kam jsme se to dostali, pani Husakova! Jmeno te zeny, ktera to vykladala, si uz nepamatujete, nebo mi ho proste nechcete rict. Ale vasi znami si vzpomenou. To ovsem znamena, ze si vas tu musime nejaky cas nechat, abyste ty sve zname nemohla varovat. A nechat si vas tu musime az do te doby, dokud si vy, nebo nekdo z tech vasich znamych nevzpomenete, kdo tu historku o Frantiskovi vykladal.“
„Delejte, jak chcete,“ rekla odevzdane.
„Jenze ono je to tak,“ nevzdaval se Andrej, „ze dokud budete vzpominat a my se budeme dohadovat s vasimi znamymi, lidi se budou dal ztracet.
Zlocinci se zatim muzou radovat a mnout si spokojene ruce. A to vsechno jenom kvuli tomu, ze jste tak nepochopitelne zaujata vuci nasemu vysetrovani.“
Stara pani mlcela. Jen uminene stiskla rty.
„Pochopte, jak je to vsechno nesmyslne,“ neprestaval Andrej. „Jako by nestacilo, ze mame ve dne v noci problemy s vselijakymi darebaky, lumpy, previty vseho druhu! My se navic dockame toho, ze sem prijde cestny, sporadany clovek — a nechce nam pomoct! Tak co to je? Ja zasnu! Vzdyt to vase… prominte…, detske zatloukani, k nicemu neni! Vy si tedy nevzpomenete, ale vasi znami si vzpomenou. Nakonec se jmeno te zeny stejne dovime, toho Frantiska najdem a on nam pomuze vybrat to hnizdo zlocinu.
Pokud ho ovsem nejaci darebaci driv neodstrani jakozto nezadouciho svedka… A kdyz ho zabiji, bude to vase vina, pani Husakova! Soudit vas za to nikdo nebude, samozrejme, na tohle neni zakon. Na to je lidske svedomi.“
Andrej si po tomhle proslovu, do ktereho vlozil veskerou silu vymluvnosti, musel zapalit. Tak ho to vycerpalo. Pak cekal a nenapadne pritom sledoval rucicky hodinek. Dal si tri minuty… Jestli ani potom tahle zar putila zenska nezacne mluvit, posle ji, babu jednu, za katr, i kdyz to nebude v souladu se zakonem… Musi s tim prokletym pripadem prece nejak pohnout!
Jestli se bude takhle parat s kazdym svedkem… Noc v cele ma nekdy na lidi primo zazracny ucinek… No a kdyby mel Andrej potom nejake problemy s prekracovanim pravomoci… Jenze nic takoveho nebude! Tahle zenska nevypada na to, ze by si stezovala, kdepak…! Ale kdyby prece jen… Hlavni prokurator ma jiste na tomhle pripadu osobni zajem, takze Andreje v tom nenecha. V nejhorsim Andrej vyfasuje dutku. Ale at si mu ji daji, kdyz nebudou s to pochopit, ze on to prece nedela kvuli sobe! Hlavne at se tenhleten zatracenej pripad aspon o fous pohne! Aspon o fous!
Kouril a soustredene rukou rozhanel dym pred sebou. Vterinovka vesele obihala cifernik a pani Husakova mlcela a tichounce pocvakavala jehlicemi.
„Takze…,“ pronesl Andrej, kdyz ubehla i ctvrta minuta. Razne zamackl cigaretu v preplnenem popelniku. „Jsem nucen vas zadrzet. Za neochotu vypovidat. Jak chcete, pani Husakova, ale podle me se chovate jako male dite. Podepiste mi protokol — a ja vas dam odvest do cely.“
Kdyz Matyldu Husakovou odvedli (poprala mu na rozloucenou dobrou noc), uvedomil si Andrej, ze mu jeste neprinesli ten horky caj. Vysel na chodbu a tam dlouze a durazne vycinil sluzbe, ze neplni sve povinnosti.
Pak si predvolal svedka Petrova.
Svedek Petrov byl podsadity, robustni chlap. Mel havrani vlasy a uz od pohledu to byl zlocinec, typicky mafian. Usadil se na zidlicce a mlcky, podmracene se dival, jak Andrej usrkava caj.
„Tak co, Petrove?“ rekl dobracky Andrej. „Cpal jste se dovnitr, hulakal jste, rusil jste me… a ted mlcite?“
„K cemu je dobry, vam darmozroutum, ted neco vykladat?“ rekl vztekle Petrov. „Mel jste sebou hodit driv, ted uz je pozde.“
„A copak mimoradneho se prihodilo?“ zeptal se klidne Andrej, jako by ty „darmozrouty“ vubec neslysel.
„Prihodilo se to, ze zatimco jste tady zvanil a drzel se svejch podelanejch predpisu — ja jsem videl Cervenej dum!“
Andrej dal opatrne lzicku do sklenky.
„Jaky dum?“
„Vy jste me neslysel?“ rozzuril se Petrov. „Vy si se mnou hrajete na schovavanou? Prej — jaky dum!? No — Cervenej dum! Ten, o kterej jde!
Stoji si, bestie jedna, primo v Hlavni ulici! A lidi zase lezou dovnitr! Jenze vy si tu sedite, popijite caj a trapite nejaky stary baby!“
„Moment! Moment!“ Andrej vytahl z desek plan Mesta. „Kde to bylo?
A kdy?“ „Zrovna ted, kdyz me sem vezli. Povidam tomu idiotovi: Zastav! Ale on ne…! Tady ty vasi sluzbe povidam: Posli tam policajty! A sluzba taky jen cumi…“
„Kde presne jste ho videl?“
„Vite, kde je synagoga?“
„Ano,“ rekl Andrej a okamzite ji na planu Mesta nasel.
„Tak mezi ni a kinem. Je tam takovej paradni biograf…“
Na planu Mesta byl mezi synagogou a budovou kina „Novy Iluzion“
parcik s fontanou a detskym hristem.
Andrej vzrusene hryzl konec tuzky… „Kdy presne to bylo?“
„Dvacet minut po pulnoci,“ odsekl Petrov. „A ted uz je skoro jedna.
Ten barak tam urcite na vas bude cekat! Ja — kdyz jsem se dovedel, ze se ten barak nekde objevil, byl jsem na tom miste treba i za ctvrt hodinky… a stejne uz byl v cudu. A ted…“ Beznadejne mavl rukou.
Andrej zvedl telefon: „Motocykl se sajdkarem! A jednoho policistu! Okamzite!“
Kapitola 2
Motocykl se s revem hnal po Hlavni ulici, nadskakoval na dirach v asfaltu.
Andrej se cely skrcil, schovaval oblicej za stit privesneho voziku, ale i tak citil, jak jim pronika studeny vitr. Mel si vzit plast… Cas od casu vybehl motocyklu vstric z chodniku nekdo ze cvoku, kteri ted bloumali po ulicich. Sklebili se, poskakovali, byli zjevne celi prokrehli a cosi nesrozumitelneho vykrikovali do ramusu motoru. Policista, ktery motorku ridil, musel vzdycky pribrzdit, mezi zuby drtil nadavky a snazil se vyhnout natazenym pazim, ktere trcely z retezce pruhovanych odevu. A vzapeti pridaval plyn tak, ze se Andrej zvratil az k operadlu sajdkaru.
Krome techhle blaznu, jimz v tomto case patrily ulice, nikdo venku nebyl.
Jenom jednou zahledli hlidkovy vuz. Jel pomalu a na strese mu blikalo oranzove svetlo… A potom jeste — na namesti pred radnici jim pres cestu necekane prebehl obrovsky chlupaty pavian… Upaloval do tmy a v patach se za nim s hykanim a divokym krikem hnali fousati chlapi v pruhovanych pyzamech. Andrej se za nimi otocil. Uvidel, jak paviana chytli, povalili na zem, chopili se jeho prednich i zadnich tlap a zacali ho rozhoupavat, pricemz zjevne neco zpivali. Vypadalo to vsechno jako hruzny pohrebni obrad.
Tu a tam se objevila osamela lucerna, a pak uz mijeli jen temne kvartaly, ktere vypadaly jako po vymreni, nikde v nich nezablikalo ani svetylko.
Potom se vpredu objevila nejasna, zlutava obri synagoga — a Andrej uvidel Dum!
Stal tam, jako by tam odevzdy patril, jako by snad uz radu desetileti zaujimal tohle misto mezi synagogou pocmaranou hakovymi krizi a nechvalne proslulym biografem, ktery v minulem tydnu vyfasoval pokutu za promitani pornografickych filmu. Dum si stal presne na tom miste, kde jeste vcera rostly neprilis bujne mestske stromy, pobublaval neduzivy vodotrysk v priserne osklive a spinave betonove cisi a na houpackach pistely a vyvadely deti snad vsech barev… Dum byl opravdu cerveny. Byl z neomitnutych cihel, mel tri poschodi a okna prizemi byla zakryta okenicemi. V prvnim a druhem patre zarilo za nekolika okny zlute a ruzove svetlo. Strechu mel tajemny Dum z pozinkovaneho plechu a vedle jedineho kominu cnela vzhuru jakasi podivna antena s prickami. Ke dverim budovy skutecne vedly kamenne schody — Andrej napocital ctyri. A na dverich se leskla mosazna klika. Cim dele Andrej hledel na budovu, tim zretelneji mu v usich zaznivala jakasi slavnostni, truchliva melodie — a jemu okamzite proletelo hlavou, co nekteri ze svedku rikali: ze snad v Dome hraje hudba… Posunul si stitek brigadyrky z cela, aby mu nepadal do oci, a podival se po motocyklistovi. Podmraceny porizek se zimomrive choulil a krk zatahoval za ohrnuty limec. Mezi zuby mel cigaretu a ospale z ni potahoval.
„Vidis ho?“ zeptal se ho Andrej tise.
