mihla Silvova hlava s krvavym obvazem na cele, ale vzapeti mu zmizela z oci.

A zatim tu kdosi cosi organizoval, nekoho nekam posilal, rev narustal, chlapi ve spodkach se nejak vytraceli a naopak narustal pocet tech v uniformach — az se dokonce Andrejovi zazdalo, ze slysi rovnomerny dusot vojenskych bot a dokonce i zpev nejake pochodove pisne. Pak ale uvidel, ze se to dolu po schodech riti prenosny trezor, ktery nekomu upadl a ted se zarazil o dvere zasobovaciho oddeleni.

A najednou Andrej uvidel znamou tvar. Byl to jeho byvaly kolega z uctarny Cejchovniho uradu. Vrhl se vpred a dohonil ho. Pritiskl ho ke zdi a vychrlil na neho, ze se prece znaji. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Ted delam asanatora a nemuzu najit nikoho, u koho bych se mohl hlasit, tak me nekam poslete, kazdyho je tu prece zapotrebi…“ Byvaly kolega ho chvili poslouchal, zmatene pomrkaval a opatrne se pokousel Andreje odstrcit. Pak se mu to podarilo a vzapeti se rozkrikl: „Kampak vas asi tak muzu poslat? Copak to nevidite, ze nesu papiry k podpisu?“ A utekl.

Andrej se jeste nekolikrat pokusil o to, aby ho nekdo nekam zaradil, ale nikdo o nej nemel zajem. Vsichni nekam spechali a nenasel se tu nikdo, kdo by aspon chvili postal na jednom miste a dal dohromady dobrovolniky, kteri chteli pomahat. Dopalilo ho to a zacal proste otvirat jedny dvere za druhymi. Musi tu prece byt nejaka odpovedna osoba, ktera nepobiha sem a tam, nehulaka a bezradne nerozhazuje rukama! Podle nekterych priznaku se dalo usuzovat, ze tu nekde je stab, ktery urcite pokyny vydava… Prvni kancelar byla prazdna. Ve druhe stal nejaky chlap v podvlikackach u telefonu a kricel do sluchatka. Vedle nej se nekdo s klenim pokousel na sebe natahnout pracovni plast, ale ten mu byl zjevne maly. Zpod plaste vykukovaly policejni rajtky a blyskaly se uzasne nalestene boty, kterym chybely tkanicky. Andrej vbehl do dalsi kancelare, kde po nem nekdo hodil neco ruzoveho s knoflicky. Uskocil a v rychlosti si jen uvedomil, ze tam byly nejake zenske. Ve ctvrte kancelari konecne objevil, co potreboval. Byl tam Kurator.

Sedel bokem na parapetu u okna. Rukama sviral pokrcena kolena a dival se ven do tmy, kde se mihala svetla reflektoru. Kdyz Andrej vstoupil, obratil k nemu svou laskavou rumenou tvar, jako vzdycky malicko pozvedl oboci a usmal se. Ten jeho usmev Andreje uklidnil. Vztek a rozcileni zmizely.

Bylo mu nahle jasne, ze se vsechno zase srovna a bude v poradku.

Andrej se tedy taky usmal a rozpacite pokrcil rameny: „Asi me tu nikdo nepotrebuje… Neumim ridit, nevim, kde je slevarna… Nejak se v tom zmatku nedokazu zorientovat.“

„Ano,“ pronesl jaksi soucitne Kurator, „je v tom zmatek. Dokonce obrovsky.“

Pak se obratil zady k oknu, nohy svesil z parapetu, zakomihal jimi a podsunul pod sebe dlane. Pripominal ted male dite. „Az to neni hezke, nemyslite? Vlastne je to hanba — dospeli, rozumni lide… a takhle se chovaji.

To znamena, ze je nekde chyba, vidte, Andreji? Popustila se uzda zivelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou pripraveni. Chybi jim disciplina, podlehaji panice… No — a taky uredni siml ma na tom svuj podil.“

„Je to tak,“ rekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A vite, co ja ted udelam?

Uz nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykladat, proste si vemu nekde nejakou hul a pujdu. Pripojim se k nejake skupine. A kdyz me nebudou chtit, pujdu sam. Vzdyt tady jde i o zeny a deti…!“

Kurator prikyvoval. Uz se neusmival, tvaril se vazne a bylo videt, ze s Andrejem souhlasi.

„Ale jeste tohle…,“ zachmuril se Andrej. „Co je s Donaldem?“

„S Donaldem?“ Kurator znovu zvedl oboci. „Aha… s Donaldem Cooperem…“

Pak se zasmal: „Myslite si, ze uz sedi za mrizemi a dela pokani?

Kdepak! Donald Cooper zrovna v tehle chvili organizuje oddil dobrovolniku na odrazeni toho hnusneho utoku… Neni to zadny gangster, zadny zlocin nespachal. Pistoli ziskal na cernem trhu vymenou za stare bici hodiny.

Co se da delat — cely svuj zivot byl zvykly nosit u sebe pistoli…“

„To je fakt,“ rekl s ulevou Andrej. „Jasna vec… Ja jsem opravdu neveril, ze by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v poradku.“ A uz se obratil, ze tedy pujde, kdyz si jeste vzpomnel: „Reknete mi…, jestli to tedy neni tajemstvi… Reknete mi, proc to vsechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tim vlastne sleduje?“

Kurator si povzdechl a seskocil z parapetu.

„Andreji, uz mi zase davate otazky, na ktere…“

„Dobra! Ja to prece chapu,“ prerusil ho prudce Andrej a dlane pritiskl na prsa, „jenom jsem chtel…“

„Pockejte! Zase mi davate otazky, na ktere vam nedokazu odpovedet.

Chapete to? Nedokazu… Treba — proc doslo k destrukci nekterych staveb — vzpominate si? To ale vlastne bylo, jeste nez jste sem prisel… A ted zase paviani. Vzpominate si, jak jste se me vyptaval: Jak je to mozne? Jsou tu lide ruznych narodnosti a vsichni mluvi stejnym jazykem. A dokonce si to ani neuvedomuji! Vzpominate si, jak vas to prekvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vas to desilo, protoze jste se pokousel Kensimu vysvetlit, ze mluvi rusky, a on zase presvedcoval vas, ze mluvite japonsky?

Pamatujete se na to? Ted uz jste si zvykl, ted uz se na takovehle veci nevyptavate.

Je to proste jedna z podminek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vam k tomu jeste muzu rict?“ Kurator se usmal: „Tak jdete, Andreji, jdete! Vase misto je tam venku… Je treba neco delat. Kazdy na svem miste — a kazdy podle svych sil!“

A Andrej spis vybehl nez vysel na chodbu. Ted uz tu bylo prazdno. Sebehl tedy po hlavnim schodisti na namesti a okamzite, bez vahani se pridal ke skupine, ktera tu vedle nakladniho auta pod lucernou v klidu vyckavala.

Protlacil se dopredu, tam mu nekdo podal tezkou zeleznou tyc a on se od toho okamziku citil byt silny a pripraveny k boji. Mel prece zbran.

Nekde docela blizko jakysi znamy hlas rycne velel v trojstup nastoupit.

Andrej si hodil tyc na rameno a rozbehl se tam. Zaradil se mezi nejakeho Latinoamericana, ktery mel pres kabatek od pyzama natazene sle, a mezi blondateho obryleneho susinku. Ten byl hrozne nervozni. V jednom kuse si bryle sundaval, cistil je kapesnikem, znovu nasazoval a dvema prsty urovnaval.

Utvoreny oddil nebyl velky. Celkem tu bylo asi tak tricet chlapu a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urazejici, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, ze v dane situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobre hodi, i kdyz to je byvaly nacisticky vojak, takovy pozustatek z druhe svetove… Jak se dalo predpokladat u byvaleho poddustojnika wehrmachtu, velet mu nedelalo potize a poslouchat jeho hulakani nebylo nic prijemneho.

„Vyrrrovnat!“ rval na cele namesti, jako by mel pred sebou pluk na cvicaku.

„Vy tam… V tech backorach…! No — vy! Zastrcte bricho! A co vy…? Roztapnutej jak krava pred bejkem! Vas se to netyka? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“

Dali se do pohybu. Andrejovi hned nekdo zezadu slapl na nohu. Zakopl a vrazil do blondateho susinky vedle sebe, ktery si zrovna otiral bryle a upustil je na zem. „Blbce,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapistel: „Davejte prece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu bryle podal — a v tu chvili uz tu byl Fritz a vztekle je napominal. Andrej ho s chuti poslal do hajzlu… Obryleny blondak, ktery vypadal na nejakeho vedatora, mu dojate dekoval.

Museli pak dohanet oddil, ktery zatim pochodoval dal, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nastup do vozu“, pricemz „vuz“ tu byl jenom jeden — obrovsky specialni nakladak na rozvoz cementove kase. Kdyz tam nalezli, pod nohama jim to cvachtalo. Ten, co mel na nohou backory, s namahou prelezl zpatky pres postranici a zvucnym hlasem vsem oznamil, ze „on timhle vozem nikam nepojede“. Fritz mu rozkazal, aby se vratil k ostatnim. Chlapek zvysil hlas a prohlasil, ze ma backory, a ty uz se mu promocily. Fritz na to rekl neco o dobytku, ale chlap v backorach se Fritze vubec nelekl. Poznamenal, ze on se jako nejaky dobytek neciti, protoze dobytek by asi klidne v takovem sajrajtu jel… to at mu tedy vsichni ostatni, kterym ta cvachtanice nevadi, prominou… A v te chvili vylezl z nakladaku i Latinoamerican, odplivl si Fritzovi rovnou pod nohy, palce si zastrcil pod sle a pomalu sel pryc.

Andrej to vsechno pozoroval s jistou skodolibosti. Ne snad, ze by souhlasil s tim chlapem v backorach a uz vubec mu nebyl sympaticky odchod toho druheho… Nebylo to od nich kolegialni, chovali se hloupe, ale bylo docela zajimave pozorovat Fritze. Jakpak si asi zupak Fritz s touhle situaci poradi?

Vzapeti si Andrej musel priznat, ze zupak si poradil dobre. Udelal bez dalsich reci celem vzad, vyskocil na stupatko vedle sofera a vykrikl: „Odjezd!“

Auto se pohnulo — a presne v tom okamziku zapnuli slunce… Andrej se sotva drzel na nohou, hazelo to s nim, musel se pridrzovat chlapu kolem sebe, ale presto se dival. Na obvyklem miste se pomalicku rozsvecoval cervenavy kotouc. Nejdriv se trochu chvel, jako by pulzoval, byl stale jasnejsi a jasnejsi, menil se do oranzova, pak prechazel ze zlute barvy do bile, potom na okamzik zhasl a vzapeti se rozzaril tak, ze uz se na nej divat

Вы читаете Mesto zaslibenych
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату