se a znovu se zadivala na portret s pinclem.
Chvili oba dva mlceli. Andrej sevrel rty a trpel za primatora. To byl prece takovy sympaticky reprezentativni chlapik s prosedivelymi skranemi!
Umel krasne recnit na mestskych shromazdenich. Mluvival o sebekazni, o sile ducha, vytrvalosti a moralce. A kdyz se s nim Andrej nahodou potkal na schodech, vzdycky mu tenhle prijemny clovek stiskl ruku. Jeho dlan byla tepla a sucha… a on se vzdycky tolik omlouval za to, ze v noci dost casto tuka na psacim stroji — a ze to mozna Andreje rusi… „Tak on mi to neveri,“ rekla najednou Selma. Ted uz se nedivala na obrazek na zdi, ted se navztekane zamerila na Andreje. „No tak si never, kdyz nechces! Mne se akorat nechce to vsechno po nem uklizet. Nemuzu si tu nekoho najmout na uklid?“
„Najmout…,“ opakoval po ni nasupene Andrej. „Tudle!“ vystekl. „Jen si hezky uklizej sama! Pro fajnovky tu neni misto.“ Znovu mlceli a jeden druheho meril zlostnyma ocima. Pak se Selma od Andreje odvratila a zabrumlala: „Cert me sem prines! Co si tu pocnu?“
„Co by…,“ vymackl ze sebe Andrej, ktery uz svuj vztek prekonal. Jeho povinnosti je prece tem druhym pomahat! A tech novacku on uz tu zazil — a byli vselijaci! „Udelas to, co ostatni. Zajdes si na urad prace, vyplnis tam formular a das ho do tridiciho strediska… Tam na to maji stroj, nekam te zaradi. Co jsi delala tam u vas?“
„Rozhodnozku.“
„Coze?“
„To ti to mam vysvetlovat?“
Andrejovi se az zatmelo pred ocima. Urcite zase lze! Zvani a zvani, dela ze me idiota.
„A prisla sis na slusny prachy?“ zeptal se sarkasticky.
„Ale ty chytrej,“ rekla skoro vlidne, „to jsem prece nedelala kvuli penezum!
Bavilo me to. Jinak by se clovek unudil.“
„To prece…,“ spustil Andrej rozhorcene a pak se zeptal: „Co tomu rikali rodice? Jsi prece jeste mlada, mela bys studovat. Ucit se…“
„A procpak?“
„Jakto… procpak? Nekam bys to dotahla. Byla by z tebe treba inzenyrka nebo ucitelka, delala bys neco pro spolecnost…“
„Paneboze, paneboze,“ zachraptela tise Selma, jako podtata se sesula do kresla a sevrela hlavu do dlani. Andreje to vylekalo, ale soucasne byl na svuj proslov hrdy. Mel pocit velke odpovednosti.
„Ale no tak,“ pronesl konejsive a opatrne se k ni sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryc. Uz se tim netrap! Mozna to vsechno bylo k necemu dobry.
Tady se z toho dostanes! Mam tu spoustu pratel… a vsechno jsou to… vyborny lidi!“ V te chvili si vsak — ac nerad — vzpomnel na Icika… „My te nenechame na holickach. Kdyz si lidi pomahaji, vsechno jde lip. A prace je tady habadej! Jsou tu zmatky, to vis, hodne nejruznejsich problemu. Delame chyby a kazdy ruky je tu zapotrebi. Ani si neumis predstavit, kolik se sem natahlo vselijakejch smejdu. Clovek se pochopitelne nema vyptavat, ale nekdy na to prece jen prijde rec: Proc se tady nekdo octnul a co se tu da od nej cekat…“
Chtel Selmu zcela pratelsky, povzbudive poplacat po rameni, ta vsak prisla s necekanou otazkou: „Takze tu vsichni nejsou takovi?“
„Jaky?“
„Jako ty. Idioti.“
„Nech si to!“ Andrej seskocil ze stolu a zacal chodit dokola po mistnosti. Je to jasne burzoustka! Slapka… co se od ni da cekat? Jen se na ni kouknete! Musel si vsak priznat, ze jeji primocarost mu imponuje. Tvari v tvar, celem k nebezpeci, tak se ma bojovat! To neni jako s Icikem, u neho clovek nevi, kam vlastne patri. Had jeden — vsude se protahne!
Selma mu vesele vyprskla za zady: „Co tu tak litas? Ja prece nemuzu za to, ze jsi takovej pitomecek. Tak holt promin…“
Andrej na to nijak nezabral a rezolutne machl rukou: „Vis co, Selmo? Ty jsi hrozne zanedbana. A nebude jednoduchy te z toho dostat. Hlavne si ale nemysli, ze jsem se nastval konkretne na tebe!
Mam vztek na ty, ktery te do toho dostali. Na tebe ne. Prisla jsi sem, tak k nam ted patris. Budes tu pracovat. A kdyz budes pracovat, budeme kamaradi… A tady je nutny dobre pracovat! Vis, tady je to tak trosku jako na vojne: Neumis — naucime te to. Nechces — donutime te!“ Sam se svym proslovem nadchl. Najednou si vzpomnel na Ljosu Baldajeva. To byval predseda Komsomolu u nich na fakulte. Jak ten umel recnit…!
Andrej si vsiml, ze Selma konecne zvedla hlavu z dlani a s trochu bazlivou zvedavosti se na neho zadivala. Dobromyslne se usmal: „To vis, ze te donutime! Co sis myslela? To se tu treba nekdy objevi takova poletucha, ktera se zajima akorat o to, co maji v obchodech, nebo kam si vyrazit za zabavou. Proste — milacek k pohledani! Jenze prace, jak znamo, polidstila i opici.“
„A to tady porad bloumaji opice po meste?“ zeptala se najednou Selma.
„Ne,“ zamracil se Andrej. „Teprve ode dneska. Na pocest tvyho prijezdu.“
„Budete je polidstovat?“ zasmala se skodolibe.
Donutil se k usmevu: „Kdopak vi… Mozna ze jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvedomil, ze zdanliva nesmyslnost, kterou Selma naschval rekla, nemusi byt tak uplna nesmyslnost. Vecer by to mel s prateli probrat… A soucasne ho napadlo i neco jineho: „Co budes delat vecer?“
„Nevim. Uvidim… Co se tu tak u vas po vecerech dela?“
Nekdo zabouchal na dvere. Andrej se podival na hodinky. Bylo uz sedm, touhle dobou se s prateli zacinali schazet.
„Dneska vecer jsi muj host,“ rekl rezolutne. Pochopil, ze s timhle stvorenim se musi jednat jedine rezolutne… „Neslibuju ti nejakou extra zabavu, ale aspon se seznamis se zajimavymi lidmi. Co ty na to?“ Pokrcila rameny a zacala si upravovat vlasy. Andrej sel otevrit. Ten, kdo se dobyval do dveri, uz se nespokojil jen s bouchanim. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu mas zenskou, ze neotviras?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konecne das zvonek?“
Icik, jako vzdycky, kdyz sel k nekomu na navstevu, byl peclive ucesany a skrobeny limecek i manzety kosile mu snehobile zarily. Vyzehlena uzounka kravata presne sedela v linii: nos-pupek. Cela ta Icikova parada ale Andreje nenadchla. Byl by tu ted radeji videl Donalda nebo Kensiho.
„Pojd dal, zvanile,“ prohodil. „Copak se to deje, ze jsi tu dneska prvni?“
„Napadlo me, ze tu mas zenskou a ze se na ni musim kouknout,“ hihnal se Icik a mnul si ruce.
Vesli do jidelny a Icik vytrestil oci. A pak se sametovym hlasem predstavil: „Kacman… Asanator.“
„Nagelova,“ odpovedela line Selma a podala mu ruku. „Slapka.“
Icik az zaricel nadsenim a galantne Selminu ruku polibil.
„Mimochodem,“ rekl pak a obratil se nejdriv k Andrejovi a potom zpatky k Selme, „uz jste o tom slyseli? Rada okresnich zmocnencu resi plan dalsiho postupu.“ Icik vztycil ukazovacek a dulezite zvysil hlas: „Uprava mimoradneho stavu, ktery ve Meste vznikl diky pritomnosti enormniho mnozstvi pavianu, opic ze skupiny uzkonosych… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Vsechny paviany zaregistrovat a navliknout jim kovove obojky se znamkou, na ktere bude jejich jmeno. Pak se opice prideli jednotlivym osobam, ktere za ne budou odpovedny!“ Vyprskl smichy, vesele se rozhykal a pravou pesti se pritom bouchal do leve dlane. „Grandiozni! Vsechny aktivity se okamzite prerusuji! Ve vsech fabrikach se ted budou na plny pecky vyrabet obojky a znamky. Primator si osobne bere pod svuj patronat tri dospele samce a vyzyva obyvatelstvo, aby nasledovalo jeho prikladu.
Andreji, vemes si pavianku? Selme se to nebude libit, ale Experiment to vyzaduje! Jak znamo — Experiment je Experiment! Doufam, Selmo, ze o tom nepochybujete…, ze Experiment je opravdu experiment, nikoliv exkrement, exponent, nebo snad sediment…, ale prave jen Experiment!?“
Andrej se pokusil jeho nadsene vykrikovani zastavit: „Dej uz pokoj s tim svym zvanenim!“
Z toho mel totiz strach: Na novacka muze mit tohle destruktivni, nevazane placani velice negativni vliv. Jo, ono to vypada bajecne — chodit si po navstevach, vtipkovat a delat si ze vseho blazny. Je to rozhodne snadnejsi nez zatnout zuby a makat… Icik zmlkl a rychle se prosel po mistnosti: „Mozna ze zvanim,“ rekl pak. „Mozna. Jenze ty, Andreji, jako vzdycky… vubec nechapes psychologii naseho vedeni. V cem tkvi, podle tvyho, vyznam vedeni?“
„Pochopitelne ve vedeni. V rizeni vseho. Rozhodne ne ve zvaneni. Vedeni musi koordinovat cinnost obcanu a duslednou organizaci.“
„Moment! Koordinovat. Ale s jakym cilem? Co je cilem takove koordinace?“
