„Tak patri ti nebo ne?“
„A proc to chces vedet?“
„Protoze on celou tu dobu sedi venku na chodbe a ceka, az si prestanes hrat s temahle prasecinkama!“
„Proc… s prasecinkama?“ urazel se Rumer. „Jen se koukni, jaky ma prsa!
To jsou kozy, co?“
Andrej znechucene obrazek odstrcil: „Dej sem ten pripad!“
„Jakej?“
„Pripad Wang Li-chuna. Naval ho!“ „Ale ja zadnej takovej pripad nemam,“ rozcilil se Rumer. Vytahl ze stolu prostredni zasuvku a nahledl do ni. Andrej s nim, V zasuvce vubec nic nebylo.
„Kam si vsechny pripady ukladas?“ Andrej uz se zlosti skoro neovladal.
„Co je ti po tom?“ najezil se Rumer. „Nejsi muj nadrizenej.“
Andrej bez reci sahl po telefonu. V Rumerovych prasecich ockach zakmital strach.
„Pockej!“ A polozil bleskove svou obrovskou tlapu na aparat. „Kam chces volat? A proc?“
„Zavolam Geigerovi. On uz si to s tebou Fritz vyridi, idiote!“ zavrcel Andrej.
„Tak pockej,“ brebtal prekotne Rumer a snazil se vyrvat Andrejovi z ruky sluchatko. „O co ti jde? Proc hned Geigerovi…? Copak se nemuzeme dohodnout? Hlavne mi vysvetli, oc ti jde!“
„Chci si od tebe vzit pripad Wang Li-chuna.“
„Jo… toho Cinana?! Toho domovnika?“
„Jo!“
„Tak proc to nereknes hned? To jeste neni zadnej pripad! Teprve ho sem privedli a ja ho vyslechnu.“
„Proc ho privedli?“
„Nechce menit profesi,“ rekl Rumer a nenapadne se snazil pritahnout k sobe sluchatko, ktere Andrej porad jeste drzel v ruce. „Takze je to sabotaz.
Uz treti turnus dela domovnika. A znas prece odstavec sto dvanact.“
„Znam,“ prerusil ho Andrej, „ale tohle je zvlastni pripad. Asi to nejak popletli… Kde k nemu mas papiry?“
Rumer se konecne s funenim zmocnil sluchatka, polozil ho do vidlice a znovu ze stolu vytahl zasuvku. Tentokrat tu zprava… Chvili se v ni prehraboval.
Andrej mu pres rozlozita zada nevidel na prsty, ale Rumer nakonec vytahl list papiru a podal ho Andrejovi. Ten ho preletel ocima.
„Tady se nepise, ze by ten pripad mel prijit k tobe.“
„No a co?“
„No a to, ze si ho beru ja,“ odpovedel Andrej a strcil si papir do kapsy.
Rumer se vylekal: „On uz je ale na me napsanej u sluzby!“
„Tak sluzbe zavolej a rekni, ze si Wang Li-chuna vzal Voronin! At si to prepise.“
„To si uz vyrid sam,“ namitl suse Rumer. „Co ja se o to budu starat? Ty si ho beres, ty si to taky vyrid! A mne dej potvrzeni, ze sis ho vzal.“ Behem peti minut bylo vsechno vyrizeno. Rumer si Andrejovo potvrzeni schoval do supliku, pak se na Andreje podival a ocima sklouzl k odsunutemu obrazku: „Ta je ale ma, co? Takovy kozy!“
„Ty jednou spatne skoncis, Rumere,“ prohodil jeste Andrej na odchodu.
Na chodbe vzal mlcky Wanga za loket a odstrkal ho k sobe do kancelare.
Wang sel pokorne, na nic se neptal. A Andreje napadlo, ze zrejme zrovna tak, bez odporu a beze slova, by Wang sel i na svou vlastni popravu, na muceni, proste kamkoliv. Andrej tomu nerozumel. Tohle skoro nelidsky trpne prijimani cehokoliv melo v sobe cosi tupe zivocisneho, ale soucasne pusobilo zvlastnim, vznesenym dojmem, protoze za timto smirlivy postojem jako by vyzarovalo az nadprirozene pochopeni hluboke, skryte a vecne podstaty byti, pochopeni zbytecnosti — a tudiz i nedustojnosti jakehokoliv odporu. Rikava se, ze Zapad je Zapad a Vychod je Vychod. Pry jsou to jine svety. Nekdy, napriklad ted, tato slova stoji za uvahu… V kancelari Andrej posadil Wanga na normalni zidli z boku stolu, ne na zidlicku, kde meli sve misto vyslychani. Pak se taky posadil a zeptal se: „Tak co se vlastne stalo? Povidej!“
A Wang zacal zvolna a nevzrusene vypravet: „Pred tydnem ke mne prisel z okresu nejaky urednik, co ma na starosti delbu prace. Upozornil me, ze hrube porusuju zakon o pravu na zmenu profese. Mel pravdu, opravdu jsem ho porusoval. Trikrat jsem dostal z uradu pozvanku — a trikrat jsem ji zahodil. Ten urednik mi oznamil, ze dalsi zanedbani povinnosti mi prinese velke neprijemnosti. A ja jsem si rekl: Vzdyt se prece stava, ze ten stroj, kterej lidem prideluje praci, nekdy nekoho necha na pokoji. Tak jsem se vydal na urad a dal jsem tam svou pracovni knizku. Jenze jsem nemel stesti. Z toho stroje vypadlo, ze mam jit delat reditele obuvnickeho kombinatu. Ja uz jsem se ale predem rozhodl, ze do jinyho zamestnani nepujdu — a tak jsem dal delal domovnika. Dneska v noci si pro me prisli dva policajti a privedli me sem. To je vsechno.“
„Rozumim,“ rekl zvolna Andrej. Bylo to jasne. „Poslys — chces caj?
Tady clovek muze dostat caj i chlebicky. Zadarmo.“
„Ne, to bych zbytecne obtezoval.
„Ale… jakepak obtezovani,“ rozzlobil se Andrej a telefonem objednal dva caje a chlebicky. Pak polozil sluchatko, podival se na Wanga a opatrne rekl: „Ale stejne necemu nerozumim. Proc se ti nechce delat reditele kombinatu?
Je to vazene postaveni. Ziskal bys novou profesi a urcite by to bylo i ku prospechu veci… Jsi pracovity a odpovedny clovek… A ja ten kombinat znam. Jsou tam porad rozkradacky, boty se vesele vynaseji nacerno… Ty bys to tak nenechal. A pak… mel bys tam daleko vyssi plat — a prece jenom: mas zenu, dite… Tak oc jde?“
„Jak bych to… Vis, ja myslim, ze to tezko muzes pochopit,“ rekl vazne Wang.
„Tezko,“ podotkl trochu netrpelive Andrej. „Je prece jasne, ze je lepsi byt reditelem kombinatu nez cely zivot uklizet odpadky! Anebo… a to je jeste jasnejsi… nez si muset odkroutit sest mesicu nekde v bazinach.“
Wang zavrtel svou kulatou hlavou: „Ne, neni to lepsi. Nejlepsi je totiz byt tam, odkud se neda spadnout. Ty to ale nepochopis, Andreji.“
„Proc bys musel nekam padat?“ zeptal se nejiste Andrej.
„Ja nevim proc. Ale tak to proste je… Bud musi clovek vynakladat hrozne moc sil na to, aby se udrzel, nebo hned radsi spadne sam. Ja to znam, uz jsem si to zazil.“
Ospaly policista prinesl obcerstveni, zasalutoval, pak klopytl a jaksi bokem se odsunul zpatky na chodbu. Andrej postavil pred Wanga sklenku caje a pristrcil k nemu talirek s chlebicky. Wang podekoval, usrkl caje a vzal si ten nejmensi chlebicek.
„Ty se proste bojis odpovednosti,“ prohlasil s jistymi rozpaky Andrej.
„Promin, ale to neni tak docela fer vuci ostatnim!“
„Ja se vzdycky snazim delat ostatnim jen dobro,“ namitl klidne Wang.
„A pokud jde o odpovednost… tak tu ja prece nesu! A velkou. Za svou zenu a za dite.“
„To ano… Samozrejme.“ Rozpaky Andreje neopoustely… „Je to tak, ale snad se mnou muzes souhlasit, ze Experiment od kazdeho z nas vyzaduje…“
Wang uctive naslouchal Andrejovu proslovu a prikyvoval. Kdyz Andrej skoncil, Wang rekl: „Ja ti rozumim. Mas svym zpusobem pravdu. Ale ty jsi sem prisel neco budovat — a ja jsem tu hledal utociste. Ty hledas boj a vitezstvi, ja hledam klid. Kazdy jsme uplne jiny, Andreji.“
„Co to je — klid? Vzdyt ty mluvis sam proti sobe! Kdybys hledal klid, nasel by sis teple mistecko a zil by sis jako v bavlnce. Tady prece je spousta takovych teplych mistecek! Ale ty sis vybral snad tu nejspinavejsi, nepopularni praci a vykonavas ji dobre, nelitujes svych sil, ani sveho casu… Tak jakypak klid!“
„Dusevni, Andreji. Dusevni! Nebyt ve sporu sam se sebou, ani se svetem.“
Andrej zabubnoval prsty po stole.
„Takze ty ses rozhodl cely zivot prozit jako domovnik?“ „Nemusi to zrovna byt domovnik,“ namitl Wang. „Kdyz jsem sem prisel, pracoval jsem ve skladu jako delnik. A potom me stroj udelal tajemnikem primatora. Odmitl jsem — a tak me zavreli, byl jsem v lagru v bazinach.
Odkroutil jsem si tam sest mesicu, a kdyz jsem se vratil, musel jsem podle zakona zase zacinat od nejhorsich mist. Jenze potom me stroj zacal znovu vytahovat nahoru. Zasel jsem k rediteli pracovniho uradu a vsechno jsem mu vysvetlil — zrovna tak jako ted tobe. Reditel byl Zid a dostal se sem z tabora smrti. Naprosto mi porozumel. Dokud byl reditelem, mel jsem pokoj…“ Wang se na okamzik odmlcel. „Pred dvema mesici se ztratil.
