Ten neodpovedel, vzal si cigaretu, zapalil si a nekolikrat zhluboka zatahl.
Pak se rozhlidl, kam by si sedl, a konecne si vsiml prazdne zidlicky.
„Kam se podel…?“
„Je v dire,“ odpovedel pohrdave Fritz. „Poslal jsem ho tam na noc s prikazem, ze nesmi dostat zadny jidlo, piti a samozrejme koureni. Sesypal se mi tu jak podelanej zelenac. Ke vsemu se priznal a jeste prasknul dva, o kterych jsme nevedeli. Tak at jeste na zaver dostane za vyucenou, mizera!
Protokol jsem ti…,“ presunul nekolikery desky a podival se pod ne, „protokol jsem ti nahodil, nekde to tu najdes. Zitra to muzes odevzdat na prokuraturu.
Vybalil mi tu vselicos zajimavyho, muze se to nekdy hodit…“
Andrej kouril a dival se na Fritzuv podlouhly pesteny oblicej, na chytre svetlemodre oci, pozoroval jiste, sebevedome pohyby velkych muzskych rukou. V posledni dobe Fritz proste vyrostl. Uz v nem nezustala snad ani spetka z nadutosti mladeho poddustojnika. Misto idiotske arogance se objevila klidna sebejistota. Neurazel se, kdyz si z nej nekdo delal legraci, netuhly mu rysy kvuli kazde hlouposti… prestal se zkratka chovat jako osel. Jednu dobu se nejak moc motal kolem Selmy, pak mezi nimi doslo k nejakemu skandalu — a Andrej mu od plic povedel sve… Fritz se odklidil a byl pokoj.
„Co tak na me ziras?“ zeptal se ted dobromyslne Fritz. „To se porad jeste nemuzes vzpamatovat, jak ti sef umyl hlavu? Ale, kamarade! Kdyz ti sef umeje hlavu, to je, jako by ti popral vsechno nejlepsi k narozeninam!“
„Poslouchej,“ rekl Andrej, „co jsi to tu hral za tyjatr? Himmler, gestapo… To jsou nejaky novy metody pri vysetrovani?“ „Tyjatr?“ Fritz malicko pozvedl prave oboci. „Kamarade, tohle ma stejnej ucinek, jako kdyz vystrelis z revolveru.“ Zaklapl rozevrene desky a vstal od stolu. „Zasnu, ze jsi na to jeste neprisel.. Vem na to jed, ze kdybys mu rek, ze jsi byl u tajnejch… proste u GPU… a zacvakal bys mu pritom pred nosem nuztickama na manikuru, zacal by ti libat boty… Jo, vzal jsem si od tebe nekolik tvejch pripadu. Mas toho tady strasne moc, za celej rok by ses tim neprokousal. Tak ja si ted neco vemu — a pak to spolu nejak srovname.“
Andrej se na nej s povdekem podival a Fritz kamaradsky mrkl. Prece jen je ten Fritz kabrnak… A kamarad. Mozna ze clovek by si z nej opravdu mel vzit priklad. Jakou to ma cenu — mazat se po dobrem s tou chamradi?
A fakt je ten, ze tam… u nich na Zapade… byli vsichni k smrti vydeseni z ruznych tech sklepeni a buhviceho na GPU…, rikal si Andrej. A na takovou sebranku, jako je Pinda, jsou vsechny prostredky dobre… „Domluveno?“ zeptal se Fritz. „Tak ja jdu.“ A stiskl nekolikery desky v podpazi.
„Pockej,“ probral se najednou z uvah Andrej, „nevzal sis nahodou pripad Domu? Ten mi tady nech!“
„Pripad Domu? Kamarade, muj altruismus neni zas tak uplne bezbrehy.
S tim si nejak porad sam.“
„No jo,“ rekl na to podmracene Andrej, „ja vim. A jen tak mimochodem,“
vzpomnel si najednou, „co je to za pripad… to s temi Padajicimi Hvezdami…? Neco mi to rika, ale oc vlastne jde a co je to za hvezdy, to si nevzpominam.“
Fritz svrastil celo a pak vazne poznamenal: „Jo, to je teda pripad… Snad jsi ho nevyfasoval? To by ti zlamalo vaz.
Zatim to ma Cacua a je to jasne ztracena zalezitost.“
„Ne,“ povzdechl si Andrej, „nevyfasoval jsem to. Sef mi ale doporucil, abych se s tim seznamil. To je serie nejakych ritualnich vrazd? Nebo ne?“
„Ale ne… Vubec ne! Ackoliv… kdopak vlastne vi… Kamarade, tahle zalezitost se tahne uz nekolik let. Cas od casu nekdo najde u Zluty steny nekoho strasne rozmlacenyho. Jako by ten clovek sletel z ohromny vejsky.
Proste… ze Steny.“
„Jak to — ze Steny?“ uzasl Andrej. „Copak se po ni da lezt nahoru? Je uplne hladka! A proc by tam nekdo lezl? Ani se neda dohlidnout — jak je vysoka!“
„O to prave jde! Nejdriv si nekdo myslel, ze tam nahore je taky nejaky mesto, neco jako to nase. A ze tam lidi treba spadnou do Propasti… do takovy, jako je ta nase. Nebo je tam nekdo hodi… Pak se ale parkrat podarilo mrtve identifikovat a ukazalo se, ze jsou tady od nas… mistni. Jak se dostali nahoru, to je nepochopitelny. Takze zbyva domnenka, ze jde o nejaky cvakly horolezce, ktery se pokouseli z mesta utyct smerem nahoru… Jenze… je to cely nejak podivny. Ja osobne si myslim, ze to je takovej… vis — jak se rika — pomnik, proste pripad, kterej nikdo nevyresi. Ale ja uz jdu…“
„Diky. A mej se,“ rekl nato roztrzite Andrej. A Fritz zmizel.
Andrej si sedl do sveho kresla a vsechny desky krome tech, v nichz se ukryval pripad Domu, uklidil do trezoru. Pak si dlanemi podeprel hlavu a chvili tak zustal sedet. Potom sahl po telefonu. Vytocil sve cislo domu a cekal. Stejne jako vzdycky — dlouho to nikdo nebral. Nakonec to nekdo zvedl a ve sluchatku se ozval hluboky, zjevne nikoliv strizlivy muzsky hlas: „Halo-o-o?“ Andrej tiskl sluchatko k uchu a mlcel. „Halo-o-o? Helo-o-ou?“
rval opile muzsky hlas, pak toho nechal, jen do telefonu funel a odnekud z dalky bylo slyset, jak Selma teskne peje pisnicku, kterou je naucil Jura Davydov: „Vstavej, moje mila, at dlouho neceka barka snehobila a cesta daleka.
Andrej zavesil. Zhluboka si povzdechl, promnul si tvare a horce konstatoval: Je to hnusna stetka! Nenapravitelna!
A pak otevrel desky.
Pripad Domu mel sve pocatky jeste v dobach, kdy Andrej pracoval jako asanator, vozil odpadky… O Meste a jeho nekterych nevabnych tajemstvich prakticky nic nevedel. Vsechno to zacalo tim, ze z Sestnacteho, osmnacteho a dvaatricateho kvartalu se zacali ztracet lide. Mizeli absolutne beze stopy, ale taky bez logiky, ktera by vsemu davala nejaky rad. Ole Svensson, 43 let, delnik z papirny, sel navecer koupit chleba a nevratil se domu, pricemz do obchodu vubec nedorazil… Stefan Cybulski, 25 let, policista, zmizel v noci primo pri vykonu sluzby, na rohu Hlavni a Diamantove ulice byl nalezen pouze jeho opasek — a to bylo vsechno, co po nem zustalo… Monika Lerouxova, 55 let, svadlena, sla pred spanim vyvencit sveho spice, ten se vratil domu v poradku sam, ona zmizela… A tak dal, a tak dal… Celkem tech pripadu bylo pres ctyricet.
Brzo se nasli svedci, kteri vypovidali, ze tesne pred svym zmizenim pohresovani vesli do nejake budovy. Podle popisu to mohl byt jeden a tyz dum, ale divne na tom bylo, ze pokud slo o misto, kde se budova mela nachazet, vypovedi se lisily. Josef Humboldt, 63 let, holic, vesel pred ocima Lea Paltuse, ktery ho osobne znal, do dvoupatrove budovy z cervenych cihel. Stalo se to na rohu Druhe Prave a Cedicove ulice — a od tech dob Josefa Humboldta nikdo nevidel. Jisty Theodor Buch vypovedel, ze pohresovany Semjon Zachodko, 32 let, farmar, vstoupil do presne takove budovy, jakou popsal Paltus, jenze to bylo v Treti Leve ulici, blizko kostela.
David Mkrtcan vypovedel, ze potkal v Hlinene ulicce sveho davneho kolegu z prace Raye Dodda, 41 let, asanator — chvili tam spolu stali a probirali vsechno mozne, urodou pocinaje a rodinnymi zalezitostmi konce, kdyz mu Ray rekl: „Chvilku tu na me pockej, musim si neco zaridit, nebude to dlouho trvat, ale kdybych se nahodou do peti minut nevratil, tak uz necekej…“
Pak vesel do nejake budovy z cervenych cihel. Okna tam byla zabilena, toho si svedek vsiml… Po ctvrthodinovem cekani to David Mkrtcan vzdal a odesel. Raye Dodda od te doby nikdo nevidel.
Dum z cervenych cihel se objevoval ve vsech vypovedich. Jedni tvrdili, ze je dvoupatrovy, druzi, ze ma patra tri. Nekteri si vsimali oken. Jedni prohlasovali, ze je ma zabilena, jini, ze jsou zamrizovana… Nikdy se vsak svedci neshodovali v miste, kde se mel Dum nalezat.
Mestem se sirily famy. Ve frontach na mleko, u holice, kdekoliv, kde se seslo vic lidi. Vsude se suskaly nejake nove, zarucene jiste informace o strasnem Cervenem dome, ktery si sam chodi Mestem, obcas se zastavuje nekde mezi normalnimi budovami, hrozive pootevre celisti vrat a tise ceka na neopatrne obeti. Pak se objevili pratele znamych od pribuznych tech, kteri meli to stesti, ze se zachranili. Udajne se jim podarilo z te nenasytne cihlove pasti na posledni chvili uniknout. Vypraveli desive veci a jako dukaz pry predvadeli sramy a zlomeniny, ktere utrpeli pri skoku z prvniho, druheho, ci dokonce tretiho poschodi. Vsechny tyhle informace se shodovaly v tom, ze Dum je prazdny. Necihali tam ani lupici, ani zadni maniaci ci sadiste, ani chlupate krveziznive prisery. Kamenne vnitrnosti Domu se vsak pry dokazaly smrstovat, jako by chtely svou obet rozdrtit. Cloveku se tam pod nohama rozeviraly necekane prurvy, z kterych ledove cisel mrtvolny puch, nejaka neznama sila hnala navstevnika do temnych, zuzujicich se chodeb a tunelu, kde nakonec nestastnik hledal zachranu v poslednim kamennem vyklenku… A v prazdnych pokojich s otrhanymi tapetami, uprostred suti z opadanych stropu hruzne dotlivaly roztristene kosti trcici zpod hadru, ztvrdlych zaschlou krvi.
Andreje ten pripad zacal zajimat. Na planu Mesta si okrizkoval vsechna ta mista, kde byl Dum spatren, a pokousel se odhalit nejakou zakonitost, system v tom, kdy a kde se Dum objevoval. Osobne si ta mista zajel
