potrebujete.“
„Ale ja si myslim,“ vmisil se do debaty ten, ktery prve rozsafne uvazoval o kladech uz pouhe pritomnosti oddilu na ulici, „ze farmari muzou mit zbrane.“
„Nikdo nesmi mit zbrane,“ zapistel Otto a zrudl.
„Coz je ale hloupost,“ rekl ten rozsafny. „No to je jasny, ze to je hloupost,“ pridal se k nemu fousac. „Ja bych vas chtel videt tam u nas… V noci, mezi mocalama… a jeste k tomu, kdyz je rije.“
„Ci rije?“ ozil blondaty muz s brylemi. Okamzite se protahl dopredu az k farmari.
„No — neci urcite,“ odsekl mu fousac vysmesne.
„Ne… Ne, pockejte! Ja jsem biolog a ja jsem az do tehle chvile…“
„Mlcte!“ okrikl ho Fritz. „A vas,“ obratil se znovu k farmari, „vas zadam, abyste me nasledoval. Aby se predeslo zbytecnemu krveproliti.“
Zmerili se ocima. Bylo jasne, ze fousaty farmar nejakym sestym smyslem pochopil, s kym ma tu cest. Jedovate se zasklebil a odporne vysokym hlaskem zapistel: „Hitler kaput!“ A bylo videt, ze z nejakeho krveproliti nema nahnano.
Ani ze zbytecneho, ani z jineho… Do Fritze jako kdyz uhodi blesk… Skubl sebou, jeho bledy oblicej uplne zrudl, na licnich svalech mu prudkym sevrenim az naskocily boule. Andrejovi se zdalo, ze ted se na farmare vrhne. Uz uz se chystal mezi ne vstoupit…. Fritz se ale ovladl, krev z obliceje pomalu zacala mizet a on jen suse rekl: „To s tim nema nic spolecneho. Prosim — pojdte se mnou!“
„Dejte uz mu pokoj, Geigere,“ zavolal na nej bas. „Vzdyt je to jasne farmar. A jakej to ma smysl — otravovat farmare?“
Vsichni kolem se k nemu pridali. Jasne, je to farmar, odjede a kulomet si odveze s sebou. Tady nejde o zadneho gangstera — tak co?
„Mame vyhnat opice a zatim si tu hrajeme na policajty,“ ozval se zase ten rozsafny.
Napeti najednou povolilo. Vsichni si zase vzpomneli na opice — a ty se zatim pochopitelne vsude rozlezly a delaly si, co chtely. Bylo uz taky jasne, ze mistni obyvatele prestali ocekavat od Fritzova oddilu zachranu — a rozhodli se, ze se s tim vsim nejak vyporadaji sami. Zeny vysly na nakup a se zarputilym vyrazem si s sebou nesly kostata a nasady od smetaku, aby od sebe mohly odehnat ty nejdrzejsi opice. Z vyloh obchodu mizely rolety a majitel stanku s potravinami jen nestastne obchazel kolem, bedoval a neustale neco prepocitaval. Na stanici autobusu se udelala fronta, a pak dokonce ten autobus i prijel. Hlasite troubil, cimz sice porusoval dopravni predpisy Mesta, ale zato uspesne hnal z cesty drze paviany.
„Vidite, panove?“ prohodil nekdo v davu. „Budeme si na to asi muset zvyknout. Tak co, veliteli? Date rozchod?“
Fritz se jeste chvili nevrle rozhlizel a potom nahle — docela normalnim, nezupackym hlasem rekl: „No co… Dame si rozchod. Tak — rozchod…“
Otocil se, dal si ruce do kapes a zamiril k nakladaku. Ostatni ho nasledovali.
Skoro vsichni jako na povel sahli po cigaretach a krabickach zapalek, zacvakaly zapalovace. Kdosi se ustarane optal, jak to asi bude dneska s dochazkou do prace, mozna ze by bylo dobre mit nejake potvrzeni. Rozsafny hlas vsak namitl, ze dneska prijdou do prace pozde pravdepodobne vsichni, tak jakepak copak… Nakonec se vetsina nacpala zase do korby nakladaku.
Zustal tu jenom Andrej a obryleny biolog, ktery se tvrdosijne dozadoval odpovedi na otazku, zda opravdu nekde na blatech byva neci rije.
Fousac rozebiral a znovu skladal do vozu kulomet a pritom pohrdave brumlal, ze „rije — jo, ta na blatech bejva a neni to, kamarade, zadna legrace, protoze jde, kamarade, o riji sarlatce — a takovej sarlatec, to je neco jako krokodyl. Videl jsi nekdy krokodyla? No — tak to je podobny, akorat ze chlupaty. Tyhle potvory maji tvrdy cerveny chlupy. A kdyz prijde jejich rije, tak to je lepsi, kamarade, drzet se od nich dal. Za prvy maji strasnou silu — jako bejci — a za druhy, kdyz jsou v riji, je jim vsecko fuk. Rozmlati vsecko, co jim prijde do cesty.“
Vedatorovi horely oci, dychtive naslouchal a kazdou chvili si urovnaval bryle dvema roztazenymi prsty.
„Tak co vy dva,“ zavolal Fritz z nakladaku, „jedete, nebo ne? Andreji!“
Biolog se ohledl, pak se podival na hodinky, smutne si povzdechl a rychle se zacal omlouvat a dekovat soucasne. Potom stiskl fousaci ruku, ze vsech sil s ni zatrasl — a utikal. Andrej zustal… Ani vlastne sam nevedel, proc zustal. Najednou jako by se ho zmocnila nejaka nostalgie. Ne snad, ze by se mu zastesklo po rodnem jazyce — vzdyt vsichni tady mluvili tak, ze mu to jako rodny jazyk pripadalo… A taky neslo o to, ze by mu tenhle fousaty farmar pripadal jako zosobneni vlasti. Jenze neco zvlastniho v nem bylo! Neco, po cem se Andrejovi prudce zastesklo — a co nenachazel ani u ironickeho Donalda, ani u veseleho, privetiveho, ale prece jen ciziho Kensiho, ani u Wanga, vzdycky tak dobrotiveho, hodneho, ale vecne zakriknuteho… A uz vubec ne u Fritze, trebaze to byl svym zpusobem zajimavy clovek, ale co se dalo delat, Andrej se jeste nedokazal zbavit vedomi, ze on a Fritz byli docela nedavno neprateli na zivot a na smrt… A ted najednou je tu uplne novy, zvlastni pocit: „neco“!
Fousac po nem sekl ocima: „Krajan, ze jo?“
„Z Leningradu,“ rekl Andrej trochu nejiste. Aby sve rozpaky prekryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousaci nabidl. „Vida,“ prohodil farmar a vytahl si cigaretu z krabicky, „tak holt krajani… Ja jsem od Vologdy. Cerepovec… rika ti to neco?“
„Bodejt!“ zaradoval se Andrej. „Tam je tedka obrovskej metalurgickej kombinat!“
„Podivejme,“ rekl na to farmar lhostejne. „Tak se teda vytahli. No jo… A co tu vlastne delas? A jak ti rikaji?“
„Ted jsem asanator,“ odpovedel Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“
„A ja sedlacim. Tady nam rikaji farmari… Jurij Konstantinovic Davydov,“
predstavil se fousac a hned dodal: „Napijeme se?“
Andrej se osil: „Jeste je brzo, ne?“
„Mozna mas pravdu,“ kyvl Davydov. „A ja musim jeste na trh… Rozumis — prijel jsem uz vcera vecer, ale sel jsem nejdriv do dilen, mel jsem tam uz davno slibenej kulomet. Kdyz jsme ho vyprubovali, dali jsme si koralku se sunkou — a ja najednou koukam, ze vypnuli slunce.“ Jeho povoz uz byl zase pekne urovnany, pripraveny k jizde. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal kone. Andrej vykrocil vedle nej.
„A jak to slunce vypnuli,“ pokracoval farmar, „tak tam nekdo povida: Pojdte, ja vim, kde muzeme pokracovat. Tak jsme sli a pekne jsme si vypili a dobre pojedli… Vis prece, jak to tady u vas ve Meste vypada s vodkou… No — a ja si doma palim samohonku. Takze ja jsem dodal pitivo — a ostatni se postarali o zabavu. Hrala muzika, byly tam zensky…“ Davydov si povzdechl. „Kamarade, u nas na blatech je to s zenskejma mizerie. Je tam teda k mani jedna vdova, to jo, takze se za ni tahneme… Muz se ji predloni utopil… Jenze to mas tak: Clovek si k ni zajde, ale potom? Jednou chce spravit mlaticku, podruhy neco jinyho, potreti abys ji pomahal se sklizni… Poootvoro!“ zarval najednou a pretahl karabacem paviana, ktery si vzadu chtel vyskocit na vuz. „Zijeme tam vlastne jako na fronte, kamarade.
A kdopak je to — ten, co tady hulakal. Nemec, ze jo?“
„Nemec… Bejvalej poddustojnik. U Konigsbergu se dostal do zajeti a odtamtud prisel sem.“
„Hned me podle toho jeho ksichtu napadlo, ze to tak nejak bude. Vypadaji vsichni jak skrkavky… A vis, ze me hnali az k Moskve? Az do spitalu me dostali a pripravili me o pul zadku, jenze ja je potom taky prohnal. Byl jsem tankista, rozumis? Jeste pak u Prahy jsem malem zhebnul…“ Uzasle zavrtel hlavou: „To jsou veci, kamarade! Zrovna tady se s nekym takovym sejit!“ „Ale on je to docela dobrej chlap,“ namitl Andrej. „A fakt je, ze se neboji.
Rad se vytahuje, to jo, ale jinak je to pracant, clovek plnej energie. Pro Experiment se podle me moc dobre hodi. Je dobrej organizator.“
Davydov zamlaskal na kone a teprve za chvili rekl: „Minulej tejden k nam prijel jeden takovej… Blizko me — tak asi deset kilometru — bydli Kowalski… taky farmar. Polak. No tak u neho jsme se sesli… Kowalski ma peknej barak. Velikej… Tak jsme se teda sesli — a ten neznamej chlap se zacal vyptavat, jestli spravne chapeme, jakej je smysl Experimentu. On byl totiz tady od vas. Z radnice, ze zemedelskyho oddeleni.
Hned nam to doslo. Kdyz rekneme, ze vsechno spravne chapeme, tak nam urcite budou chtit zvysit dodavky… No a co ty?“ rekl najednou. „Jsi zenatej?“
„Ne.“
„Ja se ptam proto, ze dneska budu muset nekde prespat. Rano totiz potrebuju jeste neco zaridit.“
„Ale samozrejme,“ rekl Andrej, „prijedte ke mne, to neni problem. Ja mam v kvartyru mista! Budu jen rad!“
