Rika se, ze ho nekdo zabil, asi ten pripad budes znat… A tak ty moje problemy s profesi zacaly zase od zacatku. No nic… Odkroutim si trest v bazinach a pak me znovu udelaji domovnikem. Ted uz to pro me bude snadnejsi.
Synek uz povyrostl — a na blatech zije prece Jura, ten mi nejak pomuze.“
A tu si Andrej uvedomil, ze celou tu dobu doslova tresti na Wanga oci.
Zira na nej jak blazen… jako by tu nesedel Wang, ale nejaka zvlastni, nadprirozena bytost. Koneckoncu — Wang je prece zvlastni! Paneboze, rikal si Andrej, jaky to zivot musi clovek prozit, aby se dopracoval k takovehle filozofii? Ja mu prece musim nejak pomoct! Je to moje povinnost. Ale jak?
„Tak dobre,“ pronesl konecne, „jak chces. Ale aby te nekdo posilal do bazin, je naprosto zbytecna vec. Nevis nahodou, kdo je ted reditelem uradu prace?“
„Otto Friese.“
„Coze? Otto? Tak oc jde?“
„No… Ja bych k nemu zasel, samozrejme, ale kdyz on je takovy… absolutne nic nechape a vseho se boji.“
Andrej vzal telefonni seznam, nasel cislo a zvedl sluchatko. Musel dost dlouho cekat, Otto zrejme spal jako dudek. Konecne se prece jen ozval jeho preryvany, trochu vylekany a trochu dopaleny hlas: „U telefonu reditel Otto Friese!“
„Nazdar, Otto,“ rekl Andrej, „tady je Voronin. Volam ti z prokuratury.“
Otto ani necekl. Pak si nekolikrat odkaslal a nakonec spitl: „Z prokuratury? Mluvte, prosim.“
„Ty jeste spis nebo co?“ rozzlobil se Andrej. „To te tak zlikvidovala Elsa?
Tady je Voronin! Andrej!“
„Aha… Andrej?“ pronesl uz uplne jinym tonem Otto. „Co te to napadlo uprostred noci? Uplne se mi z toho rozbouchalo srdce. Co potrebujes?“
A tak mu to Andrej rekl… Jak predpokladal, vsechno probehlo naprosto hladce, bez jakehokoliv zadrhelu. Otto se vsim ochotne souhlasi… Ano, vzdycky byl prece pre svedceny o tom, ze Wang je na svem miste… Jiste, Otto si stejne myslel, ze Wang se na reditele kombinatu nehodi. Otto je skutecne…, ale opravdu!
nadsen Wangovou snahou zustat na tak nezavidenihodnem miste… Takovych by tady bylo zapotrebi vic. Jenze kazdy se drape nahoru, jak horsky myslivec… Samozrejme ze Otto vubec nesouhlasi s tim, ze by mel Wang jit nekam do bazin, a pokud jde o zakon, tak Ottovi uz davno hybou zluci ti idioti a byrokraticti kreteni, kteri nejsou schopni naleziteho vykladu prava a nesmyslne se drzi zabehane, davno prekonane rutiny. Koneckoncu — zakon je tady od toho, aby nedovolil ruznym nicemum mazane urvat vyznamne funkce, ale lidi, kteri chteji zustat dole, se nijak tykat nema — a taky netyka. Otto Friese, reditel uradu prace, to chape uplne jasne. „No jo,“
opakoval sva oblibena sluvka. „Tak je to! No jo…!“
Fakt je, ze Andrej mel po celou dobu rozhovoru nejasny pocit trapnosti i komicnosti zaroven. Otto by zrejme souhlasil s cimkoli, co by mu Andrej Voronin navrhl. I s tim, ze by se Wang mel stat primatorem, i s tim, ze by ho meli dat za mrize. Otto Friese totiz choval k Andrejovi zvlastni, az prehnane vdecne city. Zrejme to bylo proto, ze se Andrej jako jediny v jejich okoli… a mozna dokonce v celem Meste… choval k Ottovi normalne, lidsky.
Ostatne — ted nezalezelo na tom, proc Otto se vsim souhlasil… „Ja to zaridim,“ opakoval uz podesate Otto, „muzes byt absolutne klidny, Andreji. Dam pokyn — a Wanga nechaji na pokoji.“
A bylo to. Andrej polozil sluchatko a zacal psat Wangovi propustku z budovy.
„Chces jit ted hned?“ zeptal se, aniz zvedl oci od blanketu. „Nebo pockas do vychodu slunce? Ono je to ted venku dost nebezpecny…“
„Nesmirne vam dekuji, dekuji vam,“ drmolil Wang.
Andrej uzasle zvedl oci. Wang stal pred nim, ruce mel zkrizene na prsou a rychle se uklanel.
„Nech si ty cinsky ceremonie!“ zavrcel Andrej rozpacite. „Copak ti prokazuju nejaky dobrodini?“ A podal Wangovi propustku. „Ptam se te, jestli chces jit hned ted.“
Wang si vzal propustku a znovu se uklonil.
„Ja si myslim, ze by bylo lepsi jit hned,“ rekl, jako by se omlouval.
„Hned ted… Uz k nam mozna prijeli pro odpadky.“
Andrej se podival na talirek s oblozenymi chlebicky. Byla na nich cerstva sunka, chlebicky vypadaly lakave… „Pockej,“ rekl a vytahl ze zasuvky stare noviny. Chlebicky do nich zabalil. „Vem si to domu. Pro Mei Ling…“
Wang neco chabe namital, brebtal cosi o zbytecnem obtezovani, ale Andrej mu balicek strcil do podpazdi, pak ho vzal kolem ramen a odvedl ho ke dverim. Bylo mu z toho vseho divne. Mel nevysvetlitelne neprijemny pocit.
Kdyz se to tak vezme, Wang i Otto reagovali na jeho jednani nejak zvlastne… Vzdyt ale chtel vsechno udelat spravedlive, rozumne! Jenze — co se z toho vyvinulo? Certvi vlastne co… Dobrocinnost? Protekce… kamaradickovani…!
Rychle hledal vhodna a presna slova, kterymi by vystihl sve jednani v cele situaci. A pak se mu konecne zdalo, ze ta slova nasel. Zastavil se, zvedl hlavu, pohledl na Wanga ponekud svrchu a chladne pronesl: „Pane Wangu, jmenem prokuratury se vam velice omlouvam za to, ze jste byl nezakonne predvolan. Zarucuji vam, ze se to uz nebude opakovat.“
Ted se ale uz citil uplne trapne. Co to placa? Za prve — nic nezakonneho v predvolani Wanga nebylo. Vsechno to prece bylo prave podle zakona…!
A za druhe — vysetrovatel Voronin se nema co zarucovat. Zadne takove pravo vubec nema… A pak si vsiml, jak se na nej Wang diva. Tenhle podivny pohled Andrej znal. Uz jednou se na nej Wang takhle dival! Andrej si na to vzpomnel a polilo ho horko.
„Wangu,“ vymackl ze sebe chraptive, „chci se te na neco zeptat.“
Pak se odmlcel. Prislo mu hloupe tu otazku polozit, pripadalo mu to nesmyslne, jenze ted uz se zeptat musel. Wang na neho vzhuru upiral tazave oci.
„Wangu,“ rekl Andrej a odkaslal si, „kde jsi byl dneska ve dve hodiny v noci?“
Wanga ta otazka vubec neprekvapila: „Tou dobou si pro me zrovna prisli… Myl jsem schody.“
„A predtim?“
„Predtim jsem poklizel odpadky. Mei Ling mi nejdriv pomahala, pak sla spat. No a ja sel myt schody.“
„Ano,“ rekl Andrej, „to je v poradku… Dobre… Tak na shledanou, Wangu! Promin, ze se to tak… A vis co? Radsi te doprovodim az ven…“
Kapitola 4
Nez si predvolal Icika, Andrej si vsechno znovu nechal projit hlavou.
Za prve si zakazal byt vuci Icikovi nejak zaujaty. To, ze Icik je cynik, vsechno vi, vsechno zna a v jednom kuse zvani, to ze je ochoten znevazovat — a taky znevazuje — vsechno na svete, to, ze chodi neupraveny, pri reci prska a odporne se hihna, zije s nejakou vdovou na hromadce a buhvi jak si vydelava na zivobyti — to vsechno v danem pripade nesmi hrat zadnou roli.
Taky je treba opustit naivni predstavu o tom, ze Icik Kacman je obycejny siritel poplasnych zprav o Cervenem dome a dalsich mystickych jevech.
Cerveny dum je realita. Podivna, fantaskni, buhvi komu a cemu prospesna…, ale realita! Kdyz dosel myslenkami az sem, vyhledal Andrej prirucni lekarnicku, podival se na sebe do malickeho zrcatka a natrel si bouli dezinfekci. Takze: realita… Z tohoto hlediska je Kacman predevsim svedek. Co delal v Cervenem dome? Jak casto tam chodiva? Co o nem muze vypovedet? Co to bylo za aktovku, kterou odtamtud vynesl? Nebo opravdu nebyla z Cerveneho domu? Opravdu ji mel ze stare radnice…?
Stop! Kacman se prece nekolikrat prorekl…, ne, on se neprorekl, on o tech svych vyletech na sever proste vypravel… Co tam ale delal? Antimesto pry je taky nekde na severu! Je to jasne, Kacmana jsem zadrzel pravem, trebaze trochu nakvap. To se ale prece stava, ze clovek do neceho spadne ze zvedavosti. Strka nos, kam nema, potom drapkem uvizne a ani nestaci mrknout — a uz v tom lita… Proc mi zaboha nechtel tu aktovku dat? Je urcite odtamtud! A Cerveny dum je taky odtamtud! Tohle sefa zjevne nenapadlo.
To je ale logicke, protoze mu chybela fakta. A taky v tom Dome nebyl… Ano — sireni poplasnych zprav, to je
