rozhodoval, kdo u nej bude nakupovat, a kdo ne.
V kramku nikdo nebyl. V regalech staly v zakrytu jako vojaci sklenice s nakladanou zeleninou. Andrej vstoupil jako prvni, Hofstadter k nemu od pokladny obratil svuj bledy, oduly oblicej a okamzite rekl: „Zavirame!“
Vtom vsak dorazil Otto, ktery se zdrzel mezi dvermi, protoze se tam zaklinil kosikem — a Hofstadteruv oduly oblicej razem roztal v usmevu. Uz neminil zavirat… Otto s nim zmizel nekde vzadu a za chvili odtud bylo slysel jen skripot posunovanych beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nejake nadoby a nekdo k tomu neco polohlasne povidal… Andrej se z dlouhe chvile rozhlizel po kramku. Soukromy podnik pana Hofstadtera pusobil zalostnym dojmem. Vahy urcite nebyly uredne cejchovane a s hygienou to tu bylo vselijake. Tihleti hokynari by meli tady brzo dohokynarit, pomyslel si Andrej. Uz ted vlastne melou z posledniho.
Vzdyt tenhle obchod neni schopen zakaznikovi vyhovet! Hofstadter maskuje tu mizerii nakladanou zeleninou, kterou vsude vystavil… Mel by se sem na nej zajit podivat Kensi. Hofstadter si tady zaridil cerny trh, nacionalista prasivej! „Jen pro Nemce…“
Otto vyhledl z pristenku a zaseptal: „Penize! Rychle!“ Andrej mu bleskove vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejne bleskove naslinil prsty, par papirku si odpocital, ostatni vratil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpatky. V rukach sviral nabitou tasku a plny kosik. Za nim se zableskl jako mesicek na nebi bledy Hofstadteruv oblicej. Otto byl cely zpoceny, ale porad se usmival a Hofstadter vlidne opakoval: „Jen zase prijdte, chlapci, rad vas uvidim, vzdyt jsme krajani… A panu Geigerovi vyridte me pozdraveni. Pristi tyden mam slibene veprove, reknete panu Geigerovi, ze mu tak tri kilicka necham.“
„Muzete se spolehnout,“ loucil se Otto, „urcite to vyridime. A budte tak laskav, nezapomente pozdravovat slecnu Elsu… od nas, ale hlavne od pana Geigera.“
Oba se castovali poklonami az ke dverim z kramku. Tam si Andrej vzal od Otty tezkou tasku. Byla nacpana mrkvi, redkvemi a malymi cibulkami, v zaplave celeru, petrzele, porku a kopru nepatrne vykukoval uzaver nejake sikovne schovane lahve.
Kdyz zahnuli za roh, postavil Otto kosik na zem, vytahl obrovsky kostkaty kapesnik a cely zchvaceny si otiral oblicej.
„Pockej,“ vyhekl, „musim si odpocinout!“
Andrej si zapalil a nabidl i Ottovi.
„Kde jste dostali tak krasnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvili nejaka zena.
„Ale… uz dosla,“ vyhrkl okamzite Otto. „Byli jsme posledni, za nami uz zavirali.“ Andrejovi pak tise rekl: „Je to ale nerad — ten Hofstadter! Ani vydechnout me nenechal. Co jsem si jen musel navymejslet! Kdyby to vedel Fritz, utrhne mi palici. Ja uz si ani nepamatuju, co vsechno jsem tam nazvanil…“
Andrej se na nej dival naprosto nechapave, a tak ho Otto musel uvest do situace: Pan Hofstadter byl puvodne zelinar v Erfurtu. Cely svuj zivot mel velke sny a nikdy se mu nedarilo je naplnovat. Ve dvaatricatem ho na mizinu privedl nejaky Zid, ktery si proti jeho kramku otevrel obrovsky obchod se zeleninou. V tu chvili si Hofstadter uvedomil, ze je opravdovy Nemec a vstoupil do SA. Vypadalo to, ze udela karieru. Ve ctyriatricatem uz mydlil toho Zida po hlave a zrovna mel prevzit jeho obchod, kdyz se stal ten maler s Rohmem. Hitler sveho soukmenovce nechal odkraglovat a odnesli to i dalsi… Taky Hofstadter ze vseho vyletel. Tou dobou uz byl zenaty a mel krasnou blondatou dcerku Elsu. Nekolik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vitezne projit Evropou, jenze u Dunkerque mel smulu, malem ho zabily vlastni bombardery. Mel strepinu v plicich, takze misto Parize na nej cekal spital v Drazdanech, kde vydrzel az do ctyriactyricateho. Uz ho meli skoro pustit domu, kdyz prisel ten strasny nalet spojeneckeho letectva a behem jedine noci bylo po Drazdanech. Pro zitou hruzou Hofstadterovi vypadaly vsechny vlasy — a jak sam rika, vlezlo mu to vsechno na mozek. Takze kdyz se zase vratil do sveho rodneho Erfurtu, zalezl ve svem dome do sklepa a prosedel tam celou tu dobu, kdy jeste mohl zmizet na Zapad. Kdyz se konecne odvazil vylezt na svetlo bozi, bylo uz pozde, vsechno bylo rozhodnuto. Zelinarstvi mu sice nechali, ale o nejakem obchodnim rozmachu nemohla byt ani rec. V sestactyricatem mu zemrela zena — a on, v nejakem zatemneni mysli, jak rika, podlehl Kuratorovym recem. Pry si neuvedomoval, do ceho to vlastne jde. A kdyz se vzpamatoval, byl uz tady… Ale prece jen si tu trosku polepsil. Dodneska se ovsem domniva, ze tohle je nejaky specialni koncentrak ve Stredni Asii pro Nemce z NDR. V hlave se mu to uz nikdy nesrovnalo. Zboznuje „opravdove Nemce“, je presvedcen, ze je na nich neco zvlastniho, straslive se boji Cinanu, Arabu a vsech cernochu a vubec nechape, jak se sem tihle lide mohli dostat… A nejvic si vazi a cti pana Fritze Geigera. Jde totiz o to, ze pri jedne ze svych prvnich navstev Hofstadterova kramku Fritz vojacky galantne vysekl par poklon blondate Else, ktera uz taky malem prisla o rozum z rozplyvajicich se nadeji na nejaky vyhodny snatek. Od tech dob ten potrhly plesaty hokynar zoufale sni o tom, ze velkolepy arijec Fritz — opora fuhrera a postrach Zidu — konecne vyvede rodinu Hofstadterovych z bournych vod do tiche zatoky.
„Fritzovi to je fuk,“ povzdychaval Otto a uz pokolikate si prehazoval tezky kosik z ruky do ruky. „Zajde k Hofstadterovi tak jednou dvakrat do mesice, kdyz uz nemame co do huby. Poplaca tu hloupou husu po zadku a zase jde… Jenze ja tam musim kazdej tejden, nekdy i dvakrat do tejdne… On je sice Hofstadter pomatenej, ale v kseftu se vyzna! To bys koukal, jaky ma kontakty s farmari! Zbozi ma vzdycky prvotridni — a neni to tam u nej drahy. Ted uz jsem pochopil, co se ode me zada: Mam zajistit Fritzovu vecnou lasku k Else. A taky se postarat o totalni likvidaci mezinarodniho zidovstva. A jeste — zorganizovat vitezny pochod vojsk treti rise az sem, k tomu jeho kramku… To vsechno mam zaridit. On je tim uplne posedlej, ale ja sam uz z toho taky blbnu. Prece jen je mi hanba. Staryho cvoka jsem jeste vic zecvokatel… Ted se me vyptaval, co to s temi opicemi ma znamenat.
Tak jsem jen tak placnul: To je vysadek. Invaze… Arijska lest… A predstav si, ze me obejmul a zacal me oblizovat!“
„A co Elsa?“ zajimal se Andrej. „Ta prece neni cvok!“
Otto zrudl a osil se.
„Elsa…,“ odkaslal si, „taky mi dava zabrat… To vis, ji je to jedno: Fritz, Otto, Ivan, Abram… Je ji tricet a Hofstadter k ni pousti jenom Fritze a me.“
„Vy jste ale dobytek! Ty i Fritz…,“ rekl s odporem Andrej. „Jak z toho ale ven?“ namitl Otto smutne. „Ja opravdu nemam potuchy, jak se z toho vyvlikneme. Jsem zkratka bezcharakterni slaboch.“
Zmlkli a az k domu Otto jen hekal a prehazoval si kosik z ruky do ruky.
Nahoru jit s Andrejem neminil: „Odnes to tam a postav na plotnu velkej hrnec s vodou. Mne dej penize, ja jeste zabehnu do normalniho obchodu, snad tam sezenu aspon nejaky konzervy.“ Pak rozpacite preslapl a uhnul ocima: „Hele… Fritzovi nic nerikej.
Vyrazil by ze me dusi. Vzdyt vis, jakej je… Radsi aby vsechno bylo pod poklickou. Konecne — tak to chce vetsina…“
Dole u schodiste se rozesli.
Andrej tahl nahoru tasku i kosik — a kosik byl opravdu hrozne tezky, jako by do nej Hofstadter naskladal kusy zeleza.
To je tezka vec, rikal si Andrej rozhorcene. Jakypak Experiment, kdyz se tu deji takovehle veci!? Jak se da s nejakym Ottou a Fritzem vubec experimentovat?
Jsou to previti. Ze jim neni hanba! Vzdyt taky… odkud sem prisli? Z wehrmachtu. Z hitlerjugend. Mizerove… Ale s Fritzem si hezky promluvim! Tohle se nesmi nechat jen tak. Clovek se riti do moralni propasti… A pritom je mozne ho zachranit. Musi byt zachranen! Koneckoncu… jednou mi vlastne prave on zachranil zivot. Uz moc neschazelo a byl se mnou konec. Vsichni se na me vykaslali, jenom on ne… Bane, Fritz je opravdovej clovek! Za takovyho je treba bojovat… Nohy mu ujely po opicich vykalech. Poradne zaklel, nastesti vsak neupadl.
Ted uz si ale daval pozor, kam slape.
Sotva vstoupil do bytu, bylo mu jasne, ze se tu vsechno zmenilo.
V jidelne buracel gramofon, cinkaly sklenice — a tancilo se. A nad tim vsim dunel bas farmare Davydova: „Kamarade, s celou tou ekonomii a sociologii mi muzes bejt ukradenej!
Neco jinyho je volnost! Za tu stoji se prat.“
Na plynovem sporaku vrela ve velkem hrnci voda, na kuchynskem stole lezel nabrouseny nuz a z trouby to omamne vonelo pecinkou. V rohu se na zemi navzajem podpiraly dva nadite platene pytle. Pres ne byl prehozen promasteny a propaleny vatovany kabat, farmaruv bic a cast postroje. Byl tu i kulomet. Hezky slozeny, pripraveny i se zasobnikem k akci. Pod stolem se leskl demizonek, jeste trochu olepeny kukuricnymi listy a slamou.
Andrej odlozil tasku i kosik: „Voda se vam tu vari, vy flakaci!“ zahulakal.
Davydovuv bas zmlkl a ve dverich jidelny se objevila rozpalena Selma se zaricima ocima. Za jejimi zady se okamzite vysponoval Fritz. Zrovna spolu zrejme tancovali a podareneho arijce ani nenapadlo sundat sve pracky ze Selmina pasu. „Pozdravuje te Hofstadter,“ prohodil Andrej. „Else dela starost, ze se tam neobjevujes. Robatku uz
