Porizek neobratne pootocil hlavu a povytahl ji z ohrnuteho limce.
„Coze?“
„Povidam — vidis ten Dum?“ rekl podrazdene Andrej.
„Nejsem slepej,“ odpovedel nedutklive policista.
„A nekdy driv jsi ho tu uz taky videl?“
„Ne, tady ne. Jinde jo. A co ma bejt? Ve Meste clovek vidi veci!“
Ponura hudba nabyvala na sile, Andrej kvuli ni skoro tu odpoved neslysel.
Muselo urcite jit o nejaky smutecni obrad, ale ne jen o jeden… Jako by tisice lidi plakaly pri louceni se svymi blizkymi a drahymi — a ta vtirava hudba jim nedovolovala utisit se, zapomenout… „Pockej tu na me,“ rekl Andrej policistovi, ale odpovedi se nedockal.
Vzapeti si uvedomil proc. Kdyz ta slova vyrkl, stal uz kupodivu na druhe strane ulice — primo u dubovych dveri s mosaznou klikou.
Rozhledl se. Napravo se Hlavni ulice ztracela v mlze, nalevo taky. Pro kazdy pripad dal vsemu kolem sbohem a polozil ruku na ozdobnou, lesknouci se kliku.
Hned za dvermi byla nevelka, ticha, decentne ozarena vstupni hala. Veliky stojan, ktery pripominal rozlozitou palmu, byl ovesen kabaty a plasti.
Proslapany koberec nedaval tusit, jaky mel kdysi vzorek, ale primo proti vchodu se tycilo siroke mramorove schodiste s krasnym cervenym behounem, pripevnenym nablyskanymi kovovymi listami. Andrej jeste stacil zaznamenat, ze na zdech visi nejake obrazy, ze cosi jeste musi byt za dubovou zastenou vpravo od vchodu a ze k nemu nekdo uctive pristoupil, vzal jeho aktovku a septl: „Nahoru, prosim.“ To vsechno ale Andrej spis jen tusil, protoze v rozhledu mu prekazel stitek brigadyrky. Porad mu sjizdel az k ocim, a tak Andrej videl poradne jen to, co mel primo pod nohama. Kdyz uz byl na schodisti, napadlo ho, ze tu prokletou brigadyrku mel taky nechat oprymkovanemu chlapkovi u vchodu, ale ted uz bylo pozde. Andrej nejak razem jako by vedel, ze tady se vsechno musi udelat v pravou chvili, pak ze uz to nejde. Vratit se a zmenit neco, co uz se stalo, nebylo mozne… S ulevou zaznamenal, ze uz vystoupil na vrchol schodiste. Udelal posledni krok a brigadyrku sundal z hlavy.
Jakmile vstoupil do dveri, vsichni pritomni povstali, ale on se po nich nerozhlizel. Videl jen sveho partnera, ktery tu na nej cekal. Byl to starsi, neprilis vysoky muz v obleku, ktery pripominal vojenskou uniformu. Boty z chromove kuze se mu leskly… Andrejovi nekoho straslive pripominal, ale pritom vedel, ze toho muze osobne nezna.
Vsichni ostatni stali nehnute podel sten. Ty byly z bileho mramoru a zdobil je purpur a zlato… a visely tam jakesi prapory zarivych barev… Ne!
Nebyly ruznobarevne! I na nich byl jen purpur a zlato a od nesmirne vysokeho stropu byly spusteny rudozlate pruhy, ktere se kovove leskly jako podivna polarni zare… A ti lide stali u zdi s vysokymi, oblymi vyklenky, kde na podstavcich bylo v seru videt jakesi busty: mramorove, sadrove, bronzove, zlate, malachitove i z nerezavejici oceli… Z vyklenku ledove tahlo a lidem kolem nich byla zjevne zima, nenapadne si mnuli ruce a zuby jim skoro cvakaly — ale oni se snazili stat vzprima, oci upirali pred sebe… Jenom ten starsi muz v polovojenskem saku, onen Andrejuv partner a protihrac, pomalu, neslysne prechazel vylidnenym stredem salu — velkou, prosedivelou hlavu mirne sklonenou, ruce za zady. Andrej si stacil vsimnout, ze levackou svira zapesti prave ruky… Ten muz se po celou tu dobu prochazel — i kdyz ostatni pri Andrejove prichodu vstali, i kdyz uz utichlo, jako by vsaknuto do purpuru a zlata, sotva slysitelne ulevne oddechnuti pritomnych — partner se porad prochazel, ale najednou, uprostred kroku se zastavil a velice pozorne, bez usmevu, se podival na Andreje. A tu Andrej videl, ze vlasy na te masivni lebce jsou nejen prosedivele, ale i dost ridke, ze celo toho muze je nizke — a knir, ktery vypada tak mohutne, ze je taky proridly, ale perfektne zastrizeny… a lhostejna tvar s hrbolatou, jakoby rozrytou pleti, je zazloutla.
Zadne predstavovani, zadny uvitaci ceremonial… Usedli za inkrustovany stolek, Andrej dostal cerne figurky a ten druhy bile… Ackoliv ty figurky nebyly uplne bile, spis zlutave… Pak ten muz natahl pazi. Jeho drobna ruka byla hladka, nerostl na ni ani chloupek… Dvema prsty vzal pesce a udelal prvni tah. Andrej mu vykrocil svym pescem vstric — a tu si vsiml, ze ta figurka je tichy, vzdy spolehlivy Wang, ktery mel vzdycky jen jedine prani: aby mu vsichni doprali klid. Tak tady mu ted klid bude na nejakou dobu dopran. Pravda, klid relativni, protoze se octl uprostred bitevniho pole a boje kolem nej nutne vzplanou. Nebude to tu mit lehke, ale prave na tomhle miste ho Andrej muze strezit, chranit ho velice dlouho — a kdyz na to prijde, mozna i nekonecne dlouho.
Dva pesaci se ted octli primo proti sobe, skoro na dotek. Kdyby chteli, mohli si na sebe sahnout, mohli spolu prohodit par nezavaznych slov, mohli byt na sebe i bez reci pysni, protoze oni, obycejni pesaci, se stali centrem vseho, prave kolem nich se ted vsechno rozehraje. Navzajem si ale nic udelat nemohli, byli zcela bezmocni — jejich pozice jim zadny utok neumoznovala, kazdy stal ve svem vlastnim svete: drobny, skoro beztvary Wang, ktery podle sveho zvyku vtahoval hlavu az nekam mezi ramena, a proti nemu hranaty chlap s krivyma nohama kavaleristu, s plstenym plastem pres ramena, papachou na hlave a s divoce rozjezenym knirem v obliceji s vystouplymi licnimi kostmi a nemilosrdnyma, lehce sesikmenyma ocima.
Na sachovnici tedy znovu vznikla rovnovaha a Andrej vedel, ze tenhle stav by mel udrzet co nejdele, protoze jeho protihrac je muz genialni obezretnosti, ktery vzdycky bere v uvahu, ze to nejcennejsi na svete je clovek.
Wangovi proto nemuze v nejblizsich chvilich nic hrozit. Andrej se ohledl a uvidel Wanga v zivotni velikosti stat u steny. Pousmal se na nej, ale okamzite sklouzl ocima vedle a setkal se s pozornym a posmutnelym pohledem Donalda Coopera.
Protihrac premyslel, zvolna poklepaval naustkem dlouhe papirosy na desce stolku a Andrej znovu rychle sjel ocima po tech, kteri postavali u zdi.
Ted se ale nedival na ty sve, zajimali ho protivnikovi lide. Skoro nikoho tam neznal. Byla tam rada muzu prekvapive inteligentniho typu, vypadali dost staromodne ve svych civilnich satech, meli vousy, cvikry, kravaty vysle z mody, vesty… Dalsi byli zjevne vojaci, ale v neobvyklych uniformach s neznamymi distinkcemi, prymky, ozdobnymi snurkami a rady na prsou… Kde je vsechny sebral? pomyslel si s udivem Andrej a znovu se pozorne zadival na bileho pesce, s kterym protivnik udelal na sachovnici prvni tah. Andrej si uvedomil, ze ho dobre zna. Tohle byl muz kdysi opredeny legendami, pozdeji si vsak o nem dospeli septali, ze nesplnil ocekavani, ktera do nej byla vlozena — a tak odesel ze sceny… Asi ted uz vedel, co ho ceka, ale nezdalo se, ze by ho to nejak mrzelo. Stal — krivyma nohama pevne rozkroceny — nakrucoval si svuj obrovity knir a podmracene pozoroval vsechno kolem. Tahla z nej vodka a konsky pot.
Protihrac pozvedl ruku nad sachovnici a presunul dalsiho pesce. Andrej zavrel oci. Tohohle se nenadal. Jak to, ze tak najednou…? Kdo to je? Soumerny bledy oblicej, hezky, inteligentni, ale soucasne odpuzujici jakousi nadutosti, cvikr, krasna zvlnena bradka, huste prameny cernych vlasu nad bilym celem… Andrej ho nikdy driv nevidel, netusil, kdo to je, ale podle vseho muselo jit o vazenou osobu, protoze usecne velitelskym tonem cosi rekl muzi v papase — a ten si jenom hryzl knir, licni svaly se mu nadouvaly a zuzene oci uhybaly stranou. Vypadal jako selma pred sebejistym krotitelem.
Andreje jejich vzajemne vztahy nezajimaly — slo o Wanguv osud. O osud nevyznamneho, vzdy a vse trpelive snasejiciho Wanga, ktery ted uz uplne stahl hlavu mezi ramena a prichystal se ve vsi pokore na nejhorsi.
Bylo mozne jen troji reseni: bud Wang padne, nebo sam uderi…, nebo to Andrej necha proste tak — a zivoty obou pesaku zustanou trcet v nejistote.
Vznesene se tomu rikava odmitnuty damsky gambit… Andrej to znal, vedel, ze v ucebnicich se to nekdy radi, ze to patri k zakladnim znalostem taktiky pri tehle hre, ale pripadalo mu neunosne nechat Wanga, aby se mozna jeste cele hodiny trapil a cekal s zivotem na vlasku, aby ho zaleval chladny predsmrtny pot, aby mu bylo porad hur a hur, az do te chvile, kdy hruzne napeti preroste vsechny meze, obrovsky, krvi bobtnajici nador praskne — a po Wangovi nezustane ani stopa.
To nesnesu, pomyslel si Andrej. A koneckoncu — vubec neznam toho cloveka se skripcem, co mi je po nem, proc bych ho mel brat na milost, kdyz muj genialni protihrac uvazoval vsehovsudy jen par minut, nez se rozhodl predhodit ho jako moznou obet… Andrej vzal bileho pesaka a postavil misto nej sveho, cerneho — a v tu chvili zahledl, jak selma v papase snad poprve v zivote pohledla svemu krotiteli zprima do oci a vycenila v jedovatem usklebku tesaky, zazloutle od koureni.
A skoro soucasne se odnekud objevil snedy chlapek… nevypadal jako Rus, nevypadal jako Evropan…, probehl kolem prihlizejicich az k muzi se cvikrem, rozmachl se necim zeleznym — a cvikr se jen blyskl, jak odletel stranou. Bledy muz s tvari velkeho tribuna a nikdy nenastoleneho diktatora skoro neslysne vzdechl, nohy se mu podlomily a jeho nevelka, krasne rostla postava se skoulela po starobylem, misty rozpukanem schodisti,
