„Plakal jste,“ zopakoval Andrej a zoufale se snazil vsechno pochopit.
„Reknete… vy jste Zid?“
Stary muz sebou trhl: „Proboha — ne! Co to je za otazku? Ja jsem katolik, ale bohuzel neprilis hodny syn rimskokatolicke cirkve. Samozrejme nic nemam proti judaismu, ale… Proc jste se na to zeptal?“
„Jen tak,“ uhnul Andrej. „Takze k synagoze nemate zadny vztah?“ „To prosim ne… Pokud ovsem nepocitate to, ze casto sedavam v tomhle parciku… On sem totiz nekdy chodi i zrizenec ze synagogy a…“ Stary muz se nejiste zahihnal. „Vedeme spolu nabozenske disputace.“
„A co Cerveny dum?“ zeptal se Andrej — a bolesti, ktera mu pronikala lebkou, privrel oci.
„Dum? No… kdyz sem prijde Dum, tak tu pochopitelne sedet nemuzeme.
Musime pockat, az zase odejde.“
„To znamena, ze jste ho dneska nevidel poprve?“
„Samozrejme ze ne. Malokdy se stane, ze v noci neprijde. Ale je pravda, ze dneska tu byl dele nez jindy.“
„Pockejte,“ rekl Andrej, „vy vite, co to je za budovu?“
„Dum neni mozne nepoznat,“ zaseptal stary muz. „Driv — jeste v predchozim zivote — jsem nekolikrat videl jeho zobrazeni a popisy. Podrobne se o nem mluvi ve Zjeveni svateho Antonina. Ten text sice neni kanonizovan, ale ted… my katolici… Zkratka jsem to cetl: ‚A jeste zjevil se mi dum, zivy a chodici, s pohyby velice podivnymi. A kdyz jsem do nej okny pohledl, uzrel jsem lidske postavy, ktere se prochazely jeho pokoji, spaly a jedly…‘ Mozna to neni presny citat, ale nejak tak to bude. A potom jeste samozrejme Hieronymus Bosch! Ja osobne bych ho nazval svatym, jsem mu v mnohem zavazan, protoze mi poskytl prupravu k pochopeni tady toho vseho…,“ rozmachl se kolem sebe. „Jeho vynikajici obrazy… Byl sem zcela jiste Panem seslan. A Dante take… Jen tak mimochodem, existuje jisty rukopis, ktery je Dantovi pripisovan, a v nem se take pripomina tento Dum. Jak to jenom je…?“ Stary muz zavrel oci a roztazenymi prsty si sevrel lebku. ‚Tu souputnik muj naprahl svou pazi, vyschlou a kostlivou…‘ Ne, to neni ono… ‚A zkrvavenych nahych tel zmet v temnych komnatach…‘»
„Pockejte,“ prerusil ho Andrej a prejel si jazykem suche rty. „Co mi to tu vykladate? Co s tim ma spolecneho svaty Antonin a Dante? Co tim chcete rict?“
Muz se na neho prekvapene podival: „Co bych mel chtit? Nic! Zeptal jste se me na Dum, tak se snazim odpovedet… Samozrejme dekuji Bohu za to, ze ve sve moudrosti a nekonecne dobrote mi dal jeste v predchozim mem zivote prohlednout, abych byl pripraven. S mnohym se tu ted setkavam a srdce se mi svira, kdyz myslim na druhe, kteri sem prisli, aniz pochopili, a neni ani v jejich silach, aby chapali, kde se to octli. Straslive nepochopeni jsoucna a straslive vzpominky na vlastni hrichy… Mozna ze v tom je take velika moudrost Pane: vecne vedomi vlastnich hrichu bez poznani moznosti jejich odcineni… Tak napriklad vy, mladiku! Za co vas Pan uvrhl do teto propasti?“ „Ja vubec nechapu, o cem to mluvite,“ zabrebtal Andrej a v duchu k tomu dodal: No, ti nam tu opravdu jeste ke vsemu chybeli… Nabozensti blouznivci!
„Jen se za to nestydte,“ rekl muz dobromyslne. „Tady nema smysl neco skryvat, protoze soud nad vami uz se konal… Ja napriklad jsem se prohresil na svem narodu. Byl jsem zradce, udavac… a videl jsem ty, ktere mucili a ubijeli, protoze jsem je vydal do rukou satanova sluzebnika. Povesili me ve ctyricatem ctvrtem roce.“ Starec se odmlcel, ale pak se zeptal: „A kdypak jste umrel vy?“
„Ja jsem neumrel,“ vypacil ze sebe ztuhly Andrej.
Stary muz s usmevem prikyvl: „Ano, mnozi si to o sobe mysli. Jenze nemaji pravdu. Z historie jsou sice znamy pripady, ze zivi lide se dockali nanebevzeti, ale nikdo nikdy neslysel o tom, ze by se nekdo zaziva dostal do pekla.“
Andrej mu uzasle naslouchal a cely popleteny na nej ziral.
„Proste jste to zapomnel,“ pokracoval stary muz. „Byla valka, ve meste padaly bomby — a vy jste utikal do krytu. A najednou: rana, bolest a vsechno zmizelo. A pak k vam laskave a krasne promluvil andel… a vy jste se octl tady…“ Znovu chapave prikyvl a vyspulil rty. „Ano, urcite prave takhle se rodi pocit, ze clovek vsechno cini z vlastni vule. Ted jsem to pochopil: jde proste o setrvacnost! Mladiku, chapete? Je to setrvacnost! Mluvil jste tak presvedcive, ze jste me dokonce zmatl. Zvladnuti chaosu, novy svet… To vsechno rikate jen ze setrvacnosti, proste to ve vas pretrvava, ale casem to prejde. Nezapomente, ze peklo je vecne a navratu z neho neni. A vy jste teprve v kruhu prvnim…“
„To… myslite vazne?“ Andrejovi preskocil hlas.
„Ale vzdyt vy to vsechno vite sam,“ rekl laskave starec. „Vy to moc dobre vite! Jenze… vy jste ateista, mladiku, a nechcete si priznat, ze jste se cely svuj zivot — trebaze nedlouhy — mylil. Vasi nevzdelani a pomyleni ucitele vam rikali, ze vasi budoucnosti je nicota a tleni, ze neprijde zadne uctovani za to, ceho se ve svem zivote dopoustite. A vy jste tyto ubohe ideje bral za sve, protoze se vam jevily jako zcela jasne a proste — a predevsim proto, ze jste byl velice mlady, vase telo bylo zdrave a smrt pro vas byla dalekym abstraktem. Jestlize jste se dopustil neceho zleho, doufal jste, ze uniknete trestu, protoze trestat vas prece mohli jen takovi lide, jakym jste byl i vy. A jestlize se vam podarilo udelat neco dobreho, ocekaval jste za to patricnou odmenu. Bylo to smesne. Vy to ted samozrejme chapete, ja to na vas vidim…“ Stary muz se najednou zasmal: „V ilegalite jsem se seznamil s jednim inzenyrem. Byl to materialista a casto jsme vedli spory kvuli zahrobnimu zivotu. Boze, jak ten se mi posmival! ‚Tatiku,‘ rikaval mi, ‚az se potkame v raji, tak tyhle hloupy hadky skoncime…‘ A vite, ze ho tu porad hledam — a on tu neni? Mozna ze mel pravdu, i kdyz to rikal z legrace. Mozna ze je doopravdy v raji…, ze se tam dostal jako mucednik.
Jeho smrt byla totiz opravdu mucednicka… No — a ja jsem tady…“
„A hele… Nocni disputace o zivote a smrti?“ zakvakal najednou Andrejovi za uchem znamy hlas a s lavickou to zatraslo. Icik Kacman — jako vzdycky cely uvaleny a rozcuchany — sebou placl vedle Andreje. Levackou sviral obrovskou svetlou aktovku a pravackou si podle sveho zvyku zacal okamzite ostipovat svou bradavicku. A jako vzdycky vypadal velice nadsene.
Andrej prohodil — a snazil se, aby to znelo co nejlhostejneji: „Tadyhleten stary pan se domniva, ze se nachazime v pekle.“
„Stary pan ma absolutni pravdu,“ odpovedel okamzite Icik a zahihnal se. „A jestli to nahodou neni peklo, tak se mu to tady ve vsem podoba. Ale, pane Stupalski, vy jste prece v me predchozi zivotni kariere nenasel zadne takove provineni, za ktere bych sem mel byt uvrzen, vidte? Dokonce jsem nebyl ani cizoloznik, tak jsem byl hloupy…!“
„Pane Kacmane,“ podotkl starik, „ja zcela pripoustim, ze vy sam o svem osudnem hrichu nevite!“
„Jo, to je mozny,“ souhlasil okamzite Icik. A pak se obratil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukam…, ty jsi byl v Cervenym dome! Jaky to tam bylo?“
A v te chvili se Andrej definitivne vzpamatoval. Jako by praskla a roztala ona lepkava bublina preludu… Bolest hlavy se vytratila a Andrej vsechno kolem sebe uvidel zcela jasnyma ocima. V Hlavni ulici uz nebyla mlha a policista nepospaval za riditky motocyklu, naopak — prechazel po chodniku, kouril a vrhal kradme pohledy k lavicce. Paneboze, uzasl sam nad sebou Andrej, co tu delam? Vzdyt ja jsem prece vysetrovatel, cas bezi — a ja tu zvanim s nejakym nabozenskym cvokem… A ted jeste ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?
„Jak to vis, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostre.
„To neni tezky domyslet si to,“ zasklebil se Icik. „Kdyby ses tak videl v zrcadle!“
„Ja to myslim vazne,“ zvysil Andrej hlas.
Stary pan se nahle zvedl: „Dobrou noc, panove,“ rekl a zlehka mavl tvrdakem nad hlavou. „A klidne sny…“
Andreje uz nezajimal. Dival se vyckavave na Icika. Icik si ostipoval bradavicku a poposedaval na miste. Oci upiral na odchazejiciho starika, pusu mel od ucha k uchu a zjevne potlacoval smich. „No tak!“ vyjel na neho Andrej.
„To je figura, co?“ vyhrkl nadsene Icik. „To teda je figura…! A ty jsi, Voronine, trouba, protoze jako vzdycky nic nevis. Nevis, kdo to je? No prece — slovutny pan Stupalski! Jidas Stupalski… V Lodzi udal gestapu dve ste ctyricet osm lidi, dvakrat se ho pokouseli nachytat, ale dvakrat se z toho dostal a odskakal to za nej nekdo jiny. Teprve po osvobozeni ho poradne skripli, dostal se pred radny soud…, ale i z toho se vykroutil! Pani Kuratori totiz povazovali za vhodne vyvliknout ho z opratky a presunout ho sem. Pro zpestreni. Bydli v blazinci, dela ze sebe cvoka, ale ve skutecnosti pokracuje ve sve predchozi cinnosti… Copak si myslis, ze se tady, vedle tebe, objevil dneska nahodou? Vis, pro koho ted pracuje?“
„Nech toho!“ vystekl Andrej a vsi silou se snazil zapudit svou zvedavost a zajem, ktery v nem vzdycky Icikovy historky vzbuzovaly. „Ted me to nezajima! Ted me zajima, jak ses tu vzal ty. Jak to sakra vis, ze jsem byl v
