Najednou zaslechli cvakani kopyt. Z dalky sem pomalu se skripotem prijizdel selsky povoz. Vsichni zmlkli. Ulici se blizil vuz tazeny parem koni. Nahore bokem sedel nejaky dost velky muzsky — a zjevne podrimoval.
Nohy v pracovnich botach visely volne dolu, pohupovaly se ve vybledlych rajtkach, ktere kdysi urcite patrily k uniforme stejne jako seprana ruska vojenska bluza. Sklonena hlava se ztracela pod rozcuchanymi rusymi vlasy, na kterych jako zazrakem sedela vojenska lodicka. V obrovskych snedych pestech muz sviral oprate. Hnedy i grosovany kun sli co noha nohu mine, vypadalo to, ze za chuze taky podrimuji.
„Jede na trh,“ rekl nekdo uctive. „Farmar.
„Jo, farmarum uz chybi ke stesti jen tyhle opice.“
„Jen si predstavte, jak by paviani zridili pole!“
Andrej se se zajmem dival. Za celou tu dobu tady videl farmare poprve.
Slysel o nich ale dost… Nebyli to zadni andele, zili v drsnych podminkach az nekde v divocine na blatech. Do mesta prijizdeli, jen kdyz chteli prodat, co vypestovali. A na rozdil od tech, co bydleli ve Meste, nikdy nemenili svou profesi.
Vuz se pomalu blizil. Vozkovi se pohupovala sklonena hlava, ruce tu a tam mechanicky popotahly za oprate. Do opic, ktere se az dosud chovaly vlastne dost mirumilovne, najednou vjel nejaky bes. Mozna je rozcilili kone, mozna uz jen mely dost vsech tech lidi dole na ulici, ale ted zacaly vzrusene poskakovat, zlostne porvavat a cenit zuby. Par se jich vyskrabalo po okapu az nahoru na strechu, zacaly tam vytrhavat tasky a hazet je dolu.
Jeden ze strepu zasahl vozku do zad primo mezi lopatky. Farmar sebou skubl, narovnal se a vytrestil oci. Prvni, koho uvidel, byl obryleny vedator, ktery se — cely zchvaceny — vracel z bezuspesneho pronasledovani osamele opice. Ted si to smutne slapal za farmarovym povozem. Farmar mlcky odlozil oprate a kone se okamzite zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestacil vykrocit od vozu, kdyz se pred jeho ocima brylaty muzik s vykrikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho zelezna tyc mu vypadla z rukou.
Farmar se uzasle rozhledl. Kolem nej se na vozovku sypaly ulomky tasek vytrhanych ze strechy a drobily se na oranzovou drt. „Kryjte se!“ hbite zavelel Fritz a sam vbehl do nejblizsich vrat. Razem se vsichni rozprchli a nekam se schovali. Andrej se pritiskl ke zdi. Tady byl v jakemsi palebnem stinu, v relativnim bezpeci. Se zajmem sledoval farmare, ktery se porad jeste rozespale a absolutne nechapave rozhlizel. Kalnyma ocima klouzal po rimsach a okapech olepenych navztekanymi paviany, pak zavrel oci a zatrasl hlavou, potom oci zase dosiroka otevrel a hlasite rekl: „Co to je za hovadinu?“
„Kryj se!“ kriceli na nej. „Hele… Ty fousatej! Pojd sem! Dostanes do palice, burane!“
„Co to ma znamenat?“ zaburacel farmar na muzicka pred sebou. Ten porad jeste sedel na bobku a satral rukama po zemi. Uz zase ztratil bryle.
„Co to tu je za potvory…? Muzete mi to vysvetlit?“
„To jsou, jak vidite, opice,“ odpovidal dopalene muz hledajici bryle.
„Copak, pane, nevite, jak vypadaji opice?“
„No… vy to tu teda vedete,“ rekl uzasle farmar, ktery se zrejme teprve v tehle chvili probral. „Co si jen toho tady navymejslite!“
Tenhle clovek, ktery sem dorazil odnekud z mist, kde lisky davaji dobrou noc, se proste rozhodl byt nad veci. Uz dosel k nazoru, ze prikori, ktere musel snest, neni zas tak velke, a tak ohromene ziral na chlupate tlupy poskakujici po rimsach a lucernach. Vycitave ale pritom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V te chvili susinka vedator stastne objevil sve bryle, sebral hul a upaloval do ukrytu. Farmar zustal uprostred ulice sam samotinky… Jako vyborny cil pro chlupate snajpery. Tuhle lakavou prilezitost si opice ovsem nenechaly ujit. Kolem farmarovych nohou to zacalo praskat a vzapeti dostal po strapate hlave.
„Uz toho mam dost!“ zarval a v te chvili ho jeden z pavianu trefil primo do cela. Farmar se vrhl ke svemu vozu.
Kone stali jen par metru od Andreje — a ten predpokladal, ze farmar skoci do vozu, lehne si do nej, praskne do koni a pozene to zpatky nekam na ta sva blata, pryc z tohohle nebezpecneho mista. Jenze fousac vubec neminil praskat do koni. „Poootvory,“ vrcel a vypadalo to, ze velice rychle a velice sikovne zacina ten svuj povoz rozebirat. Byl pritom k Andrejovi zady — a tak se nedalo odhadnout, oc jde. Zeny z protejsich oken vsak mely dobry vyhled — a tak najednou vsechny sborem zajecely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestacil divit: Fousac si k necemu prisedl — a to uz se mu nad hlavou zvedala bytelna namastena hlaven s derovanym kovovym plastem.
„Zpeeet!“ straslive zarval Fritz a obrovskymi skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neradi mizerny,“ brumlal si dal fousac a Andrej jen videl, ze uvnitr vozu dela nejake rychle, zrejme naucene pohyby, doprovazene kovovym cvakanim. Ted uz jen zbyvalo cekat, az se ozve poradny rachot.
I paviani na strese zacali cosi tusit. Prestali poskakovat, usadili se a ve sve opici mluve si cosi navzajem sdelovali. Jejich psi tlamy se pritom znepokojene obracely ze strany na stranu.
To uz byl ale Fritz u povozu. Chytil fousace za rameno a znovu zavelel: „Zpet!“
„Dej mi pokoj!“ zavrcel vztekle fousac a vytrhl se Fritzovi z ruky.
„Nech me, ja je vsecky sundam dolu, previty ocasaty!“
„Rekl jsem snad jasne…,“ spustil Fritz, ale v tom okamziku k nemu fousac obratil oblicej a pak se v cele sve mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesl: „Coze?“ Oba byli asi tak stejne vysoci, ale proti udelanemu fousaci Fritz prece jen pusobil jako strizlik.
„Jak jste k te zbrani prisel? Ukazte doklady!“
Fritzuv ostry ton fousace viditelne pobavil: „Hele ho, cucaka,“ pronesl uzasle. „On by chtel nejaky doklady! A tohle bys nechtel, vsivaku vyplajchovanej?“ A jednoznacnym gestem naznacil, jak by s Fritzem skoncoval.
Fritz vsak ani nemrkl a dal se uprene dival fousaci primo do oci.
„Rumer, Voronin, Friese! Ke mne!“ vystekl na celou ulici.
Andreje prekvapilo, ze ho Fritz jmenoval, ale prece jen se odlepil ode zdi a beze spechu se vydal k vozu. Z druhe strany se pomalym poklusem blizil nevelky Rumer. Pripominal tak trochu otesanka, kdysi pry si vydelaval jako profesionalni boxer. Fritzuv kamarad Otto Friese, vychrtly mladicek s odstavajicima usima, letel naopak ulici jako o zavod.
„Tak jen pojdte, pojdte,“ vybizel je farmar a s usmevem, ktery nevestil nic dobreho, si je prohlizel.
„Jeste jednou vas zadam, abyste mi predlozil sve doklady,“ pronesl prehnane uctive Fritz.
„Jdi do hajzlu,“ odpovedel nevzrusene fousac. Pozorne ted sledoval predevsim Rumera a jakoby mimochodem sahl po rukojeti uctyhodneho karabace umne spleteneho z kozenych reminku.
„Ale no tak,“ prohodil mirumilovne Andrej k fousaci, jehoz odev kdysi mohl byt uniformou. „Koukej, vojaku, nehadej se! My nejsme uredni osoby.“
„Ja se vam na vase urady muzu…,“ zavrcel fousac a koutkem oka si dal hlidal Rumera.
„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplave Rumer. „Vy moc dobre vite,“ rekl Fritz farmari, „ze na uzemi Mesta jsou vsechny zbrane zakazane. Tim spis kulomet… Jestli na nej mate povoleni, tak mi ho ukazte!“
„Kdo teda jste, ze po mne chcete nejaky povoleni? Policajti? Nebo snad nejaky gestapo?“
„Jsme dobrovolnici. Oddil domobrany.“
Fousac se uchechtl: „Tak to tu brante, kdyz jste z domobrany! Copak vam to nekdo zakazuje?“
Vypadalo to, ze konflikt jen tak neskonci. Ostatni chlapi se pomalu vraceli ze svych ukrytu a skupinku s farmarem obstoupili. Ted uz se k nim pridavali i mistni obyvatele. Nekdo si prinesl pohrabac, nekdo aspon nejakou tyc nebo nohu od zidle. Vsichni si zvedave prohlizeli fousateho farmare i zlovestne se blyskajici kulomet, ktery se tycil nad plachtovinou. Od farmare to tahlo zvlastni smesici pachu, v niz se dal rozeznat pot, cesnek a koralka… Andreje az prekvapilo dojeti, ktere se ho zmocnilo pri pohledu na propocenou vojenskou bluzu s jedinym — a samozrejme nezapnutym! — kovovym knoflickem u krku a na typicky narazenou lodicku az nekam k oboci… Jeste na ni byla znat stopa po hvezdicce. I hrube boty do marastu byly povedome… Jen ty fousy tu jaksi byly navic. A tu si najednou uvedomil, ze Fritze musely pri tom vsem napadat velice zvlastni myslenky. Musel to pro neho byt dost divny pocit… Podival se po nem. Fritz stal vzprimene, rty mel pevne sevrene, nos pohrdave nakrceny. Jako by se snazil fousace zmrazit ocelove chladnym, vskutku arijskym pohledem.
„My zadny povoleni mit nemusime,“ pronasel pomalu, jakoby line fousac a pohraval si pritom s karabacem. „My vlastne nemusime vubec nic — akorat vas musime krmit, darmozrouty.
„No dobre,“ ozval se odnekud zezadu znamy bas, „ale odkud je ten kulomet?“
„Jo… kulomet? No — to je vysledek spoluprace Mesta s venkovem. Ja ti dam koralku — a ty mne kulomet. A jsme si kvit.“
„To neni tak jednoduchy,“ neprestaval bas, „kulomet neni zadna hracka… nebo mlaticka, kterou tam
