„No — tak ja taky rad prijdu,“ usmal se Davydov. „Prece jenom… jsme krajani.“
„Napiste si mou adresu! Mate kus papiru?“
„Staci, kdyz mi to reknes. Mam dobrou pamet.“
„Je to jednoduchy: Hlavni ulice, cislo domu sto pet, cislo bytu sestnact.
Jde se tam pres dvur. Kdybych nahodou nebyl doma, zajdete k domovnikovi, necham u nej klic. Jmenuje se Wang, je to Cinan.“ Andrejovi se Davydov libil, i kdyz bylo jasne, ze kazdy jsou z jineho testa.
„Kterej si rocnik?“
„Osmadvacet.“
„A kdy jsi odesel z Ruska?“
„V jednapadesatym.“
„Aha… Ja v sedmactyricatym. Jak to ted vypada na venkove? Je to tam uz trochu lepsi?“
„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Vsechno se tam dalo do poradku, kazdej rok jdou ceny dolu… Ja na venkove sice od valky nebyl, ale podle toho, co se pise a co clovek vidi v kine — musi se tam zit moc dobre.“
„Hm… Tak rikas — v kine,“ zabrucel pochybovacne Davydov. „Vzdyt vis, ze v biografu ti muzou ukazovat, co chteji.“
„Ale ne! Ve mestech jsou plny obchody. Listky na potraviny uz jsou davno zruseny. No — a odkud jsou potraviny? Prece z venkova, ne?“
„To jo… z venkova… Kdyz jsem se po valce vratil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenasel. Zena umrela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strasnym stavu. Tak jsem si rek, ze to dame vsechno do poradku. Kdo vyhral valku? My! A ted budeme zit podle svyho… Udelali ze me predsedu, souhlasil jsem. Zenit se nebylo treba — vesnice byla plna zenskych… Sestactyricatej rok jsme nejak preklepali a ja si myslel, ze ted uz nastanou lepsi casy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlcel. Skoro to vypadalo, ze na Andreje uplne zapomnel. A potom necekane rekl: „Cely lidstvo by melo zit ve stesti… Ty tomu veris?“
„Samozrejme.“
„Taky jsem tomu uveril. Ale tenkrat jsem si rek, ze s tou vesnici, rozumis, je to vsechno nejakej omyl. Pred valkou — bida s nouzi, po valce — furt to samy, jenze v bledemodrym. Clovek by tam posel. Takovej bezutesnej zivot… uz jsem malem propad chlastu, ale nahodou jsem se dovedel o Experimentu.“ Povzdechl si a zeptal se: „Ty si teda myslis, ze se jim ten Experiment povede?“
„Proc jim? Snad nam, ne?“
„Tak rekneme: nam… Povede se?“
„Musi se povest,“ rekl Andrej presvedcene. „Vsecko zalezi jenom na nas.“
„No…, ale my prece makame…! Tam jsme makali, tady taky. To je v poradku, pracovat se musi. Zivot je tu tvrdej, ale prece jen se to neda s tim drivejsim srovnavat. Dulezity je, ze si tady o sobe rozhoduju sam. A kdyz mi do toho nekdo chce zvanit, proste ho poslu do hajzlu a smytec… Byl jsi v partaji?“ zeptal se najednou.
„Ne, teprve v Komsomolu…,“ odpovedel Andrej a pak dodal: „Vy se na to divate z ty horsi stranky. Experiment je Experiment! Neni to jednoducha vec, delaji se chyby, ale jinak to asi nejde. Kazdy se musi snazit byt na svem miste prospesny a musi do toho dat vsechny sve sily.“
„A ktery ze to je — to tvoje misto?“
„Ted jsem prece asanator,“ pripomnel mu hrde Andrej.
„No, to je teda terno. A tam… mel jsi nejaky skoly? Nejakou… specializaci?“
„Uplne specialni specializaci,“ zasmal se Andrej. „Ja jsem astronom.“
Rekl to ostychave a ukosem se pritom na Davydova podival. Cekal, ze se tomu jeho novy znamy bude smat.
Ten ale primo ozil: „Fakt — astronom? Kamarade, tak to bys moh vedet, kde ted vlastne jsme! Na jiny planete, nebo dokonce na hvezde? My se kvuli tomu tam u nas na blatech snad kazdej vecir hadame a nekdy jsou z toho i rvacky, to bys koukal! Clovek si lokne samohonky a hned je ochotnej svuj nazor rucne prosazovat. Vis, ze nektery tvrdej, ze jsme tu v nejakym jako akvariu a ze jsme porad na zemekouli? V obrovskym akvariu, akorat ze neni pro ryby, ale pro lidi. To je — vid? Co si jako vedec o tom myslis?“
Andrej se podrbal na hlave a rozesmal se. U nej doma se kvuli tomu taky obcas skoro prali — a ani k tomu nepotrebovali samohonku. A pokud slo o to akvarium, tak presne tohle tvrdil i Icik Kacman. Vzdycky se pritom hihnal a prskal na vsechny strany.
„Jak bych ti to…,“ presel Andrej taky na tykani, „je to problem. Takova nepochopitelna vec… A jako astronom ti muzu rict jediny: Tezko to bude jina planeta — a hvezda uz vubec ne. Podle me je tu vsechno umely a s astronomii to nema nic spolecnyho.“
Davydov prikyvl: „Akvarium,“ pronesl presvedcive. „Slunce je tu misto lampicky a Stena je az k obloze zluta… Poslouchej — touhle ulickou se dostanu k trznici, ne?“
„Dostanes. Nezapomnel jsi mou adresu?“
„To vis, ze ne. Vecer me tam mas…“
Davydov trhl opratemi, hvizdl a povoz za chvili s rachotem zmizel v pricne ulicce. Andrej se vydal domu. To je teda chlap, rikal si nadsene.
Vojak jaksepatri. Je tedy fakt, ze pro Experiment neni ten nejspravnejsi, protoze se prihlasil, aby se vyhnul vlastnim potizim, ale ja ho nemam pravo soudit. Ranenej byl, doma se mu vsechno rozpadalo, mel se s tim rvat dal?
Vzdyt ani tady, jak to tak vypada, nema zrovna na ruzich ustlano. A neni sam, kdo toho drivejsiho zivota mel proste po krk. Takovejch tu je…!
I po Hlavni ulici se spokojene prohaneli paviani. Snad to bylo tim, ze uz si na ne Andrej zvykl, snad tihle byli opravdu trosku jini nez ti predchozi, Andrejovi uz proste nepripadali tak drzi a odporni jako pred nekolika hodinami.
Docela mirumilovne se v celych tlupach vyhrivali na slunicku, brebentili a hledali si blechy. Kdyz kolem nich nekdo sel, natahovali sve chlupate pracky s cernymi dlanemi a prosebne pomrkavali slzicima ocima. Vypadalo to, jako by do Mesta dorazila zaplava zebraku.
Pred vraty sedel na patniku Wang. Byl na nej smutny pohled, jak se tam hrbi s rukama unavene spustenyma mezi koleny.
„Popelnice jste ztratili, ze?“ zeptal se, ani nezvedl hlavu. „Koukni, co se deje!“
Andrej se podival do prujezdu a uzasl. Odpadku bylo nastlano az skoro k lampe u stropu. Uzky pruchod byl jenom k domovnikovu bytu.
„Paneboze!“ Andrej se okamzite vzpamatoval: „Pockej! Ja to vsechno obehnu a najdu je.“ Horecne si snazil vzpomenout, kudy se s Donaldem vraceli nakladakem do mesta a kde asi tak mohli ty popelnice vyhodit. „To uz nemusis,“ rekl rezignovane Wang. „Prijela sem komise. Dal jsem jim cisla nasich popelnic a oni slibili, ze nam je do vecera nekdo priveze.
Samozrejme ze do vecera to nebude, ale kdyby to aspon stihli do rana…“
„Wangu, to ti byla takova hruza, ze se mi na to ani nechce vzpominat.“
„Ja vim. Uz mi o tom vypravel Donald.“
„On uz je doma?“
„Jo. Rekl mi ale, ze nechce, aby za nim nekdo chodil. Boli ho pry zuby.
Tak jsem mu dal lahev vodky.“
„Hm,“ zabrucel Andrej a znovu se podival na tu odpornou horu odpadku.
A najednou pocitil straslivou, prekvapive mucivou touhu umyt se, stahnout ze sebe pachnouci pracovni kombinezu, zapomenout na to, ze zitra bude muset vzit lopatu — a ty poklady, ktere tu vidi, zacit nakladat… Vsechno kolem mu pripadalo lepkave, hnusne pachnouci — a tak uz radeji nic nerekl a rozbehl se pres dvur. Letel pak po schodech nahoru, a kdyz stanul pred svymi dvermi, cely se trasl netrpelivosti. Vytahl klic, ktery mel schovany pod rohozkou, vrazil dovnitr a konecne stanul v prijemnem chladku provonenem kolinskou.
Kapitola 3
Nejdrive se svlekl. Donaha. Kombinezu i pradlo zmuchlal a nacpal do skrinky s nejakym starym haraburdim.
