lidstvo vytycit… Ale Andrej uz v ni dal hrat nemuze.
„Musim ven,“ zachraptel. „Na okamzik.“
Rekl to septem, sam sva slova sotva zaslechl, ale vsichni kolem se na nej razem podivali. Uz zase bylo vsude ticho, stitek brigadyrky buhviproc prestal Andrejovi padat do oci — a on se mohl dobre rozhlednout. Videl ted vsechny sve zive a mohl jim pohlednout do oci.
Zamracene se na nej dival obrovity Jura Davydov. Jeho prsty si pohravaly s kroucenou cigaretou, vybledlou kosili mel rozepjatou… Opile se usmivala Selma. Rozvalila se v kresle tak, ze byly videt jeji ruzove krajkove kalhotky. S pochopenim na neho hledel Kensi a vedle nej postaval — jako vzdy s nepritomnym pohledem a jako vzdy rozcuchany a neoholeny — Volodka Dmitrijev. Na vysoke stare zidli, z niz pred okamzikem odesel na svou posledni tajemnou sluzebni cestu Seva Barabanov, ted posedaval a pohrdave krcil svuj aristokraticky hrbaty nos Borka Cistakov, jako by se chtel zeptat: „Co tu tak fnukas?“ Byli tu vsichni… vsichni blizci, i ti nejdrazsi — a vsichni se na nej divali. Kazdy jinak, ale pritom bylo v jejich ocich neco spolecneho, jako by k nemu vsichni pocitovali totez. Ale co…?
Soucit? Duveru? Litost? Ne, to nebylo ono, neprisel tomu na kloub, protoze najednou mezi vsemi temi znamymi uvidel nekoho, koho neznal. Byl to… nejspis nejaky Asiat…, mel zlutavy oblicej a sikme oci, ale nebyl to Wang, tenhle vypadal velice elegantne a zdalo se, ze za jeho zady se jeste nekdo schovava… Nekdo malicky, spinavy, otrhany… Nejake dite.
Vstal, prudce s rachotem odstrcil zidli, ocima preskocil k velikemu strategovi, omluvnym gestem mu naznacil, ze odchazi a rychle zamiril ven ze salu. Musel se protahnout kolem nekolika zad a brich, nekolik lidi musel doslova odstrcit a pak zaslechl, jak nekdo — snad aby ho uklidnil — rika: „Ale co, pravidla to pripousteji, jen at si to promysli! Jenom se musi zastavit hodiny!“
Naprosto vycerpany a zality potem se konecne dostal ke schodisti. Sedl si primo na behoun nedaleko plapolajiciho ohne v krbu. Jeho brigadyrka znovu o sobe dala vedet, stitek mu sjel k ocim, ale on se ani nepokusil posunout ho a podivat se, co to tu je za krb — a co je to za lidi, kteri pred nim sedi. Celym svym mokrym, jakoby zmlacenym telem pocitoval prijemne, suche teplo a oci upiral na sve boty, na kterych uz zacinaly osychat lepkave skvrny. Ve vlidnem popraskavani ohne k nemu dolehal cisi sametovy hlas, ktery zvolna, jako by se sam sebou opajel, vypravel: „Predstavte si… Takovy krasny chlap! Ramenaty, urostly… Valecny hrdina! Nositel tri nejvyssich Radu. Takovych tedy nebylo moc…! Odjakziva byl vynikajici. Uz na skole, ale potom taky… V jednom byl ale zvlastni.
On treba prisel na vecirek — rekneme k synovi nejakeho generala nebo marsala, ale sotva se zacalo tancit, vytratil se. Cepici frajersky na stranu — a byl v cudu. Nejdriv si vsichni mysleli, ze ma nejakou velkou tajnou lasku.
Pak ho ale ruzni znami obcas potkali na docela obycejnych tancovackach, treba v Parku Gorkeho, nebo v ruznych klubech, ale vzdycky s jinou zenskou!
Mne se to taky jednou povedlo. A nestacil jsem koukat… To tedy byl typ, ta baba! Takovy vysloveny strasidlo: nohy jako sirky, svy puncoch se ji na nich tocily vselijak sejdrem, zmalovana, ze se to ani neda popsat… Tenkrat prece jeste nebyla k mani dnesni kosmetika a holky byly ochotny napatlat si na oboci treba i krem na boty… Proste — ta jeho partnerka k nemu jasne nepasovala, kazdy byl jako z jineho sveta. Ale on jako by to nevidel. Nezne ji drzel za rucicku a mluvil do ni — no, jak to bejva… A ona vedle nej primo tala, samym stestim nevedela, jak se ma tvarit. Jednou jsme si ho v parte kluku podali: Tak to vyklop! Co to mas za zvraceny chute?
Co te na tech nemoznejch zenskejch tak laka, kdyz po tobe vzdychaji jiny — a jeste jaky…! A to vam k tomu musim rict: Nase univerzita mela pedagogickou fakultu. To byla takova privilegovana zalezitost… proste jen pro dcerusky z lepsich rodin… Takze vyber! A on nic! Nejdriv nechtel s pravdou ven, ale pak to vzdal a rekl nam takovou zvlastni vec: Ja, pratele, prece svou cenu znam! Vypadam docela k svetu, mam vselijaky rady… A jsem — aspon si to myslim — se vsim vsudy poradnej chlap. Kolik zenskejch uz mi nadbihalo…! Jenze ja jsem si neco uvedomil… Ze totiz zenske u nas moc stesti neuzily. Celou valku je nic dobreho nepotkalo, porad byly jen o hladu — a pritom musely vsude drit misto chlapu… Moc krasy a nehy pritom pochopitelne nenabraly. Uz dokonce ani nevedely, jak se to dela, aby zenska vypadala krasna a zadouci. A tak jsem si rekl, ze aspon nekterym udelam radost. Takovou, aby mely cely zivot na co vzpominat. A tak se treba seznamim s nejakou… rekneme ze je to delnice z fabriky, nebo nejaka ustvana, nestastna ucitelka, ktera i bez valky by jen tezko nejakyho partnera hledala — a ted, kdyz tolik chlapu padlo, uz skoro vubec nema nadeji, a s takovou zenskou se dvakrat trikrat sejdu. Pak zmizim, ale rozloucim se s ni. Samozrejme ze lzu. Treba ze jedu na dlouhodobou sluzebni cestu, nebo neco podobneho… A ji zustane hezka vzpominka. Alespon neco hezkeho v jejim zivote. Mozna ze z hlediska vysoke moralky to neni tak uplne v poradku, ale ja mam pocit, ze tim aspon malicko splacim ten nas muzsky dluh… Kdyz nam tohle rekl, uplne nam to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelne zacali rozebirat ze vsech stran, ale fakt je, ze to na nas zapusobilo. On se potom ale brzy nekam ztratil. To tehdy ovsem byla dost casta vec: Clovek dostal rozkaz — a v armade se nikdo nepta kam a proc… Vickrat uz jsem ho nevidel.“
Ani ja ne, rekl si Andrej. Prisly jen dva dopisy. Jeden mame a jeden mne. Mama dostala oznameni: „Vas syn Sergej Michajlovic Voronin padl na poli cti a slavy pri plneni vojenskych povinnosti.“ Stalo se to v Koreji.
Pod ruzovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velky strateg poprve vyzkousel sve sily v boji s americkym imperialismem. Hral tam svou hru… A Serjoza tam zustal i s celou svou sbirkou vojenskych radu a vyznamenani… Nechci! rekl si ted Andrej, nechci uz dal hrat. Mozna ze to tak musi byt, ze bez hry to proste v zivote nejde. Mozna. Nejspis to tak bude… Jenze ja nemuzu. Nedokazu to a nechci se to ucit. No — co se da delat, pomyslel si horce, jsem proste spatny vojak. Nebo by se dalo rict, ze jsem proste jen vojak… Obycejny vojak, ktery nema vlastni usudek, a proto musi slepe poslouchat. Nejsem zadny partner nebo spojenec velikeho stratega! Jsem malicky sroubecek v jeho obrovitem stroji a moje misto neni u hraciho stolku pri tehle podivne hre. Moje misto je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevyznamny astronom, ktery toho zatim moc nedokazal — a kdybych se ted mohl zabyvat vyzkumem mezihvezdne hmoty — uz to by melo pro me ohromny vyznam… A najednou si uvedomil, ze uz neni astronom, ze ted je vysetrovatel a ze dosahl velkeho uspechu, ktery ted muze docela dobre dat na papir: Vysetrovatel Voronin po specialni priprave s pouzitim zvlastniho metodickeho postupu zameril misto, na kterem se tajemny Cerveny dum v danou chvili nachazel, pronikl do nej, odhalil jeho desiva tajemstvi a vytvoril vsechny predpoklady pro to, aby tento negativni jev nasi spolecnosti mohl byt odstranen… Vzeprel se rukama o schod a posunul se niz. Jestli se ted vratim k sachovnici, uz se odtud nedostanu, rekl si. Dum me spolkne. Je to jasne — uz spoustu lidi spolkl, to je svedecky dolozeno. Jenze nejde jen o to! Dulezite je, abych se ted vratil do sve kancelare a celou tuhle vec doresil. Je to moje povinnost. A ja ji musim splnit. Vsechno ostatni… jsou preludy… Popolezl jeste o dva schody dolu. Preludy musi stranou, je treba se vratit ke skutecnosti. Tohle vsechno tady… to se nedeje jen tak, nejakou nahodou!
Tady je vsechno promyslene. Tohle je ten pravy, obludny „Iluzion“, vytvoreny provokatery, kteri chteji narusit viru v konecne vitezstvi, rozlozit moralku a zbavit lidi pocitu odpovednosti. A taky neni nahoda, ze z jedne strany Cerveneho domu stoji ten hrozny biograf „Novy Iluzion“! Novy…!
Na pornografii prece neni nic noveho, ale on je „novy“! Jasne… A copak stoji z druhe strany? Synagoga!
Bleskove sjel po schodech az dolu a dobehl ke dverim, na kterych byl napis „Vychod“. A ve chvili, kdy bral za kliku, kdy vkladal do otevreni veskerou svou silu, protoze musel prekonat odpor silneho vrzajiciho pera, nahle pochopil, co spolecneho meli v ocich vsichni ti, kteri se na nej tam nahore uprene divali. Byla to vycitka. Vedeli, ze se nevrati. Jeho to zatim jeste ani nenapadlo, ale oni uz to presne vedeli… Vyritil se na ulici a s rozkosi zhluboka nabral do plic studeny, provlhly vzduch. Srdce se mu zachvelo radosti, kdyz se rozhledl a uvidel, ze vsechno je tu jako prve: kolem mlha — a naproti, velice blizko, motocykl se sajdkarem a s policistou, ktery za riditky, s limcem ohrnutym az nad usi, zjevne usnul. Chrape, tlustoch jeden, pomyslel si Andrej.
A nahle se v nem ozval jakysi vnitrni hlas. Velice hlasite pronesl jedine slovo: „Cas!“ A Andrejovi se podlomila kolena, samym zoufalstvim mu bylo do place, protoze teprve ted si vzpomnel na nejdulezitejsi, nejhroznejsi pravidlo hry. Pravidlo stanovene prave kvuli takovym lemplum a fajnovkam, jako je on… Kdo odejde ze hry, vzdal. A kdo hru vzdal, ztratil vsechny sve figury.
Vykrikl: „To ne!“ a znovu sahl po mosazne klice. Bylo ale pozde. Dum se vzdaloval. Pomalu se odsouval do neproniknutelne tmy vzadu za synagogou a biografem. Vsechno v nem rachotilo a skripelo, skla oken se trasla, tramy stenaly. Ze strechy se utrhla taska a rozbila se o schod.
Andrej se vsak stacil povesit na kliku a ze vsech sil s ni lomcoval. Zdalo se, ze s drevenymi dvermi srostla. Dum ustupoval stale rychleji, Andrej uz musel utikat, visel na nem jako na odjizdejicim vlaku, trhal klikou, rval ji
