Bredenska plan byla delta, otevrena od jihu, ale uzavrena ze severu soutokem dvou rek. Kolem kazde z nich rostly huste stromy, oddelujici ji od pole. Pole samo bylo porostle vysokou travou a levanduli.
Ne ze by ho mohli videt, pomyslel si Rod, drepici u ohne. Husty opar zakryval cele pole; alespon Rod, ktery uz se setkal s civilizacnim smogem, to mohl nazyvat oparem; ale Tuan, ohrivajici si ruce nad ohnem naproti Rodovi, zavrtel hlavou a zabrucel: „To je ta nejhustsi a nejneproniknutelnejsi mlha, mistre Gallowglasi, jakou jsem kdy videl! Tezce doseda na ducha bojovniku!“
Rod pozvedl oboci a zaposlouchal se do ticheho reptani, ktere se k nim neslo pres pole z tabora zebraku. Carodejnice byly nad veci; obvykly vecirek zacal vcera v poledne, bez ohledu na pocasi.
Otrasl se potlacovanym smichem. „Nedelej si s tim starosti, Tuane. Predpo- hm, carodejnice rikaly, ze zitra bude krasny slunny den.“
„A svaty Jiri budiz pochvalen, jestli do te doby nebudeme muset bojovat!“ Tuan se zachvel a zabalil se do plaste.
Posledni zpravy od Bromovych miniaturnich spehu — ktere Rod okamzite pojmenoval na Predsunutou sotci rekognoskacni skupinu — rikaly, ze jizni vojska jsou vzdalena na pul dne cesty. Katerina prijela spolu s Bromem a armadou vcera vecer a zebraci uz tou dobou pul dne odpocivali. De facto byli tak horlivi a pripraveni, ze Tuanovi dalo praci je udrzet; byli ochotni pokracovat na jih a napadnout slechtice na pochodu.
„Stejne,“ rekl Rod a kousl se do rtu, „nevidim duvod, proc bychom s bojem meli cekat do rana. Muzeme je prepadnout v noci, kdyz budou odpocivat.“
„Nocni utok!“ vydechl Tuan zdesene.
Rod pokrcil rameny. „Jiste, proc ne? Budou unaveni po celodennim putovani a nebudou vedet, kde jsme. Budeme mit mnohem vetsi sanci zvitezit.“
„Jiste, a taky vetsi sanci zabit cloveka tak, ze o nej zakopnete, kdyz padne!“
Rod si povzdechl a nechal si pro sebe, ze presne tohle uz se mu jednou podarilo a ze ten clovek byl jeden z peti skvele vycvicenych najemnych zabijaku, kteri na nej cihali. Dalo by se rict, ze obcas musel bojovat jeste necestneji a s daleko mensim ospravedlnenim, ale ted na to jaksi nebyla vhodna doba. A tak jen rekl: „Myslel jsem, ze ucelem boje je vyhrat.“
„Ano,“ prisvedcil Tuan, upiraje oci do mlhy na jiznim konci pole, „ale ne takovym necistym zpusobem. Kdo by byl verny kralovne, ktera takto zachazi se svymi vojaky?“
A to, jak musel Rod pripustit, bylo jadro veci. Prestiz byla v tomto svete vsim; a cest byla prubirskym kamenem prestize.
„No dobre,“ povzdechl si, „ty jsi tady doktor.“
Tuan se na nej zamracil. „Doktor? Nedovedu lecit nemocne.“
„Ne, ale jsi skvely prakticky psycholog. A tak se budu ridit tvym slovem, kdyz jde o zachazeni s lidmi.“
Tuan se smutne usmal a potrasl hlavou. „Priteli Rode, neumim ani zachazet s lidmi.“
Rod ho obdaril skeptickym pohledem. „No, mozna, ze ne, ale jsi certovsky dobry vudce!“
„Ho!“ zahrimal cisi hlas.
Rod se otocil a zasklebil se na mohutny stin, nejiste se rysujici v mlze. „Vsichni spokojeni?“
Velky Tom si proklestil cestu z mlhy a zasklebil se. „Nanejvys stastni, pane. Nikdy v zivote jeste nepili takove vino, ani ho nemeli tolik.“
„Hmmm.“ Rod stiskl rty. „Radeji za chvili zastavime pipy. Nechceme prece, aby se nam vsichni opili tak kratce pred bojem.“
„Ne,“ opravil ho Tuan, skoro automaticky, jak si Rod vsiml. „Nech je napit dosyta; tim drive usnou. Rano je vzbudime brzy a kazdemu dame korbel nebo dva — pak budou bojovat jako skutecni demoni.“
Rod musel pripustit, ze je to pravda. Po zebracich se nezadala presnost a soustredeni, jen to, aby se vrhli na nepritele a porazili ho.
Noc byla teckovana svetelky straznich ohnu, rozmazanych zvedajici se mlhou. Jeste vic svetelek bylo videt na jihu, kde rozlozili svou armadu slechtici a radcove.
Z louky na severu se ozyval opily smich a krik spolu s neumelou hudbou — zebraci dostali nadmiru prijemny rozkaz pit tak rychle, jak dovedou.
Na strani za rekou vladlo prisne, neschvalujici ticho a tlumeny svit lamp za hedvabim stanu, kde spalo kralovnino vojsko — dle narizeni strizlive.
Ale v nejvetsim stanu, v Katerinine, klid rozhodne nebyl.
„Ne, ne a znovu rikam ne!“ kricela kralovna, rozcilene prechazejic sem a tam.
Otocila se a kratce zatleskala rukama. „Uz nechci slyset zadne vase argumenty! Rozhodla jsem se a rozhodla jsem se nezvratne; ja zitra pojedu v cele svych vojsk! Zadne dalsi namitky nepripoustim!“
Rod a Brom si vymenili vyznamne pohledy.
Tuanuv oblicej byl rudy zlosti, ukrivdenim a znepokojenim.
„Ted odejdete,“ rekla Katerina a otocila se k nim zady.
Tri muzi se vahave uklonili a vycouvali ze stanu. „Co si usmysli, to udela,“ zabrucel Brom. „Pak ji my tri musime chranit a nechat vedeni boje siru Marisovi.“
„To je ta nejjistejsi cesta, jak prohrat,“ zavrcel Rod. „Jeho zpusob vedeni boje je zastaraly jako falangy.“
Brom si povzdechl a protrel si oci. „Ale jak uz jsem rikal, zemru s ni. I kdyz mozna, ze jeste muzeme prezit, protoze mam maly plan.“
Nez se ho mohli na neco zeptat, ustoupil do tmy, takze Rod usoudil, ze jeho 'plan' spocival v tom, ze doda Rodovi a Tuanovi ducha tvrzenim, ze jeste zbyva nadeje.
„Muzeme zemrit pri jeji obrane,“ zaseptal Tuan, nahle bledy. „Ale kdyz bude po nas, zemre ona take a to mne desi.“ Bezmocne rozhodil ruce. „Ale co mohu delat?“
„No…“ Rod naspulil rty a ohledl se pres rameno k osvetlenemu stanu. „Znal bych jeden zpusob, jak zajistit, ze zitra nevyjede.“
„Pak mi ho rekni!“ Tuanova tvar zaplala divokou nadeji.
„Postarat se o to, aby se nebyla schopna posadit.“
Tuan vytrestil oci. Do tvare se mu nalil nach, pak se zase vytratil, zanechavaje ho bledeho a tresouciho se. „Co… tim chces… jak to myslis?“ Hlas mel priduseny a vyhruzny. Vstal a pozvedl pest.
Rod se na nej podival a zamracil se. „Naplacat ji. Narezat ji na zadek tak, ze se do pristi nedele neposadi. Co jineho jsi myslel?“
Tuanova pest pomalu klesla; do tvare se mu zase vratila cervena barva. „Aha,“ rekl a odvratil se. „Mas pravdu,“ dodal po chvili, „to by pomohlo.“
„Je to bud tohle, nebo ji nechat zemrit.“
Tuan prikyvl a jako by ozil. Obratil se ke kralovninu stanu, na okamzik zavahal a pak vypjal prsa. „Pak to udelam. Omluv muj hnev, priteli Gallowglassi; na okamzik jsem mel dojem, ze myslis… neco jineho.“
Zhluboka se nadechl a razne vykrocil ke stanu.
U vchodu se zastavil, kyvl na strazne, znovu vypjal prsa a vpochodoval dovnitr.
Rod se pobavene usmal. „A pak, kdo ma neslusne myslenky!“ Zasmal se, potrasl hlavou a vydal se k taboru carodejnic, premysleje o tom, ze roky v Clovisove dome naucily Tuana mnohe o zivote.
Z niceho nic se objevila Gwendylon (doslova, nebot se zhmotnila ze vzduchu). Ostychave se usmala: „Co te tak pobavilo, pane?“
Rod se zasklebil, uchopil ji kolem pasu a pritahl ji k sobe pro polibek; vrouci polibek; dlouhy polibek.
„Muj pane!“ zvolala a zapyrila se a pak si graciezne upravila vlasy.
Nocni vanek k nim nahle zanesl zvuk pleskani, doprovazeny jecenim a krikem.
Zbrojnosi pred stanem se vypjali do pozoru a pak se opatrne ohledli ke vchodu. Jeden z nich se chystal rozhrnout zaves, ale druhy mu zadrzel ruku a zavolal: „Potrebuje jeji velicenstvo nasi pomoc?“
„Zustante venku!“ zajecel zmuceny hlas zevnitr. „Pro vsechno, co je vam svate, nevstupujte!“
Zbrojnosi si vymenili zmatene pohledy, pak pokrcili rameny a vratili se na sve pozice, tu a tam se nervozne ohlizejice pres rameno.
Jeceni bylo cim dal tlumenejsi, pak se zmenilo ve vzlykani. Pleskave zvuky ustaly.
Pak zavladlo ticho.
