„A co jsem ti pred chvili ja rikal?“ zaradoval se Andrej.
„Jenze ja to chapu jinak,“ odbyl ho razne Icik. „Tady to neni tak primocary, jak to vidis ty. Pokouseji se pochopit lidstvo, rozumis? Pochopit! A pro nas to je prece taky prvorady problem: pochopit, co je lidstvo vlastne zac. Co jsme zac… A kdyz bude mit to jejich snazeni uspech, mozna tim pomuzou i nam.“
„Kdepak, pratele,“ vmisil se do hovoru Kensi a zakroutil pritom hlavou.
„Jen si nic nenamlouvejte! Pripravuji kolonizaci Zeme a na nas studuji psychologii budoucich otroku.“
„To snad ne, Kensi,“ rekl karave Andrej. „Proc takovy hrozny predstavy?
Ja si myslim, ze to neni fer, pripisovat jim takovy zamery.“
„Ja o tom ve skutecnosti vlastne ani takhle neuvazuju,“ podotkl Kensi, „jen mam nekdy takovy zvlastni pocit… Vsichni ti paviani, predtim promena vody… porad jako v blazinci. Jednoho krasneho dne se probudime a zjistime, ze nastalo zmateni jazyku. Pripada mi, ze nas systematicky pripravuji pro nejaky udesny svet, ve kterem budeme odsouzeni zit na veky vekuv. A tak jsem si vzpomnel na Okinawu… To jsem byl jeste maly kluk, byla valka — a v nasi skole mely okinawske deti zakazano mluvit svym dialektem. Smelo se jenom japonsky. A kdyz nekoho pristihli, povesili mu na krk napis: Neumim spravne mluvit… A on s tim napisem musel chodit…“
„Jo, ja tomu rozumim,“ rekl Icik a s nepritomnym usmevem si mechanicky prejizdel prstem po bradavicce na krku.
„Ale ja to tak nechapu!“ prohlasil Andrej. „To vsechno je nespravnej vyklad. Pokrivenej! Experiment je Experiment. To je logicky, ze leccemu nerozumime. My tomu taky ani nemame rozumet! To je prece zakladni podminka! Kdyz budeme vsechno vedet, tak k cemu by tu potom byli ti paviani, proc by se muselo menit zamestnani…? Kdyz totiz budeme vedet, oc jde, tak nas to bude v nasem jednani ovlivnovat. Experiment musi byt cisty… Jinak ztroskota. O tom jsem presvedcen. A co ty, Fritzi?“ Fritz zakroutil blondatou hlavou.
„Ja nevim. Me to nezajima. Nezajima me, co chteji ‚oni‘. Me zajima to, co chci ja. A ja chci do tohohle bordelu zavest poradek. A vubec — nekdo uz to rekl, ale ja si ted nevzpomenu, kdo to byl, ze ukolem Experimentu je vybrat ty nejenergictejsi, nejschopnejsi, nejpevnejsi… Aby jenom nemleli hubou, pitome nefilozofovali, aby nebyli jako blato, ale aby dokazali jit za svym cilem. Takovy lidi si oni vyberou. Takovy, jako jsem ja, nebo treba ty, Andreji, a pusti nas zpatky na Zem. Protoze kdyz jsme obstali tady, obstojime i tam.“
„To je docela mozny,“ prikyvl vazne Andrej. „Nevylucuju to.“
„Ale Donald si mysli,“ rekl sotva slysitelne Wang, „ze Experiment uz davno ztroskotal.“
Vsichni se na nej podivali. Sedel ve stejne pozici jako driv: hlavu zasutou az nekam mezi ramena, oblicej zvraceny ke stropu, oci zavrene… „Donald rikal, ze Kuratori jsou ze soucasne situace bezradni. Vsechno uz vyzkouseli, a ted nevedi kudy kam. Tohle pry je uz totalni krach. Jenom setrvacnosti to bezi nejak dal.“
Andreje to vyvedlo z miry a rozpacite si prohraboval vlasy. Tak takhle je to tedy s Donaldem! Proto neni ve sve kuzi… Vsichni mlceli. Jura si pomalu balil dalsi cigaretu. Icikovi ztuhl na tvari usmev a jeho prst nervozne rejdil po bradavicce. Kensi se znovu dal do poradani kyseleho zeli a Fritz uprene hledel na Wanga, pricemz bez hlesu pohyboval dolni celisti. Tak takhle zacina rozklad, mihlo se Andrejovi hlavou.
Takhle, v takovychhle debatach. Z nepochopeni se rodi nevira… A ztrata viry — to je konec. Tohle je hrozne nebezpecna vec! Kurator to prece jasne rekl: Nejdulezitejsi je verit! Naprosto a bezvyhradne! Je treba vychazet z toho, ze nevedeni je nejdulezitejsi podminkou Experimentu. A taky tou nejtezsi. Tady lidi vetsinou nejsou po ideove strance pripraveni, chybi jim skutecne uvedomeni a presvedceni, ze svetla budoucnost je jista!
Ze dnes je nam treba tezko a zle, zitra mozna taky, ale pozitri urcite uvidime hvezdnate nebe nad hlavou a i na nasi ulici bude svatek… „Ja jsem jen obycejnej, nevzdelanej clovek,“ rekl najednou Jura, kdyz peclive olizl a slepil svou cigaretu. „Mam ctyri tridy obecny skoly, jestli vas to zajima… A uz jsem vlastne rikal, ze… jednoduse vzato… jsem odtamtud proste zdrhnul. Zrovna jako ty,“ ukazal cigaretou na Fritze. „Pro tebe to byla cesta ze zajeti, pro me z vesnice. Kdyz nepocitam valecny roky, tak jsem celej zivot prozil jen na vesnici a nic jinyho jsem nepoznal.
Byl jsem tam jak uvazanej. Ale tady ne! Co si nekdo vymejsli kolem Experimentu, je mi uprimne fuk. To neni ma starost a taky me to nezajima. Jsem tady svobodnej clovek — a dokud mi na tu svobodu nikdo nesahne, nesah nu na nikoho taky ani ja. Kdyby ale nekoho napadlo, ze bude chtit ten nas farmarskej zivot nejak upravovat, tak to vam teda slibuju, ze vam v tom vasem Meste nezustane kamen na kameni. To byste teda cumeli, protoze my nejsme jako nejaky paviani! My si na krky obojky navliknout nenechame, to teda ne! To jen aby bylo jasno, rozumis?“ rekl a uprene se zadival na Fritze.
Icik se rozpacite zahihnal a zase bylo neprijemne ticho. Andreje Juruv proslov ponekud prekvapil, ale pak si rekl, ze Davydov mel pravdepodobne opravdu tezky zivot. A kdyz si pripadal na vsi jako uvazany, urcite k tomu mel sve duvody… Jenze ptat se ho na to a jeste k tomu pred lidmi, to by nebylo vhodne… Proto Andrej jenom poznamenal: „Na vsechny ty nase otazky je asi zatim moc brzo. Experiment prece netrva tak dlouho, prace je tu spousta, nesmime se ji bat a musime verit, ze dilo se podari.“
„Odkud vis, ze Experiment netrva dlouho?“ prerusil ho vysmesne Icik.
„Trva uz nejmin sto let. Tedy… on urcite trva daleko delsi dobu, ale sto let nabeton.“
„A odkud to vis ty?“
„Byl jsi uz nekdy dal na severu?“ zeptal se Icik.
Andrej zrozpacitel. Vubec netusil, ze tady existuje neco jako sever.
„No… na severu!“ vyjel Icik. „Predpokladejme, ze tam, kde je Zluta stena, je vychod. Pak tedy blata… jsou na jihu a Mesto je od nich logicky na sever. Ty jsi dal jak na skladce odpadku nebyl, vid? Jenze i za ni — dal na sever — je porad jeste Mesto. Obrovsky ctvrti… Byvaly tam i palace,“
zasklebil se, „ale taky chatrce. Ted tam pochopitelne nikdo nezije, protoze tam neni voda, ale driv tam lidi zili. A to ‚driv‘ bylo podle me hezky davno.
V opustenych domech jsem nasel takovy dokumenty, az jsem valil oci. Vis, kdo to byl Veliarius Druhy? Ten tam totiz vladnul! A tenkrat, kdyz tam vladnul, tak tady,“ a Icik zatukal prstem na stul, „tady byly baziny a zili tu nevolnici nebo otroci, nebo co to vlastne bylo… A bylo to vic jak pred sto lety.“
Jura kroutil hlavou a neco si brumlal. A Fritz se zeptal: „A co je jeste dal na sever?“
„Dal jsem nebyl,“ rekl Icik. „Ale znam nektery lidi, ktery byli hodne daleko.
Asi tak sto kilometru, mozna i sto padesat… A vim o nekterejch, ktery se odtamtud nevratili.“
„A co tam teda je?“
„Mesto.“ Icik se na chvili odmlcel. „Fakt je, ze se o tom vykladaji vselijaky nesmysly. Proto rikam jenom to, co jsem na vlastni oci videl. Takze… nejmin sto let, Andreji! Chapes to, kamaradicku? Sto let! A po tolika letech se kazdej muze na jakejkoliv experiment vykaslat.“
„Moment, prosim te, pockej…,“ zabrebtal Andrej, ponekud vyvedeny z miry. Pak se ale vzpamatoval: „Jenze nikdo se na nic nevykaslal! Porad sem prece prichazeji novacci, to znamena, ze s Experimentem se pocita dal, nikdo nic nevzdal! Je to proste jen hrozne tezky ukol…“ A najednou ho neco napadlo. Uplne pookral: „Copak ty vis, jak se tu pocita cas? Mozna ze nas rok je pro ne vterina.“
„To samozrejme nevim,“ pokrcil Icik rameny. „Ja se ti jen snazim vysvetlit, v jakym svete ted zijes. Nic vic.“
„Tak uz dost,“ vmisil se razne do debaty Jura. „Uz jsme toho namleli…!
Hele, ty… No — jak se jmenujes? Otto! Nech uz tu slecnu a prines nam… Nebo radsi ne,“ mavl rukou. „Rozbijes mi demizonek. Radsi pro nej dojdu sam.“
Slezl ze sve vysoke zidlicky, sebral ze stolu prazdny dzban a zamiril do kuchyne. Selma se znovu svalila do kresla a nohy jako driv prehodila pres operadlo. Koketne pritom rypla Andreje do ramene: „Jeste dlouho budete takhle zvanit? To jste si teda nasli zajimavy tema: Experiment a jeste jednou Experiment… Dej mi cigaretu!“
Zapalil ji. Necekane skoncena debata v nem zanechala neprijemny pocit.
Neco se nakouslo, ale pak nedoresilo. Urcite jde o nejake nedorozumeni, chtel tomu prijit na kloub, ale ostatni mu nedali moznost… Nedosli k zadnemu spolecnemu zaveru. Kensi je nejak sklesly — a to se mu casto nestava. Moc sami o sobe premyslime, to je to cele! Tady nejde jen o Experiment.
Kazdy tu proste sleduje jen to svoje, zajima ho jen vlastni situace — a pritom je tak dulezite, aby vsichni tahli za jeden provaz… Jura donesl plny dzban a Andrej si rekl, ze sve chmurne myslenky pusti z hlavy. Nalili si, pak neco pojedli a Icik zacal vykladat vtipy. Za chvili uz vsichni vybuchovali smichy. Pak se se svou anekdotou vytasil i Jura. Byla samozrejme nemravna, ale vsem se hrozne libila, dokonce i Wang se rozesmal a Selma se smichy primo zalykala. „No to je teda…,“ vyrazela a otirala si dlanemi uslzene oci. Pak Andrej bouchl pesti do stolu a spustil svou oblibenou: „Kdo rad pije, tomu nalivejte, kdo nepije, tomu nedavejte, my se napijeme, Boha pochvalime, pripijeme vam i sobe, at nas tesi bozi svet, i ty, co nas naucili koralicku popijet.“ Ostatni se k nemu
