Luskl prsty; buben zadunel.
„A pritom se nazyvate muzi!“ Tuan se zasmal, chraptive a opovrzlive.
Vlna mumlani se opet zvedla, dotcene a odmitave. „Jsme muzi!“ zvolal nekdo a dav se pridal: „Jsme muzi! Jsme muzi! Jsme muzi!“
„Ano!“ vykrikl jednooky hrbac. „Jen nam dej ty spinave lotry, kteri nas okradli, Tuane, a my dokazeme, ze jsme muzi! Nenechame na jejich zradnych kostech ani unci masa! Rozdrtime i jejich kosti a vytluceme z nich morek!“
Dav krveziznive zavyl.
Tuan se naprimil s rukama zalozenyma a pochmurne se usmal. Dav ho videl, jeho vyti se zmenilo v tiche vrceni s provinilym podtonem, pak se rozpadlo do ojedineleho reptani a ztichlo docela.
„Tim chcete dokazat sve muzstvi?“ zeptal se Tuan skoro pokojne. „Ne!“ Rozhodil ruce a ukazal na dav pod sebou. „Smecka psu by se zachovala lepe!“
Halou se rozlehlo bruceni, ktere sililo a stavalo se cim dal vzteklejsi.
„Opatrne!“ zavolal Rod na Tuana. „At neroztrhaji nas!“
„Zadny strach,“ rekl Tuan, aniz spustil oci z davu. „Nechme to chvili pusobit.“
Mumlani stale sililo. Tu a tam nekdo zurive vykrikl a pesti zahrozil Tuanovi, ktery stal na zabradli galerie.
Pak Tuan znovu pozvedl ruce a zvolal: „Ale ja vim, ze jste muzi!“
Dav utichl jako na povel.
„Jsou taci, kteri vas pomlouvaji, ale ja vas nazyvam muzi!“ Pak si je zacal prohlizet oblicej po obliceji: „A kdo by mi chtel odporovat?“
Okamzik byli zticha; pak nekdo zvolal: „Nikdo, Tuane!“ a jiny odpovedel: „Nikdo!“
„Nikdo!“ vykriklo nekolik dalsich a „Nikdo!“ zavolali jini, az „Nikdo!“ buracelo celym davem.
„Chcete dokazat, ze jste muzi?“ zvolal Tuan.
„Ano!“ zahrimal dav.
„Budete bojovat?“ zavyl Tuan, mavaje pesti.
„Ano!“ zvolali a krveziznive se pohnuli vpred.
Tuan rozprahl ruce ve vysi pasu, dlanemi dolu a s prsty roztazenymi.
Dav umlkl.
Jeho hlas byl tlumeny, chraptivy. „Narodili jste se do spiny, svrabu a nemoci!“
„Ano,“ zamumlali.
„Narodili jste se do krvaveho potu a bolesti v zadech z tezke prace!“
„Ano!“
„Narodili jste se zeslabli, s prazdnymi brichy a touhou po vlastnim domove!“
„Ano!“
„Kdo naplnil vase bricha? Kdo vam dal v tomto dome strechu nad hlavou?“
„Tys to byl!“
„Kdo vam dal vasi pevnost?“
„Tys to byl!“
„Kdo?“
„Ty!“
„Reknete jmeno!“
„Tuan Loguire!“ zvolali.
„Ano!“ Tuanovy ruce se znovu zvedly; stal siroce rozkrocen a oci mu plaly. „Vzal jsem od vas vasi bidu. Ale kdo vam ji dal, uz pri vasem narozeni? Kdo vas pokoroval stoleti po stoleti, z otce na syna, vek po veku uz od dob vasich praotcu?“
Dav nejiste zabrucel.
„Byli to sedlaci?“
„Ne,“ odpovedel dav.
„Byli to snad vojaci?“
„Ano!“ zvolali a znovu ozili.
„A kdo vladne vojakum?“
„Slechta!“
Roda ohromila nenavist, kterou do toho slova vlozili.
„Ano! Byla to slechta!“ zvolal Tuan, zamaval pesti a dav zarval.
Po nekolik okamziku nechal zavladnout pandemii a pak znovu rozhodil ruce. Pomalu je nechal klesnout na zabradli a predklonil se.
„Kdo!“ otazal se a buben za nim zaviril. „Kdo! Kdo jediny z tech urozenych byl na vasi strane? Kdo vam dal jidlo, kdyz jste ho potrebovali, kdo vyslechl vase petice? Kdo mezi vas poslal soudce, aby vam dali spravedlivost a zastani pred slechtou?“ Jeho pest se vymrstila dopredu, nad poslouchajici dav. „Kralovna!“
„Kralovna,“ opakovali.
„To ona si zacpala usi pred slechtou, aby mohla naslouchat vam!“
„Ano!“
„To ona pro vas prolevala slzy!“
„Ano!“
„Ale tebe vypovedela, Tuane Loguire!“ vykrikl hrbac.
Tuan se horce usmal. „Ano? Neposlala mne spis mezi vas?“ Rozhodil ruce a dav zajasal.
„To kralovna vam vrati vase prava!“
„Ano!“
„Jste muzi?“ zarval Tuan.
„Jsme!“
„Budete bojovat?“
„Budeme bojovat! Budeme bojovat!“
„Budete bojovat proti slechte?“
„Ano!“
„Budete bojovat za kralovnu?“
„Ano!“
„Budete bojovat proti slechte za Katerinu, svou kralovnu?“
„Ano! Anoanoanoano!“
Pak rev davu prehlusil vsechno ostatni. Lide poskakovali a kriceli; muzi chytali zeny a objimali je.
„Mate zbrane?“ zvolal Tuan.
„Ano!“ Tisice dyk se vymrstilo vzhuru a jejich ostri se zaleskla.
„Sbalte si sve rance a naplnte si je chlebem na cestu! Vybehnete z tohoto domu a vydejte se jizni mestskou branou! Kralovna vam da dobre jidlo a stany! Pak se vydate na jih sirokou cestou k Bredenske plani, kde budete cekat na slechtice!“
„Jdeme!“ zahrmeli. „Jdeme hned! Za kralovnu!“
„Za kralovnu!“
Tuan luskl prsty; buben zadunel hlasite a rychle. „Loveckou fanfaru!“ zaseptal Tuan Rodovi.
Rod slavnostne pozvedl roh k ustum a zacal troubit.
„Jdete!“ zaburacel Tuan.
Lide se rozbehli do svych pokoju a do zbrojnice. V deseti minutach posbirali sve uzliky, noze a hole.
„Hotovo!“ Tuan seskocil ze zabradli na podlahu galerie. „Na Bredenskou plan se dostanou za dva dny!“ Zasklebil se a poplacal Velkeho Toma po rameni. „Dokazali jsme to, Tome!“
Tom vyprskl smichy a sevrel Tuana do sveho medvediho objeti.
„Huch!“ zalapal Tuan po dechu, kdyz ho obr zase pustil. „Oznam to kralovne, priteli Gallowglassi, a postarej se, aby se to rozneslo mezi jejimi vojaky. Rekni ji, aby poslala maso, stany a pivo — a rychle. A tyhle lotry“ — ukazal prstem na Sklebila a jeho kapitany — „nech uvrhnout do nejhlubsi kralovniny kobky. Na shledanou!“ Otocil se a sebehl po schodisti.
„Hej, pockej chvili!“ krikl za nim Rod a vrhl se k zabradli. „Kam si myslis, ze jdes?“
