saxofonistu si odvedl. Andrej zamnul rukama, sesil listy protokolu a pripojil je k ostatnim ve slozce. Pak pozadal o horky caj a dal si predvest dalsiho svedka.
Byl sam se sebou spokojen. Prece jen je dobre, kdyz clovek vi, jak se ma spravne postupovat. Eino Saari byl vzhledem k nesrovnalostem ve svych vypovedich lapen zcela podle vsech pravidel hry… Dalsi svedek, lepe receno svedkyne Matylda Husakova (62 let, privydelava si rucnimi pracemi doma, vdova) vypadala na to, ze s ni bude daleko jednodussi jednani. Byla to hrmotna zenska s malou, uplne sedivou hlavickou.
Tvaricky mela rumene, ocicka bystra… Nevypadala vylekane nebo snad rozespale. Naopak — zdalo se, ze ji takove vytrzeni z domaci vsednosti potesilo. Prinesla si s sebou kosicek s ruznobarevnymi klubky a jehlicemi na pleteni. Jakmile se pred Andrejem usadila na zidlicku, vzala si bryle — a zacala plest.
„Pani Husakova, je nam znamo…,“ spustil Andrej, „ze pred casem jste ruznym lidem vypravela o tom, co se prihodilo jistemu Frantiskovi, ktery se udajne dostal do takzvaneho Cerveneho domu, zazil tam vselijaka dobrodruzstvi a jen s obtizemi se zase dostal ven. Bylo to tak?“
Stara pani Husakova se usmala, sikovne vytahla z pleteni jednu z jehlic a nahradila ji jinou a potom rekla, aniz pozvedla oci od prace: „Bylo, bylo to tak! Vypravela jsem o tom, dokonce mockrat. Akorat by me zajimalo, jak se to doneslo sem k vam. Ja se s nikym od soudu neznam…, nebo aspon si to myslim.“
„Musim vam sdelit,“ zatvaril se Andrej tajemne, „ze se v techto dnech zabyvame vysetrovanim zalezitosti tykajicich se takzvaneho Cerveneho domu. Je pro nas velice dulezite navazani kontaktu byt treba jen s jednim clovekem, ktery v one budove byl…“
Matylda Husakova ho neposlouchala. Odlozila pleteni na kolena a zadumane hledela do zdi.
„Kdo to sem mohl donyst?“ prohodila. „Toho bych se nenadala!“ Zavrtela hlavou. „Takze i tady si clovek musi davat pozor… Za Nemcu si clovek navyknul nepoustet si pusu na spacir. No a tady to asi bude stejny…“
„Prominte, pani Husakova,“ prerusil ji Andrej, „ale ja mam ten dojem, ze se na to nedivate spravne. Vy jste se prece — alespon jak se mi to jevi — niceho trestneho nedopustila. Predvolali jsme vas pouze jako svedka, vlastne jako pomocnika, ktery…“
„Ale chlapce! Jakejpak pomocnik? Policie je policie…“
„To ne!“ Andrej na zdurazneni sve uprimnosti si pritiskl ruku k srdci.
„Hledame bandu zlocincu. Poradaji lovy na lidi, a jak to vypada — zabijeji je. Ten, komu se povedlo vyrvat se z jejich drapu, ten nam muze pri vysetrovani prokazat obrovskou pomoc!“
„Ale chlapce!“ rekla zase stara pani. „Copak vy verite, ze ten Cervenej dum existuje?“
„A vy ne?“ zeptal se Andrej, ponekud vyvedeny z miry.
Matylda Husakova nestacila odpovedet. Pootevrely se dvere a z chodby sem zaznela smesice rozhorcenych hlasu. Skvirou se snazil nejaky cernovlasy clovek proklouznout dovnitr a kricel pritom na nekoho, kdo se ho pokousel zadrzet: „To se vi, ze hned! Pustte me dovnitr!“ Andrej se zamracil, ale vtom vetrelce kdosi zatahl zpatky na chodbu a dvere zase prirazil.
„Prominte to vyruseni,“ rekl Andrej stare pani. „Mel jsem ten dojem, ze jste chtela rict, ze… vy sama neverite v existenci Cerveneho domu.“
Jehlice se ji v prstech jen mihaly. Pokrcila jednim ramenem: „Kterej dospelej clovek by tomu mohl verit? Vzdyt se na to kouknete: dum prej beha z mista na misto, vevnitr ma dvere se zubama, clovek jde po schodech nahoru — a dojde do sklepa… Je teda pravda, ze tady je vsechno mozny, Experiment je Experiment, ale tohle uz je nejak moc… Ne, neverim tomu. Samozrejme ze v kazdym meste jsou baraky, ve kterejch se muzou lidi ztratit, urcite neco takovyho bude i tady, ale asi sotva ty domy pobihaji z mista na misto. A taky jsou tam urcite normalni schody.“
„Dovolte, pani Husakova, ale proc jste potom vsude vykladala ty bachorky?“
„A proc bych je nevykladala, kdyz je lidi poslouchaji? Lidi se nudi… zvlast ti starsi, takovi jako jsem ja.“
„Takze… vy jste si to vsechno sama vymyslela?“
Stara pani uz otvirala usta k odpovedi, kdyz predklonenemu Andrejovi se vedle ucha zurive rozdrncel telefon. Andrej zaklel a zvedl sluchatko.
„A-a-andrejicku, milacku,“ ozval se opile Selmin hlas, „vsecky jsem vyrazila!
Fakt… vyrazila…, procpak tu jeste nejsi?“
„Promin,“ rekl, zahryzl se do rtu a ukosem pohledl na zenu pred sebou.
„Mam tu ted dulezitou praci, ale pak ti…“
„A ja nechci, abys mel dulezitou praci,“ oznamila Selma. „Ja te miluju a cekam tu na tebe. Bumbala jsem a ted je mi ziminka, protoze jsem u-uuplnej nahacek…“
„Selmo,“ zaseptal Andrej primo do telefonu, „nech toho! Neblazni, ja ted nemam cas.“
„Stejne takovou dru-u-uhou, jako jsem ja, nenajdes v celym tomhle podelanym svete! Ted se musim stocit do klubicka, pro-o-otoze jsem u-uuplnej, ale uplnej nahacek!“
„Za pul hodinky jsem tam,“ rekl rychle. „Hlou-pu-lin-ku! Za pul hodinky… uz budu spinkat… A kdo ze to prijede?“
„Dobre, Selmo, tak zatim…,“ pospisil si Andrej a proklel v duchu den i hodinu, kdy dal tehle nenapravitelne devce svuj telefon do prace.
„Tak jdi do hajzlu!“ zarvala najednou Selma a praskla sluchatkem.
Hrozne to trisklo — az Andreje napadlo, ze pritom musela rozbit aparat.
Vztekle stiskl zuby a opatrne zavesil. Chvili pak jeste sedel bez hnuti a neodvazoval se zvednout oci. Nemohl se soustredit. Pak si odkaslal a rekl: „No tak… Vy jste to proste vsechno vykladala pro ukraceni dlouhe chvile…“ Konecne si vzpomnel, nac se chtel zeptat: „Takze tomu mam rozumet tak, ze jste si celou tu historku s Frantiskem sama vymyslela?“
Stara pani znovu otevrela usta, ale znovu se ji nepodarilo odpovedet.
Rozletely se dvere a mezi nimi stanul policista, ktery mel na chodbe sluzbu.
Hlasite vyrazil: „Prominte, pane vysetrovateli, ale predvedeny svedek Petrov zada, abyste ho okamzite vyslechl, protoze…“
„Krucinal! Neznate predpisy? Co mi sem lezete s nejakym Petrovem?
Kde myslite, ze jste? Celem vzad — a vypadnete!“
Policista zmizel. Andrej citil, ze se mu vzteky chveji rty. Zdrevenelyma rukama si neohrabane nalil vodu z karafy a napil se. V krku ho palilo… Zamracene sekl ocima po stare pani. Ta si tu pletla, jako by se nic nedelo.
„Prominte,“ zabrumlal.
„To nic, chlapce,“ odpovedela klidne. „Vy za nic nemuzete. Jo… tak vy jste se me ptal, jestli jsem si to vsechno sama vymyslela. To ne, chlapce, to ne… To bych si ani vymyslet nedokazala! Vzdyt si to vemte: schody, po kterejch se jde nahoru — a clovek se pritom octne nekde dole… To by me ani ve snu nenapadlo. Jak jsem to proste slysela, tak jsem to potom taky vypravela.“
„A kdopak vam to rekl?“
Ani nezvedla oci od pleteni, jen zavrtela hlavou: „Ja uz si nevzpomenu, jak se ta zenska jmenovala… Stala jsem zrovna ve fronte a ona to tam vykladala. Ze prej ten Frantisek byl zet jedny jeji znamy. Urcite si vymejslela, ale ve fronte toho clovek vzdycky vyslechne!
V zadnejch novinach se clovek nedovi tolik, jako kdyz stoji ve fronte.“
„A kdy to asi tak bylo?“ Andrej uz se trochu uklidnil. Zacinalo ho mrzet, ze se prve tak rozkrikl.
„Tak asi pred dvema mesici… nebo pred trema.“
Tenhle vyslech jsem pokazil, uvedomil si horce Andrej. Pokazil jsem vsechno kvuli ty potvore Selme a tomu idiotovi, kterej nezna predpisy…, ale to mu nedaruju! Ja mu to zosklivim! Ten bude mrkat, az bude slouzit po nocich na ulici. Hezky k ranu se vzdycky probehne… No dobre, ale co ted provedu s touhle zenskou? Zasekla se, zadny jmeno mi nerekne.
Zkusil to ale jeste jednou: „A vite to jiste, pani Husakova, ze si na to jmeno te zeny nemuzete vzpomenout?“
„Nemuzu, chlapce, nepamatuju se,“ odpovedela zvesela a jehlice se ji dal mihaly v rukou.
„A treba si vzpomenou vasi znami.“
Rychlost jehlic se zpomalila.
„Kdyz jste jim to vsechno vypravela, jiste jste nejake jmeno rekla. Takze je docela dobre mozne, ze si vzpomenou, ze maji lepsi pamet nez vy.“
Matylda Husakova pokrcila jednim ramenem a neodpovedela. Andrej se pohodlne rozlozil v kresle: „Vidite,
