Andrej pokrcil rameny: „Jde prece o elementarni zalezitosti! O vseobecne blaho, o poradek, o vytvoreni optimalnich podminek pro vyvoj spolecnosti.“
„Ooo,“ Icik znovu zvedl ukazovacek, pootevrel usta a vykulil oci.
„Ooo,“ zopakoval a vyznamne se odmlcel. Selma na nej hledela s nadsenim.
„Poradek!“ pronesl konecne Icik a jeste vic vykulil oci. „Tak si to predstav: Zodpovidas za poradek ve meste — a najednou se ti tady objevi zaplava pavianu. Vyhnat je nemuzes, na to jsi kratkej. Zaridit jim centralni stravovani taky nemuzes… ani by ti na to nestacily zasoby potravin. Paviani zebraji na ulicich… a uz tim narusuji poradek Mesta. Copak tu muzeme mit zebraky? A taky nadelaji, kde muzou, a nic po sobe neuklidi. Kdo to ma tedy po nich uklizet? Takze — jaky se nabizi reseni situace?“
„Rozhodne ne navlikat jim obojky,“ namitl Andrej.
„Spravne,“ pochvalil ho Icik. „Prvni reseni, ktery se nabizi, je rozhodne jiny: Tvarit se, ze o nich nevime. Proste tu nejsou… Jenze to bohuzel taky nejde. Je jich prilis mnoho a nase vedeni je porad jeste nemozne demokraticke.
A tak nekdo dostane vynikajici napad, genialni ve sve prostote: uzakonit pritomnost opic. Chaos a neporadek budou tak zahrnuty do sfery, ktera podleha pravomoci naseho dobreho primatora. Namisto zebrajicich a poskakujicich tlup budeme mit co cinit s milymi domacimi zviratky.
Vsichni prece mame radi zvirata: kralovna Viktorie je mela rada, Darwin taky, dokonce i Berija pry mel nektera zvirata rad — a to ani nemluvim o Hitlerovi…“
„Nas kral Gustav ma taky rad zvirata,“ pospisila si Selma. „Ma kocky.“
„Vyborne!“ vykrikl Icik a znovu se uhodil pesti do dlane. „Kral Gustav ma doma kocky, Andrej Voronin bude mit paviana. A jestli ma zviratka opravdu rad, mozna si veme paviany dva.“
Andrej si odfrkl a vydal se do kuchyne, aby se podival, co tu ma k jidlu.
A zatimco oteviral jednu skrinku za druhou a opatrne cichal k pytlikum se zbytky buhviceho, zaznival k nemu neutichajici Icikuv hlas a zvonivy Selmin smich. To vse doprovazelo Icikovo obvykle radostne pochrochtavani a hykani. K jidlu tu nebylo skoro nic. Pytlik brambor uz byl prorostly klicky, stara konzerva s rybami pusobila uz od pohledu podezrele a bochnik chleba pripominal beton. Andrej se tedy presunul k zasuvce a zacal pocitat hotovost.
Vychazelo mu to tak akorat do pristiho brani, ovsem za predpokladu, ze bude setrit, rozhodne si nebude zvat hosty a naopak sam casto bude nekoho navstevovat. Tyhle vecery u me — to je zkaza, uvedomil si. S tim se musi skoncovat. Smytec… Copak jsem nejaka kantyna? Vyziraji me… jsou jako ty opice!
A znovu nekdo zabouchal. Andrej nasadil ironicky usmev a sel otevrit.
Otevrenymi dvermi do jidelny zahledl, ze Selma sedi na stole, dlane si dala pod zadek a nalicena pusa se ji rozevira od ucha k uchu. Devka je to…, pomyslel si znovu. Icik se pred ni predvadi, macha rukama jako pavian a uz vubec nevypada jako ze skatulky. Kravatu ma na pul zerdi, vlasy rozjezene a i ty manzety uz si stacil zaspinit.
U dveri bytu Andrej zjistil, ze k nemu dorazil byvaly poddustojnik wehrmachtu Fritz Geiger se svym nohsledem — vojinem tehoz wehrmachtu — Ottou Friesem.
Andrej se ani nesnazil vypadat privetive.
„A helemese!“
Fritz to okamzite vzal jako utok na nemeckeho poddustojnika a zatvaril se upjate. Otto se neurazel, vetsinou na nem stejne ani nebylo videt, zda nejake urazky vnima. Ted cvakl podpatky a nasadil vyckavavy usmev.
„Co je to za zpusoby?“ zeptal se chladne Fritz. „Mame snad zase odejit?“
„Prinesl jsi neco k zradlu?“ vyjel na neho Andrej.
Fritz zamlel dolni celisti, jako by o necem premital.
„K zradlu? Jak bych ti to…“ A tazave se podival na Ottu. Ten se stydlive usmal a vytahl z kapsy rajtek plochou lahev. Pak ji podal Andrejovi, jako by predkladal propustku: etiketou navrch.
„Jo, to se hodi,“ rekl uz vlidneji Andrej a lahev si vzal. „Jenze musite vzit na vedomi, ze k jidlu tu neni absolutne nic. Nemate aspon prachy?“
„A nepustis nas aspon dal?“ nedal se Fritz. Bylo na nem videt, jak spicuje usi. Az sem totiz z jidelny dolehal zensky smich.
Andrej je pustil jenom do predsine: „Prachy! A vysazet na prkno…“
„Dokonce i tady se musi platit reparace, Otto,“ obratil se Fritz ke svemu kamaradovi a pak zalovil v penezence. „Tady mas,“ podal Andrejovi nekolik bankovek a dodal: „Dej Ottovi nejakou tasku a rekni mu, co ma koupit.
On tam dobehne.“ „To ma jeste cas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jidelny. Zatimco zvucne cvakaly vojenske podpatky, sklanely se ulizane hlavy a pronasely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouheho vysvetlovani ho prosacoval. Icik to ani moc nebral na vedomi, jen se snazil od sebe Andreje odstrcit a rychle se zase vratit k anekdote, kterou Selme nestacil dopovedet.
Andrej mu sebral vsechno, na co prisel, a pak zmizel v kuchyni, aby si penize spocital. Celkem to vypadalo slusne. Andrej sel tedy znovu obhlidnout situaci.
Selma jako driv sedela na stole a komihala nohama. Vubec se netvarila tak, jako prve s Andrejem, byla ted opravdu vesela. Fritz ji prave zapaloval a Icik, zalykajici se smichem, zacinal vypravet novou anekdotu. Otto — cely zrudly rozpaky a snahou dobre zapusobit — stal uprostred jidelny v pozoru.
Andrej ho chytil za rukav a odtahl do kuchyne.
„Nebudes jim tam chybet, neboj se,“ hucel do nej. Otto nic nenamital, dokonce se zdalo, ze mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvedomil, co se od nej ocekava, hned zacal jednat. Vyzadal si od Andreje kosik na zeleninu a ze vseho nejdriv ho vycistil a spinu z nej vyklepal do kbeliku na odpadky.
Andrej si musel priznat, ze tohle by ho nenapadlo. Rychle a sikovne pak Otto vystlal dno kosiku starymi novinami, nejakym zazrakem okamzite objevil nakupni tasku, kterou Andrej nekam zasel uz asi tak pred mesicem, pak poznamenal, ze „mozna by se hodila tomatova stava“, a pribral do tasky kompotovou sklenici, kterou predtim ovsem peclive vyplachl, a potom pridal jeste nekolikery stare noviny — „co kdyz jim dojde balici papir“.
Andrej celou tu dobu jen prendaval penize z kapsy do kapsy, netrpelive preslapoval a porad opakoval: „Uz toho nech… To je dobry… Tak pojd!“
„Ty pujdes taky?“ podivil se Otto, kdyz dokoncil pripravy. Uctive se pritom na Andreje dival.
„No jiste… proc?“
„Muzu tam zabehnout sam.“
„Sam… Proc sam? Ve dvou to bude rychlejsi. Ty pujdes pro nakup, ja se postavim do fronty u kasy.“
„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobry.“
Vysli z bytu zadnim vchodem na zadni schodiste. Vydesili tam nejakeho paviana. Vyletel chudak oknem ven, mysleli si, ze se musel prizabit, jenze kdyz se podivali, videli ho, jak se spokojene houpe na pozarnim zebriku a ceni zuby. „Mel bych mu dat nejaky zbytky,“ poznamenal zamyslene Andrej.
„Mam jich tam v kuchyni plno.“
„Zabehnu pro ne,“ nabidl se okamzite Otto.
„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodisti to pekne pachlo.
Tady to sice pachlo vzdycky, ale ted ten smrad byl prece jen jinaci.
Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.
„Wangovi pribude pracicka,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejasal, kdyby se zrovna ted mel ze me stat domovnik. Co ty tedka delas?“
„Ja jsem namestek ministra,“ rekl zvadle Otto. „Uz treti den.“
„Jakyho ministra?“
„No… toho… Odborne pripravy…“
„Je to tezky?“
„Vubec nicemu tam nerozumim,“ postezoval si Otto. „Samy papiry, formulare, zapisy z jednani, ucty, rozpocty… Nikdo tam nicemu nerozumi.
Vsichni jen litaji z mista na misto a vyptavaji se tech druhych… Pockej!
Kam jdes?“ zarazil se najednou.
„Do obchodu.“
„Ale my musime k Hofstadterovi! Je lacinejsi — a prece jen je to Nemec…“
Zasli tedy k Hofstadterovi. Mel na rohu Hlavni a Perske ulice kramek — neco mezi zelinarstvim a kolonialem. Andrej uz tu nekolikrat byl, ale vzdycky odchazel s neporizenou. Hofstadter nemel velky sortiment a sam si
