Porad se snazil pripit si se Selmou na pratelstvi, cpal pred ni svou plnou sklenici, ale ona ji svou sklenickou odstrkovala, hihnala se, komihala nohama a cas od casu odsunula z kolen jeho chlupatou pracku.
Jen Andrejova zidle vedle Selmy ted byla prazdna a osirele zela prazdnotou i zidle pripravena pro Donalda. Je to skoda, ze neprisel, pomyslel si Andrej. Ale co! Prece se z toho nezblaznim! Byly i horsi veci… Myslenky se mu nejak pletly, ale celkove mel dobry pocit uspokojeneho sebevedomi, i kdyz s lehkym nadechem nostalgie. Vratil se na sve misto a zarval: „Na zdravi!“
Nikdo si ho ani nevsiml, jen Otto pohodil hlavou jako kun, ktereho obtezuji ovadi, a zabrebtal: „Tak je to! No jo! Tak je to!“
„Ja jsem sem prisel, protoze jsem tomu vsemu uveril,“ pronasel hlasite zvucnym basem Jura a dal sermoval hihnajicimu se Icikovi ukazovakem pred nosem, trebaze Icik se snazil jeho ruku odstrcit. „A uveril jsem proto, ze jinou viru jsem nemel. Jenze Rus musi na neco verit, chapes to, kamarade?
Kdyz nebude verit, nic mu krome vodky nezustane. Verit se musi.
Kdyz se zamilujes do nejaky zensky, taky ji musis verit. A sam sobe musis verit. Bez viry, kamarade, nedokazes vubec nic!“
„To je fakt!“ vykrikoval Icik. „Kdyz Zidovi vemes viru v Boha a Rusovi viru v cara, muze to moc spatne dopadnout.“
„Ale pockej! S Zidama je to jina zalezitost!“
„Otto, jen se nesmi nic prehanet,“ rekl v te chvili Kensi, ktery porad jeste labuznicky polykal kysele zeli. „Treba zadna odborna priprava neexistuje a ani nemuze existovat. Vzdyt si to uvedomte, jakapak odborna priprava a profesionalizace ve meste, kde kazdy meni kazdou chvili zamestnani?“
„Tak je to! No jo! Tak je to!“ souhlasil Otto a vzapeti se rozzaril. „To samy rikal i pan ministr.“
„Co ze rikal?“ Kensi opatrne nekolikrat usrkl ze sklenice, jako by nepil samohonku, ale horky caj.
„Pan ministr rikal, ze to je pozoruhodna myslenka a ze mu mam pripravit navrh, co s tim dal…“ Otto popotahl a oci se mu zalily slzami: „Jenze ja jsem misto toho sel za Elsou…“
„A kdyz ten tank byl asi tak dva metry ode me,“ hulakal Fritz a podarilo se mu pritom polit Selme nohy samohonkou, „najednou mi pred ocima proletel celej muj zivot. Vy tomu, slecno, nebudete verit, na co vsecko jsem si v tu chvili vzpomnel! Jenze — jsem prece vojak! A za fuhrera…“
„Ale ten vas fuhrer uz davno nezije! Je z nej prach a popel,“ namitala Selma. A smala se pritom, az slzela.
„Slecno,“ pronesl Fritz vyhruzne a vysunul dolni celist, „v srdci kazdeho skutecneho Nemce fuhrer zije! A bude zit vecne! Vy jste prece, slecno, arijka, tak me snad pochopite: ten ruskej tank byl ode me tri metry… a ja… za fuhrera…“
„Neotravuj uz s tim svym fuhrerem!“ vykrikl Andrej. „A vy ostatni… krucinal! Tak si snad pripijeme, ne?“
„Tak jo,“ pridal se Jura. „Tak neco prones!“ „Na zde pritomne damy!“ zajecel necekane Otto a odstrcil od sebe Kensiho.
„Bud ted zticha,“ okrikl ho Andrej. „A ty, Iciku, nepredvadej se porad!
Jde o vaznou vec. Kensi, davej taky pozor! Ja myslim, ze jeste je treba rict, na co si nutne musime pripit… Tedy — my uz jsme si na to pripijeli, ale jen tak vlastne bokem… Jenze my si ted musime pripit se vsi vaznosti na nas Experiment! Na nasi spolecnou dobrou vec — a zvlast…“
„…na inspiratora vsech nasich vitezstvi soudruha Stalina!“ zavrestel Icik.
Andrej se zarazil.
„No tak, prosim te,“ zabrumlal, „co mi skaces do reci? Tak jo… i na Stalina, jiste… Krucinal, uplne jsi me zblbnul… Chtel jsem, abysme si pripili na pratelstvi, ty idiote!“
„To je v poradku, Andreji,“ rekl Jura. „A je to dobrej napad. Musime si pripit na Experiment, i na pratelstvi. Tak, kamaradi, sklenice vzhuru…! At se nam vsechno dari!“
„A ja budu pit na Stalina,“ rekla uminene Selma. „A na Mao Ce-tunga!
Hele, Mao, vnimas me?“ obratila se k Wangovi. „Piju na tebe!“
Wang sebou trhl, omluvne se usmal a dotkl se rty sve sklenicky.
„Mao?“ najezil se Fritz. „Kdo to je?“
Andrej do sebe obratil samohonku a rychle se ji snazil necim zajist.
Zdalo se mu, ze vsechny zvuky se od nej vzdaluji. Jako by prichazely z vedlejsi mistnosti. Stalin… Asi tu nejaka souvislost bude… Ze me to uz driv nenapadlo… V tom vsem je nejaky vyssi zamer. A je to rizeno z kosmu. Urcite to ma nejakou souvislost, nejak je to propojeno… Tak napriklad: kdybych mel rozhodnout, co je dulezitejsi: Experiment, nebo Stalin?
Konkretne ja bych to mel rozhodnout. Ja — jako obcan… i jako vojak… Jenze Kacman tvrdi, ze Stalin uz nezije… Neda se mu ovsem verit.
„To je ale nuda,“ protahla Selma. „Pustte muziku, radsi si zatancuju!“
Andrej vsak neminil jen tak prestat: „Experiment voli ruzny formy, jenze obsah je tu jen jeden! A konecnej vysledek je taky jen jeden jedinej! Nastoleni diktatury proletariatu ve spojeni s pracujicimi farmari…,“ rozjel se necekane.
„… a s pracujici inteligenci,“ napovedel mu potutelne Icik.
„Co sem pletes inteligenci? Ta mne muze bejt ukradena… nejaka inteligence!“
„To je fakt,“ uznal Icik, „to sem vubec vsechno pleteme z jiny ery.“
„A inteligence je impotentni,“ vyrazil zlostne Andrej. „Lokajska mezivrstva… Slouzi tomu, kdo je u moci.“ „Nedomrla banda!“ vystekl Fritz. „Uzvaneny cintalove, ktery jsou dobry akorat na dezorganizaci a nekazen.“
„No prave…,“ rekl Andrej, ale byl by radsi, kdyby ho v tehle chvili spis podporil Jura. I kdyz to, ze se pridal Fritz, taky nebylo marne: „Podivejte se tady na Fritze! Je to muj tridni nepritel, ale jeho nazory jsou s mymi totozne!
Takze z toho vychazi fakt, ze z pohledu jakekoliv tridy je inteligence na hovno!“
„Kdyz slysim slovo kultura, saham po revolveru,“ pronesl ocelovym hlasena Fritz.
„Tak to ne,“ namitl Andrej, „v tomhle se neshodneme! Kultura je prece vlastnictvim osvobozeneho lidu. K tomu musis pristupovat dialekticky.“
Vedle vyhraval gramofon, opily Otto klopytave tancil s opilou Selmou, ale Andrejovi to bylo jedno. Ted prichazelo na radu to nejlepsi. To, kvuli cemu mel tahle setkani tolik rad: vasniva debata. I kdyz… k nepsanym zasadam i pri nich mela patrit Kuratorova rada: Zbytecne se na minuly zivot nevyptavat.
„Pryc s kulturou!“ zavrestel Icik a presedl si z jedne zidle na druhou a vzapeti na dalsi, aby se dostal az k Andrejovi. „S nasim Experimentem nijak nesouvisi. Jakej je cil Experimentu? To je ta prava otazka. Tak mi na ni odpovez!“
„Podle me je to jasny. Vytvorit modelovou komunistickou spolecnost!“
„Prosim te! Na co Kuratori potrebuji modelovou komunistickou spolecnost?
Nejsi prastenej?“
„A proc by nepotrebovali? Proc ne?“
„Ja si totiz myslim,“ ozval se Jura, „ze Kuratori nejsou opravdicky lidi.
Jsou zkratka…, jak bych to… z uplne jinyho testa a certvi odkud. Oni nas soupli do akvaria, do takovy zvlastni zoologicky zahrady… a ted cekaji, co se z toho vyvine.“
„Na to jste prisel vy, Davydove?“ obratil se k nemu se zajmem Icik. Jura se podrbal na hlave a vyhybave rekl: „Dosli jsme k tomu…, kdyz jsme se o tom bavili.“
Icik triskl pesti do stolu: „Slyseli jste to?“ zarval nadsene. „To je zvlastni! Jak je to mozny? Uplne ruzny lidi, ale pritom vsichni ve svym uvazovani konformni, maji stejny napady: Kuratori nejsou lidskyho puvodu! A Experiment ridi nejaka vyssi moc.“
„Ja, napriklad, jsem se na to Kuratora optal primo,“ skocil mu do reci Kensi. „Jste jinyho puvodu? Kurator se sice prime odpovedi vyhnul, ale nevyvracel mi to.“ „Ja jsem zase slysel, ze jsou to lidi jinyho rozmeru,“ poznamenal Andrej.
Nechtelo se mu mluvit o Kuratorovi. Pripadalo mu, ze to je, jako kdyby vykladal pred cizimi o nekom z rodiny. „Ale mozna ze jsem to spatne pochopil… Treba to byl jinotaj…“
„Mne se to nelibi,“ prohlasil najednou Fritz. „Nejsem zadnej hmyz.
Jsem, kdo jsem… Ale,“ machl rukou, „copak bych sem nekdy lez, kdybych nebyl v zajeti?“
„Ale proc to vsechno je?“ spustil zase Icik. „Proc? Ja taky nekdy pocituju neco jako vnitrni protest a nechapu, oc tu vlastne jde. Mozna ze jejich cil se v konecnych dusledcich podoba nasemu.“
