Dome?“
„Ja tam byl taky,“ rekl na to klidne Icik.
„Aha… A co se tam delo?“
„To musis vedet ty, co se tam delo. Jak ja muzu vedet, co se tam z tvyho hlediska delo?“
„A co se tam delo z tvyho hlediska?“
„Tak to se te vubec netyka,“ namitl Icik a urovnal si na kolenou obrovskou aktovku.
„Tu aktovku mas odtamtud?“ Andrej po ni natahl ruku. Jakoby z mlhy se mu hlavou mihl okamzik, kdy vstoupil do Cerveneho domu a kdosi mu uctive bral z ruky jeho vlastni aktovku… Jenze ta vypadala uplne jinak.
Buhvi kde je ji konec… „Ne, odtamtud ne.“
„Co je v ni?“
„Poslouchej,“ ohradil se Icik, „co je ti do toho? Co ses tak do me obul?“
Bylo jasne, ze mu jeste nic nedoslo. Zatim… Dokonce ani Andrej sam jeste uplne nechapal, do ceho se to pousti. Prekotne uvazoval, co dal.
„Vis, co v ty tasce je?“ zeptal se najednou Icik. „Nasel jsem starou radnici.
Je to odtud asi tak patnact kilometru… Hrabal jsem se tam v ruinach celej den, pak zhaslo slunce a byla tma jak v ranci… to vis, nikde zadny osvetleni, to uz tam dobrejch dvacet let neni… Motal jsem se tam jako idiot, jen tak tak se mi povedlo dostat se az k Hlavni ulici. Vsude byly jen nejaky rozvaliny a nekdo tam hrozne rval…“
„Tak zadrz,“ prerusil ho Andrej, „ty tedy nevis, ze hledat ve starych zriceninach je zakazano.“ Nadseni z Icikovych oci se pozvolna vytracelo. Pozorne se na Andreje podival. Zdalo se, ze ted uz zacina chapat… „Co chces?“ zeptal se ho Andrej. „Zatahnout do Mesta infekci?“
„Mne se nejak nelibi ten tvuj ton,“ usmal se trochu nepodarene Icik.
„Jako bys to ani nebyl ty.“
„Ty se mi nelibis celej! Proc jsi mi blbnul hlavu? Ze prej je to vsechno mytus! Moc dobre jsi vedel, ze Cervenej dum neni mytus! Lhal jsi mi.
Proc?“
„A tohle je… co? Vyslech?“ zeptal se Icik.
„A co ty si myslis?“
„Ja si myslim, ze ses musel strasne prastit do hlavy. Myslim si, ze se poradne potrebujes umejt studenou vodou, abys prisel k sobe.“
„Dej sem tu aktovku,“ odsekl Andrej.
„Jdi do hajzlu!“ Icik vstal a tvaril se ted smrtelne vazne.
Andrej taky vstal: „Pojedes se mnou.“
„To me ani nenapadne,“ odsekl Icik. „Ty mas na me zatykac?“
Andrej vzteky ztuhl. Pak ale, aniz spustil z Icika oci, zvolna otevrel pouzdro a vytahl pistoli.
„Jdete prede mnou!“ zavelel.
„Idiote,“ zavrcel Icik, „preskocilo ti?“
„Nemluvit!“ vystekl Andrej. „Jdeme!“
Rypl Icika hlavni pistole do boku a Icik poslusne vykrocil pres ulici.
Silne kulhal, zrejme si pri sve vychazce do rozvalin odrel nohy.
„Hanbou se budes muset propadnout,“ prohodil pres rameno. „Vyspis se z toho a hanba te bude fackovat.“
„Nemluvit!“
Dosli az k motocyklu, policista odklopil kryt privesneho voziku a Andrej tam ukazal hlavni pistole. „Sednete si!“
Icik si nemotorne, beze slova vlezl dovnitr. Policista se hbite usadil za riditka, Andrej nasedl za nej a pistoli schoval do pouzdra. Motor zarval, parkrat to prasklo z vyfuku — a uz se hnali zpatky po derave vozovce k prokurature. Do stran pred nimi uskakovali blazni, kteri tu nesmyslne bloumali predjitrne orosenou ulici.
Andrej se snazil ocima uhybat Icikovi, ktery se krcil ve voziku. Prvni rozcileni minulo a Andrej se ted citil ponekud trapne. Semlelo se to nejak moc kvapem, uvedomoval si. Az moc kvapem… No, co se da delat, nejak uz to vyresime… Kdyz dorazili na prokuraturu, Andrej se na Icika zase ani nepodival a dal ho rovnou zapsat v prijimaci kancelari. S prikazem, aby byl po adminis trativni procedure predveden nahoru ke sluzbe… Sam pak vzal schodiste doslova utokem, protoze spechal, aby uz sedel za svym stolem. Bylo kolem ctvrte — a to je vzdycky ten nejhorsi cas. Na chodbach postavali nebo posedavali na lavicich, vylestenych nespocitatelnymi zadky predchudcu, predvolani podezreli i svedci a tupe zirali primo pred sebe. Vsichni vypadali stejne ospale a stejne beznadejne… Policista, ktery tu mel sluzbu, cas od casu zarval na cele kolo: „Nemluvit! Nedomlouvat se!“ Za polstrovanymi dvermi kancelari tlumene cvakaly psaci stroje, tu a tam zaznel nejaky hlas ci vykrik. Bylo tu dusno, spatne osvetleni nedokazalo skryt spinu chodby… Andrejovi se z toho az udelalo nevolno. Napadlo ho, ze by si mel zabehnout do bufetu a neco si dat: silnou kavu, nebo vodku… A najednou uvidel Wanga.
Wang sedel, jak bylo jeho zvykem, na bobku a opiral se zady o zed. Byla to jeho obvykla poza plna trpeliveho ocekavani. Na sobe mel svou oblibenou bundu — a jako vzdycky vtahoval hlavu mezi ramena, takze limcem bundy si nadzvedaval usi. Z kulateho bezvouseho obliceje vyzaroval klid.
Wang podrimoval. „Co tu delas?“ uzasl Andrej.
Wang otevrel oci, hbite vstal a s usmevem Andrejovi sdelil: „Jsem zavrenej a cekam na vyslech.“
„Jak… zavrenej? Proc?“
„Sabotaz,“ septl Wang.
Naducany mladik, ktery ve zmazanem kabate podrimoval hned vedle na lavicce, okamzite otevrel oci… lepe receno jen jedno oko, protoze to druhe mu prekryval paradni monokl.
„Jaka sabotaz?“ uzasl Andrej.
„Vyhybani se pravu na zmenu profese.“
„Odstavec sto dvanact paragrafu sest,“ napovedel ochotne mladik s monoklem.
„Sest mesicu v bazinach.“
„Mlcte!“ okrikl ho Andrej.
Mladik na nej zamzoural pres svuj monokl, usmal se a smirlive zachrcel: „Mlcet muzu, to jo. Proc nakonec ne, kdyz je vsecko jasny?“ A vyznamne se zahledel na Andrejovo celo.
„Nemluvit!“ zajecel z chodby policista. „Kdo se to tam opira o zed? Narovnat se!“
„Pockej,“ rekl Andrej Wangovi, „kam te predvolali? Sem?“ Ukazal na dvere s cislici dvaadvacet a pokousel si vzpomenout, ci je to kancelar.
„Presne,“ zachrcel znovu naducany mladik. „Oba jdeme sem! Uz pul druhy hodiny tu tvrdnem.“
„Pockej tu,“ rekl znovu Andrej Wangovi a otevrel dvere. Za stolem sedel Heinrich Rumer, vysetrovatel a osobni strazce Friedricha Geigera, byvaly boxer stredni vahy a mnichovsky bookmaker. „Muzu dal?“ zeptal se ho Andrej, ale Rumer neodpovedel. Byl necim zjevne zcela zaujat. Neco zakresloval na velkou kladivkovou ctvrtku a soustredene naklanel ze strany na stranu hranatou lebku s rozplaclym nosem. Funel a samym soustredenim pohekaval. Andrej za sebou zavrel dvere a pristoupil az ke stolu. Rumer mel pred sebou obrazek, ktery pomoci ctvereckove site prenasel na ctvrtku. Pornograficky obrazek… Zrejme se teprve dal do prace, protoze obrazek sotva zacal vznikat. Rumera cekala jeste poradna drina… „Ty dobytku,“ rekl nasupene Andrej, „co to tu delas ve sluzebni mistnosti?“
Rumer k nemu vylekane pozvedl oci. Pak s ulevou prohodil: „Jo… to jsi ty? Chces neco?“
„Tak takhle ty pracujes?“ zavycital Andrej. „Lidi tam venku cekaji… a ty…“
„Kdo tam ceka?“ polekal se Rumer. „A kde?“
„Lidi, ktery sis predvolal!“
„Aha. No a co?“
„Nic,“ rekl Andrej dopalene. Nejak by mel tohohle chlapa uzemnit, pripomenout mu, hajzlovi, ze Fritz za nej ztratil slovo, vzal za neho zaruku, za dobytka linyho… Andrej vsak citil, ze tohle je ted nad jeho sily.
„Kdopak te to lupnul po kebuli?“ projevil profesionalni zajem byvaly boxer Rumer a zacal si prohlizet bouli na Andrejove cele. „Krasne te vzal.
„To neni dulezity,“ rekl netrpelive Andrej. „Prisel jsem se te zeptat: Pripad Wang Li-chuna patri tobe?“
„Wang Li-chuna?“ Rumer nechal bouli bouli a zamyslene se podrbal v nose. A pak se opatrne zeptal: „Co to ma bejt?“
