nej.“
„Nebude nektery z nich bdit?“ zaseptal Tuan. „Nebo nemohl nektereho Sklebil postavit na straz?“
Tom se pomalu obratil a se zvlastnim vyrazem ve tvari se zadival na Tuana. Pak mrkl na Roda. „Chytry hoch,“ pripustil, „a to, co rika, taky neni hloupe.“ Pak dodal: „Pojdme,“ a vykrocil k zakrutu chodby.
Jedinou dalsi hlidku, ktera je delila od hlavni mistnosti, byli schopni prekonat sami. Velka mistnost, podobajici se spis spinave a neusporadane jeskyni, byla osvetlena jen cadivym ohynkem z krbu a nekolika pochodnemi. Stacilo to vsak k tomu, aby nasli velke kamenne schodiste, ktere se vinulo vzhuru od zadni steny s eleganci, ktera ostre kontrastovala s jeho seslapanosti a spatnym stavem zabradli.
Galerie prvniho patra zasahovala nad hlavni mistnost. Z ni vedly dvere do soukromych pokoju.
Na zidli u velkeho krbu sedel statny, sirokopleci muz a pravidelne pochrupoval. Strazny stal u paty velkeho schodiste, protiral si oci a zival. Dalsi dva ozbrojenci stali po obou stranach dveri uprostred galerie.
„Pekne nadeleni,“ rekl Velky Tom a zacouval zpatky do chodby. „Je jich o jednoho vic nez nas, a jsou od sebe tak daleko, ze urcite ztropi poplach, nez se nam podari vyridit prvni dva.“
„Nemluve ani o velikosti osvetleneho prostranstvi, ktere budeme muset prekonat, nez se ke kteremukoliv z nich dostaneme,“ dodal Rod.
„Muzeme se plizit mezi stoly,“ navrhl Tuan, „a ten u paty schodiste urcite za chvili usne.“
„Takze s temi dvema dole si starost delat nemusime,“ pripustil Rod, „ale co ti druzi dva na galerii?“
„Pro ne,“ zaseptal Tuan, „tady mam jednu hracku.“ Vytahl smotek kuze ovinuty dlouhymi a tenkymi tkanicemi.
„Jak ses s tim naucil zachazet?“ zavrcel Tom, kdyz Tuan rozmotal tkanice. „To je zbran prosteho lidu, ne hracka pro slechtice.“
V pohledu, kterym Tuan obdaril Toma, bylo vic nez jen stopa pohrdani. „Rytir musi ovladnout vsechny zbrane, Velky Tome.“
Rod se zamracil. „Nemyslim, ze by to bylo soucasti klasickeho kodexu.“
„To ne,“ pripustil Tuan. „Ale patri to do kodexu meho otce a me, jak se brzy presvedcite. Oba hlidaci budou v bezvedomi na dlazbe driv, nez si uvedomi, co je to prastilo.“
„O tom nepochybuji,“ rekl Rod vazne. „Dobre, dej se do toho. Ja si vezmu toho u krbu.“
„Nevezmes,“ opravil ho Velky Tom. „Ty se postaras o toho u schodiste.“
„Ano? Existuje pro to nejaky zvlastni duvod?“
„Ano.“ Tom se zlovestne zasklebil. „Ten v te zidli je jeden z kapitanu — a navic zrovna ten, ktery mne uveznil. Ten patri mne, panove.“
Rod se na Toma podival a znovu ucitil arkticky severak vanouci mezi jeho lopatkami.
„No dobre, rezniku,“ zabrucel. „Ale nezapominej — jeste neni cas zabijacky.“
„Cim kdo zachazi, tim at taky sejde,“ zacitoval Tom trochu pozmenene. „Ty se postarej o sveho chlapa, pane, a mne prenech meho.“
Na to se oba polozili na zem a zacali se plizit ke svym obetem.
Pro Roda to byla cela vecnost prolezani mezi nohami od zidli a stolu po podlaze, hojne posete zbytky jidel, doprovazena neustalym strachem, ze nektery z jeho druhu dosahne sveho stanoviste pred nim a bude se nudit.
Ozvala se duta rana.
Rod ztuhl. Jeden z jeho druhu neco shodil.
Na okamzik bylo ticho; pak nekdo zvolal: „Co to bylo?“ Pak: „Hej, ty tam! Egberte! Zvedni se, ozralo, a hled si schodiste, ktere hlidas!“
„He? Co? Coze?“ zablekotal rozespaly hlas kousek od nej, a: „Co se stalo?“ pridal se k nemu jiny, hlubsi hlas od krbu. „To mne musite budit pro kazdou malickost?“
Po kratke odmlce se znovu ozval prvni hlas, uctive a trochu provinile: „Slysel jsem nejaky sramot mezi stoly, kapitane, a pak bouchnuti.“
„Sramot mezi stoly!“ zavrcel kapitan. „Nejspis krysa, ktera slidi po zbytcich! Kvuli tomu mne budis? Udelej to jeste jednou a uslysis bouchnuti znovu, ale tentokrat primo na te sve dute palici!“ Pak si kapitan zabrucel pro sebe: „Sramot! Ja mu ukazu sramot!“
Znovu zavladlo ticho, rusene jen kroky hlidek, vracejicich se na sve stanoviste.
Rod si pomalu a tise oddechl.
Cekal, az strazny zase zacne pochrupovat.
Pak pokracoval v plizeni, dokud nebyl pod stolem stojicim u schodiste.
Pripadalo mu, ze tam lezel velice dlouho.
Najednou se od krbu ozvalo ostre zahvizdani a rachot padajiciho stolu, jak Velky Tom skocil po sve obeti.
Rod se vrhl na svou.
Koutkem oka jeste zahledl, jak se Tuan postavil a svihl prakem, a pak uz skocil na strazneho, pravicku mu vrazil do bricha a levou rukou mu stiskl hrdlo.
Muz se slozil jako zaviraci nuz. Rod ho jemne uderil do zatylku, kousek pod okraj helmy, a muz ztratil vedomi. Vzhledl prave vcas, aby videl, jak se strazny na galerii pomalu hrouti k zemi. Druhy se svijel na dlazbe a rukama si sviral hrdlo.
Rod byl peti skoky nahore. Cistym hakem zasahl leziciho muze do brady. Muz okamzite znehybnel a jeho oci se zavrely.
Rodovi se obratil zaludek. Nebyl to hezky pohled. Presto mel muz stesti. Kdyby ho kamen zasahl naplno, roztristil by mu prudusnici.
Jeho druh na tom tak dobre nebyl. Oblazek mu prorazil lebku. Krev mu stekala z cela a tvorila na zemi malickou louzi.
„Odpust mi, clovece,“ zamumlal Tuan, kdyz to videl. Rod jeste nevidel jeho tvar tak bledou.
„Fortuna valky, Tuane,“ zaseptal.
„Ano,“ prisvedcil Tuan, „kdyby mi byl roven, pustil bych to z hlavy hned. Ale muz me krve je povinen
