prohlidnout, ale vzdycky tam nasel bud nejakou zanedbanou zahradku, nebo proluku, nebo tam dokonce mirumilovne stal nejaky docela obycejny domek, ktery byl na hony vzdalen tajemstvim ci zahadam.
Zarazejici bylo to, ze Cerveny dum nikdo nikdy nevidel za dne, ze dobra polovina svedku ho spatrila v nestrizlivem stavu — a ze popis nekterych dulezitych podrobnosti se neshodoval temer v zadnem pripade… A ze vseho nejvic zarazejici byla nesmyslnost a fantasticnost vsech pripadu.
Icik Kacman k tomu jednou poznamenal, ze v milionovem meste, ktere neni rizeno zadnou systematickou ideologii, musi zakonite vznikat nejaky vlastni mytus. Na tom neco je. Jenze jakypak mytus, kdyz lidi se ztraceji doopravdy? Samozrejme ze to postrada logiku. Kdyz se chce nekdo nekoho zbavit, muze ho shodit do Propasti — a dotycny znuzi beze stopy. Kdo by se ale chtel zbavovat nejakych holicu, postarsich svadlen nebo prodavacu z kolonialu? Ti lide nebyli ani bohati, ani nemeli vyznamne spolecenske postaveni — a mozna ani nepratele… Kensi jednou prisel s takovou hypotezou, ze Cerveny dum — pokud doopravdy existuje — je jednou ze soucasti Experimentu, a tak je zbytecne hledat pro nej vysvetleni, protoze Experiment je Experiment. Koneckoncu — s timhle souhlasil i Andrej. Mel tehdy i tak jine prace nad hlavu a pritom akta o Dome uz obsahovala vic nez tisic stran! Zasunul tedy desky s pripadem az na dno trezoru a vytahoval je pouze v tom pripade, kdyz se objevilo nove svedectvi a Andrej je potreboval zalozit.
Dnesni rozhovor se sefem vsak mnohe zmenil. Jestlize ve Meste opravdu existuji lide, kteri si dali za ukol — eventualne to od nekoho za ukol dostali — vytvaret mezi obyvateli atmosferu strachu a teroru, pak se leccos v pripade Domu stava jasnejsim. Nesrovnalosti ve vypovedich takzvanych svedku se v takovem pripade snadno daji vysvetlit posunem detailu pri informacich stylu „jedna pani povidala“. A zmizeni lidi se tak meni v normalni vrazdy, ktere maji atmosferu strachu jen utuzit. V propletenci vselijakych fam, ustrasenych „zarucenych informaci“ i vylozeneho lhani ted bylo nutne najit prameny, ktere to vsechno zivi, jakasi centra, odkud se siri zlo.
Andrej si vzal list cisteho papiru a zacal zvolna — bod za bodem — psat navrh pracovniho postupu. Pak se mu konecne podarilo utridit si myslenky.
Hlavni ukol: odhaleni zdroju, z nichz pochazeji nebezpecne famy, jejich zajisteni a nasledne odhaleni ridiciho centra.
Zakladni prostredky: nove vyslechy vsech svedku, kteri pri prvnich vypovedich byli ve strizlivem stavu — vyslychat kazdeho zvlast a nezapomenout na ty, kteri udajne Cerveny dum primo navstivili, dale zjistit, v jakych jsou vztazich s predchozimi svedky. Brat v uvahu: a) co je vseobecne znamo, b) nesrovnalosti ve vypovedich… Andrej chvili okusoval tuzku a mzoural ocima do lampy, nez si vzpomnel na Petrova. Musi ho dat vyhledat. Ten mu sveho casu sel poradne na nervy… Ztratila se mu zena a on buhviproc dosel k zaveru, ze zmizela v Cervenem dome. Od tech dob nedelal nic jineho, nez ze tu budovu hledal.
Neustale o tom psal na prokuraturu, tam jeho pripisy peclive evidovali a postupovali je do oddeleni vysetrovani — a tak Petrovovy listy koncily u Andreje. A Petrov zatim po nocich bloudil Mestem, obcas ho zadrzeli policiste, protoze ho podezirali z neceho nekaleho — a on jim pak na policejni stanici vyvadel a nadaval, oni mu za to naparili deset dnu, on si to odsedel — a znovu za noci vyrazil na svou obchuzku Mestem… Andrej poslal Petrovovi predvolani. Pak nechal predvolat jeste dva svedky, dal prislusne pokyny sluzbe a sam se vydal k Cacuovi.
Cacua byl puvodem odnekud z Kavkazu a vypadal jako tlusty obr… Zdalo se, ze mu snad uplne chybi celo, ale priroda mu za to nadelila giganticky nos. Ted Cacua lezel ve sve kancelari na kanapi mezi deskami naditymi vselijakymi spisy — a spal. Andrej s nim zalomcoval.
„Co je?“ zavrcel Cacua. „Stalo se neco?“
„Nic se nestalo,“ rekl vztekle Andrej. Takovyhle slendrian v praci proste nesnasel. „Najdi mi pripad Padajicich Hvezd!“
Cacua se posadil a oblicej se mu rozzaril radosti: „Ty si ho beres?“ Nozdry obroviteho nosu se mu pritom slastne zachvely.
„Jen se neraduj,“ odsekl Andrej, „potrebuju se jen na neco podivat.“
„Ale co by ses dival?“ spustil Cacua. „Vem si to! Jsi peknej, mladej, energickej chlap, sef te kazdymu dava za priklad. Ty tomu vsemu rychle prijdes na kloub. Vylezes na Zlutou stenu — a hned budes vedet, oc jde. Co to pro tebe je?“
Andrej se zadival na jeho nos. Obrovsky, hrbolaty, pokryty siti temne cervenych zilek — a z nozder vycuhuji trsy cernych chlupu… Tenhleten nos si urcite zil svym vlastnim zivotem, nezalezelo mu na nejakem Cacuovi.
Starosti vysetrovatele Cacuy mu mohly byt ukradene. Byl by nejradsi, kdyby vsichni kolem pili z obrovskych cisi ledove kachetinske, davali si stavnaty saslik a prikusovali krupajici salatek, kdyby se tancilo s frajersky zalozenyma rukama a veselym vykrikovanim… S chuti by se noril do vonavych blondatych vlasu a shlizel na odhalena plna nadra… To vsechno a jeste mnohem vic by si tenhle velkolepy, zivot milujici nos zcela urcite pral. Byl to nos — hedonista a veskera sva prani daval najevo svymi pohyby, ktere vubec nezavisely na Cacuovi. Sam si menil svou barvu, sam vydaval roztodivne zvuky… „Az ten pripad uzavres,“ rozplyval se Cacua a ocicka mu pri te predstave odplouvala nekam pod nizounke celo, „bozicku! To bude slavy! Kazdej si te bude povazovat. Copak ty si myslis, ze by ti Cacua takovejhle pripad postoupil, kdyby sam mohl lizt po Zluty stene? Ani za nic by ti ho nepostoupil!
Tenhle pripad — to je neco jako zlatej dul. A taky ho nabizim jenom tobe. Co uz sem prislo takovejch, ktery by ho chteli…! Kdepak — rikal jsem si. Vy Voroninovi nesahate ani po kotniky, tohle dokaze jenom on…“
„Staci, staci…,“ rekl rozmrzele Andrej. „Ty toho nameles! Najdi to! Ja nemam cas se tady vybavovat.“
Cacua vsak neminil prestat. Dal neco brebentil, bedoval, placal pate pres devate, vytahoval se, ale prece jen se nakonec line zvedl a souravym krokem se po zaspinene podlaze vydal k trezoru. Pak se v nem zacal prehrabovat.
Andrej se dival na jeho sirokanska, sadlem zalita zada a rikal si, ze Cacua je prece jeden z nejlepsich vysetrovatelu! Po pravde receno — je to vynikajici vysetrovatel, ma nejvyssi procento zdarne uzavrenych pripadu… a pripad Padajicich Hvezd se mu vyresit nepovedlo! Zatim se to nepovedlo nikomu. Ani Cacuovi, ani jeho predchudci, ani predchudci onoho predchudce… Cacua vylovil z trezoru balik naditych, uspinenych desek a spolecne pak prolistovali posledni stranky. Andrej si pozorne opsal jmena a adresy dvou obeti, ktere byly identifikovany, a potom jeste par udaju, ktere se vztahovaly k ostatnim.
„To je prece pripad!“ vykrikoval Cacua a vyznamne pritom pomlaskaval.
„Jedenact mrtvejch! A ty to nechces! Vis co, Voronine? Ty si slapes po stesti. Jenze ono je to tak, ze vy, Rusove, jste vzdycky byli idioti. Vzdycky.
I v tamtom svete, i tady. A k cemu to vlastne potrebujes?“ optal se nahle se zajmem.
Andrej se mu pokusil kratce a souvisle vysvetlit svuj zamer. Cacua vsechno okamzite pochopil, ale nadseny z toho nebyl.
„No tak to zkus, zkus to,“ rekl bez vetsiho elanu, „ale ja mam svy pochyby… Jedna vec je tvuj Dum — a druha vec je ma Stena. Dum, to je vymysl. Ale Stena…, ta stoji tamhle, kilometr od nas… Bane, Voronine, my tomu asi na kloub neprijdem.“
Presto vsak, uz ve chvili, kdy Andrej bral za kliku, Cacua prohodil: „Ale kdybys nahodou neco… Rekni mi to!“
„Jiste,“ odpovedel Andrej. „Samozrejme.“
„Pockej! Jeste moment…!“ Cacua soustredene svrastil nizke tucne celo a jeho nos se zavlnil. Andrej se na neho vyckavave zadival. „Uz davno jsem se te chtel na neco zeptat.“ Tvaril se ted velice vazne. „Prej se tam u vas… v Petrohrade v sedmnactym neco semlelo. Jak to, prosim te, dopadlo?“
Andrej si odplivl, vysel a praskl za sebou dvermi. Cacua se spokojene z plnych plic chechtal. To se mas cemu smat, kdyz jsem te tak nezaludne poslouchal, rekl si Andrej a zamiril ke sve kancelari.
Tam ho pred dvermi cekalo prekvapeni. Na lavicce sedel nejaky k smrti vydeseny clovicek. Byl rozcuchany, zjevne rozespaly a zimomrive se choulil do kabatu. Policista, ktery tu mel sluzbu, vyskocil od stolku s telefonem a hlasite vystekl: „Svedek Eino Saari byl predveden na vas rozkaz!“
Andrej se na nej nechapave podival: „Na jaky muj rozkaz?“
Policistu ta otazka taky trochu prekvapila.
„Vzdyt vy jste…,“ spustil dotcene, „pred pulhodinkou… Dal jste mi predvolani a rekl jste, ze okamzite…“
„Paneboze,“ hlesl Andrej, „predvolani! No samozrejme, to jste mel dorucit okamzite, ale dostavit se mel dotycny az zitra rano v deset!“ Podival se na pobledleho Saariho, ktery se pokousel o usmev. Andrejovy oci sklouzly k manzetam jeho kalhot, odkud vykukovaly tkanicky podvlekacek.
Pak se znovu obratil k policistovi: „Ty dalsi sem taky predvedou ted?“
