dolu, ale najednou o neco zakopl, upadl, jeho krecovite sevrene prsty sjely po zdobene mosazi — a on se o neco uderil primo do hlavy. Bylo to velice bolestive. Zajiskrilo se mu pred ocima, mel pocit, ze mu praskla lebka.
Stacil jeste zahlednout, ze Dum postupne zhasina vsechna sva okna a mizi za synagogou. Pak ale znovu vyhledla posledni dve osvetlena okna, jako by se Dum chtel naposledy na Andreje podivat, ale i ta zhasla — a vsude byla jen tma.
Kapitola 3
Sedel na lavicce pred ohavnou betonovou cisi vodotrysku a tiskl si mokry, ted uz zteplaly kapesnik k poradne, i na omak desive bouli nad pravym okem. Skoro nevidel a hlava ho bolela, jako by mel otres mozku, odrena kolena palila, jen loket, do ktereho se uhodil, o sobe zatim nedaval znat — jako by Andrejovi vubec nepatril. Mozna ze to takhle je lepsi, napadlo ho.
Tohle prinaselo do situace, kterou Andrej prozil, tvrdy realismus: zadny Cerveny dum, zadny veliky strateg, ani velika temna louze pod stolkem, ani sachy a zrada, nic takoveho… Clovek proste ve tme muze zakopnout o tuhletu nizkou betonovou zidku tehlete pitome betonove cise a prasknout sebou, cely se odrit a jeste si narazit zpitomelou hlavu… Andrej samozrejme moc dobre vedel, ze takhle jednoduse se to vysvetlit neda, ale byl by rad, kdyby to slo. Proste ve tme narazil, proste sebou prasknul… Dokonce by to mohlo byt i k smichu a nebyl by v tom zadny problem. Jenze — co ted? Pokousel se dat myslenky dohromady: Tak dobre, nasel Cerveny dum, byl v nem a na vlastni oci vsechno videl. A co dal?
Jen at se mu ted nekdo pokusi blbnout hlavu… jeho chudinku potlucenou hlavu!.. nejakymi zvasty, myty a dalsimi propagandistickymi nesmysly!
Jen at se nekdo… Ale ne! Vzdyt on sam, da se rict, blbnul ostatnim hlavu!
Musi dat okamzite propustit toho… Na co ze to hraje…? Na fletnu…? To bych ale chtel vedet, jestli ta Ella taky hrala sachy! Sakra, ta hlava tolik boli!
Kapesnik uz byl uplne teply. Andrej s hekanim povstal a dokulhal k vodotrysku.
Znovu si kapesnik namocil v ledove vode. V hlave mu busilo, jako by se z ni nekdo dobyval ven: Tady mas ten mytus! Prelud, vid? Vyzdimal kapesnik a pritiskl si ho na bouli. Pak pohledl k chodniku. Pri jeho okraji tam jako driv stal motocykl se sajdkarem a policista za riditky podrimoval.
Spekoun jeden uchrapanej, pomyslel si nastvane Andrej. Je prece ve sluzbe! Proc jsem ho vubec bral s sebou? Aby tu chrapal? Stokrat me tu mohli vzit po palici…! A tenhleten dobytek, az by se prospal, ohlasil by rano na prokurature, jako by se nechumelilo: Pan vysetrovatel se sel v noci podivat do Cerveneho domu. Vstoupil do budovy — a uz se neukazal… Andrej si s chuti predstavil, jak by ted bylo krasne nabrat plny kbelik ledove vody a tomu spekounovi hnusnemu to vsechno vylit za krk. Ten by jecel! Andrej si vzpomnel, jak se jednou s kamarady na jakemsi soustredeni bavili: Kdyz nekdo tvrde usnul, udelali na provazku ocko, a tim provlekli pychu jeho muzstvi. Na provazek privazali tkanicku od boty — a tu botu polozili dotycnemu na oblicej. Ten ji pochopitelne ze spani odhodil… To tedy byla legrace! Andrej se vratil na lavicku a zjistil, ze ma spolecnika. Sedel tam jakysi drobny, hubenoucky clovicek. Byl cely v cernem, dokonce i kosili mel cernou. Na zkrizenych nohou mu lezel staromodni tvrdak. Vypadal na sluzbu ze synagogy. Andrej ztezka usedl vedle nej a opatrne si pres mokry kapesnik ohmatal bouli.
„Tak to by bylo…,“ pronesl muzicek vysokym stareckym hlaskem. „Co ale bude dal?“
„Nic zvlastniho,“ odpovedel Andrej. „Vsechny si je podame. Ja to tak nenecham.“
„A potom?“
Andrej chvili premyslel.
„Nevim. Mozna se objevi neco jineho. Experiment je Experiment.
Vsechno se nevyresi naraz, bude to dlouho trvat…“
„Bude to trvat vecne,“ podotkl stary muz. „Podle jakehokoliv nabozenstvi… Vecne!“
„Nabozenstvi s tim nema nic spolecneho,“ namitl Andrej.
„I ted si to myslite?“ uzasl ten druhy.
„Samozrejme. Vzdycky jsem si to myslel.“
„Dobra, tak toho nechame. Experiment je proste Experiment… Hodne lidi se tady takhle utesuje. Skoro vsichni. Vidite, zadne nabozenstvi tohle vlastne nevzalo v uvahu…, ale to je zas o necem jinem… Proc dokonce i tady nam byla ponechana vlastni vule? Clovek by rekl, ze v risi absolutniho zla, v risi, ktera ma ve stitu napsano ‚Zanech vsech svych nadeji‘…“
Andrej cekal, co ten clovek rekne dal, ale nedockal se. Tak tedy promluvil sam: „Vy ale mate o tom vsem tady divne predstavy! Tady neni zadna rise absolutniho zla! Spis tu vznikl chaos a my jsme povinni to tu dat do poradku.
A bez vlastni vule by se nam to nemohlo podarit!“
„To je zajimava myslenka,“ rekl premitave stary muz. „Tohle me nikdy nenapadlo. Takze vy si myslite, ze jeste mame urcitou sanci? Ze jsme neco jako trestny oddil… a sve vlastni hrichy mame smyt i svou vlastni krvi v predni linii odvekeho boje dobra se zlem?“
„Co porad mate s tim zlem?“ namitl Andrej ponekud podrazdene. „Zlo — to je neco cilevedomeho…“
„Vy jste manicheista,“ prerusil ho muz.
„Ja jsem moderni clovek,“ odsekl ted uz zlostne Andrej. A najednou v sobe pocitil neobvykly priliv viry a presvedceni: „Zlo je vzdycky konkretni.
Neexistuje zlo jako takove. Tady je to ovsem trochu promichane, protoze to je… Experiment. Ted se tu objevil chaos. Bud si s nim neporadime — a vratime se k tomu, co bylo v predchozim svete… k tridnimu rozdeleni atakdale…, anebo ten chaos zvladnem a pretvorime ho v nove, dobre lidske vztahy, v novou, dokonalou spolecnost…, proste v komunismus.“
Stary muz ohromene mlcel. Potom konecne uzasle pronesl: „No tohle…! Koho by to napadlo? To snad… Komunisticka propaganda?
Tady? To dokonce neni ani schizma, to je…,“ pak se odmlcel a nakonec dodal: „Konecne… ideje komunismu jsou shodne s idejemi raneho krestanstvi.“
„To neni pravda,“ vyjel Andrej. „To si vymysleli flandaci. Rane krestanstvi — to je ideologie smireni, ideologie otroctvi! My jsme ale burici!
My to tu vsechno predelame a pak se zase vratime tam… do tamtoho sveta a udelame to tam podle tohohle vzoru!“
„Vy jste Lucifer!“ pronesl s posvatnou hruzou starik. „Nesmiritelny. Vy jste se nepoddal.“
Andrej si opatrne obratil kapesnik chladnou stranou k rozbitemu celu a podezirave se na sveho souseda podival.
„Lucifer? Hm… A kdopak jste vy?“
„Ja… jsem nula,“ odpovedel kratce stary muz.
„Hm…“ K tomu se nedalo nic rict.
„Jsem… nikdo,“ pokracoval vsak soused. „Nic jsem neznamenal tam, nic neznamenam ani tady.“ Znovu se odmlcel. „Zasel jste do me nadeji,“
prohlasil najednou. „Verte mi! Vy si ani neumite predstavit, jak zvlastni… jak radostne to je… poslouchat vas. Mate pravdu! Jestlize je nam ponechana vlastni vule, tak proc bychom meli byt odsouzeni ke smireni, ke snaseni muk… Ne, tohle setkani s vami musim povazovat za nejdulezitejsi epizodu z cele doby meho pobytu tady…“
Andrej si ho podezirave, pozorne prohlizel. Ten stary mizera se mu vysmiva!
A nebo ze by… Je to urcite nekdo ze synagogy. No ano: synagoga!
„Prominte,“ zeptal se Andrej radoby pratelsky, „sedite tu uz dlouho?“
„Ani ne. Nejdriv jsem sedel na sedatku tamhle v tom pruchodu. Je tam takove sedatko… A kdyz Dum odesel, sedl jsem si sem, na lavicku.“
„Aha… Takze jste videl Cerveny dum.“
„Samozrejme,“ pronesl vazne stary muz. „Byl tady. To se nedalo prehlidnout.
Sedel jsem, poslouchal jsem hudbu… a plakal jsem.“
