kancelare.
Sef se mracil. Jeho naducane tvare visely jako zoky, mezi rty se mu hrozive cenily ridke zuby. Sipave dychal pootevrenymi usty a na Andrejovi spocinul nevrazivym pohledem.
„Sednete si!“ zavrcel.
Andrej si sedl, dlane si polozil na kolena a oci uprel do okna. Na okne byla mriz a za sklem se cernala neproniknutelna tma. Uz bude jedenact, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil casu kvuli tomu previtovi…!
„Kolik mate pripadu?“
„Osm.“
„Kolik jich minite uzavrit do konce kvartalu?“
„Jeden.“
„To je spatne.“
Andrej na to nic nerekl.
„Spatne pracujete, Voronine! Spatne!“ zasipal sef. Trapila ho zaducha… „Ja vim,“ hlesl Andrej. „Nejak se nemuzu rozjet.“
„Ale to uz byste mel!“ Sef zvysil hlas, ktery ted zlovestne sycel. „Jak dlouho uz jste tady — a uzavrel jste vsehovsudy tri ubohe pripady! Neplnite sve povinnosti vuci Experimentu, Voronine! A pritom mate u koho se ucit, muzete se poradit… Podivejte se napriklad na sveho pritele… Vite, koho myslim, ze? Mno…,“ zapatral v pameti, „Friedricha… Vite, ze? Ten ma sice sve chyby, ale vy se nemusite ucit zrovna to, co nedela spravne.
Naucte se to, co dela dobre! Prisli jste k nam soucasne — a on uz uzavrel jedenact pripadu.“
„Ja to jako on neumim,“ rekl podmracene Andrej.
„Tak se to naucte! Musite se ucit. Vsichni se ucime. Ten vas… no… ten Friedrich… taky nema pravnicke vzdelani, ale dal se do dila. A ne spatne.
Uz je z nej vrchni vysetrovatel. Dokonce to vypada, ze se stane zastupcem sefa trestniho useku. Jenze s vami, Voronine, nejsme spokojeni! Tak napriklad — jak jste zatim pohnul s pripadem Domu?“
„Nijak,“ odpovedel Andrej. „Vzdyt to ani neni pripad. Je to nesmysl.
Spis mystika…“
„Jak to, ze mystika, kdyz mame svedecke vypovedi?! Jsou tu i obeti! A nekolik lidi se beze stopy ztratilo, Voronine!“
„Nechapu, jak se ma resit pripad, ktery je postaven na legendach a nejasnych recech,“ rekl zase tak podmracene Andrej.
Sef si se sipanim ztezka odkaslal.
„Tak si namahejte mozek, Voronine!“ zasycel. „Reci, legendy… no prosim!
Mysticky hav…, da se to tak rict! Jenze proc? Pro koho je to vyhodne?
Odkud se ty reci vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je siri? Proc? A hlavne — kam se beze stopy ztraceji lidi? Rozumite mi, Voronine?“
Andrej se uz trochu vzpamatoval: „Ja vam rozumim. Jenze tohle neni pripad pro me. Ja bych radsi resil normalni trestni zalezitosti… Ve meste je prece spousta vselijakych darebaku.“
„A ja bych zase radsi pestoval rajcata,“ prerusil ho sef. „Mam rajcata strasne rad, ale tady je clovek buhviproc nesezene, i kdyby zlatem platil… Mate sve pracovni povinnosti, Voronine, a nikoho nezajima, co byste radsi… Vyfasoval jste pripad Domu, tak se do nej laskave dejte! To, ze jste jako hrom do police, to vidim taky a za jinych okolnosti bych vam tenhle pripad nesveril. Jenze za soucasne situace jsem vam ho pridelil. A procpak?
Protoze jste nas clovek, Voronine. Protoze vy jen tak nechodite do prace, aby se nereklo, ale vy se uprimne a odpovedne snazite! Protoze vy jste do Mesta neprisel kvuli sobe, ale kvuli Experimentu. Takovych je malo, Voronine!
A proto vam ted reknu neco, co se vasi podrizeni nesmeji dovedet.“
Sef se zaboril do kresla a na chvili se odmlcel. Jen sipave dychal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyderaci, chuligany… To se vseobecne vi, je to spravne a nutne. Jenze nebezpeci cislo jedna — to nejsou tihle lide, Voronine!
Predevsim tu existuje takovy zvlastni prirodni jev: Antimesto. Slysel jste o nem? Ne, neslysel… A to je spravne. Nemel jste o nem slyset. A ted o nem nikdo nesmi slyset od vas…! Je to sluzebni tajemstvi. Prisne tajna zalezitost! Antimesto… Mame informace, ze na sever od nas jsou obydlena mista. Jedno, dve, nekolik… Kolik jich je a jak jsou velka — nevime. A oni tam o nas vedi vsechno! Muzou nas napadnout, Voronine! To je hrozne nebezpecne!
To by byl konec naseho Mesta, konec Experimentu. Tady hraje svou roli spionaz, pokusy o sabotaze, diverze, sireni poplasnych zprav a destruktivnich informaci. Tak uz to chapete, Voronine? Vidim, ze ano. Tak dal… Primo tady ve Meste, mezi nami jsou takovi, kteri sem neprisli kvuli Experimentu, ale z nejruznejsich, nekdy vice, nekdy mene zistnych duvodu.
Mame tu nihilisty, vnitrni emigranty, ruzne malomyslne elementy, anarchisty… Vetsinou se nijak aktivne neprojevuji, ale i ti pasivni jsou nebezpecni. Co z jejich existence vyplyva? Podryvani moralky, diskreditace idealu, pokusy postavit proti sobe ruzne vrstvy obyvatelstva, zhoubna skepse… Napriklad: vas dobry znamy, jisty Kacman…“
Andrej sebou trhl. Sef na nem spocinul tezkym pohledem zpod opuchlych vicek, odmlcel se a pak rekl: „Josif Kacman. Takovy zvidavy clovek… Mame informace o tom, ze casto odchazi nekam k severu, nejakou dobu tam pobude — a zase se vraci.
Zanedbava pritom sve pracovni povinnosti, ale to neni nase vec… Nase vec ovsem je to, ze potom vede ruzne reci. O tom ale prece musite vedet!“
Andrej mimovolne prikyvl, ale rychle se vzpamatoval a nasadil kamenny oblicej.
„Dal… To, co je pro vas nejdulezitejsi: byl viden v blizkosti Domu.
Dvakrat. Jednou dokonce z Domu zrovna vychazel… Predpokladam, ze jsem vam dal dostatecne jasnou indicii, ktera ukazuje na souvislosti s pripadem Domu. A pripadem Domu je nutne se zacit okamzite zabyvat, Voronine!
Jenze tenhleten pripad ted nikomu nemuzu pridelit. Samozrejme ze mam lidi, kteri jsou oddani veci stejne jako vy — a jsou sikovnejsi nez vy, ale maji spoustu prace. Vsichni. Vsichni do jednoho… Prace az nad hlavu.
Takze se do toho pripadu poradne pustte, Voronine! Zaridim, aby vas jine ukoly nezatezovaly. Zitra v sestnact nula nula se sem dostavite a predlozite mi svuj plan. Muzete jit.“
Andrej vstal.
„A… jeste radu: Podivejte se na pripad Padajicich Hvezd! Neodkladne!
Mozna to spolu souvisi. Ted to ma pridelene vysetrovatel Cacua. Zajdete k nemu a s tim pripadem se seznamte! Poradte se s Cacuou!“
Andrej neobratne vysekl neco jako poklonu a zamiril ke dverim.
„Jeste neco,“ rekl sef a Andrej se zastavil. „Vemte na vedomi, ze o pripad Domu ma zvlastni zajem hlavni prokurator. Zvlastni zajem! Takze krome vas se tim zabyva a bude zabyvat jeste nekdo z prokuratury. Snazte se vyvarovat nejakych nedopatreni, ktera by mohla vyplynout z vasich osobnich sympatii ci antipatii. Muzete jit, Voronine!“
Andrej za sebou zavrel dvere a oprel se o zed. Pocitoval v sobe jakousi podivnou prazdnotu, neco, v cem se nevyznal. Cekal, ze dostane vynadano, pripravil se na poradne kapky od sefa, pocital s tim, ze treba pujde o vyhazov, nebo prevedeni k policii… Misto toho se dockal neceho jako uznani.
Byl vybran z mnoha kandidatu a dostal pripad, ktery je povazovan za jeden z nejdulezitejsich. Jeste pred rokem, kdy pracoval jako asanator, by byl hrozne nestastny, kdyby si ho sef pozval na koberecek, a prideleni odpovedneho ukolu by ho vyneslo na vrchol blaha a uprimneho nadseni. Ted se v nem ale odehravalo cosi neurciteho…, nejasneho… Opatrne se pokusil o analyzu svych vlastnich pocitu a soucasne odhadoval, kolik slozitosti a neprijemnosti mu tahle nova situace prinese.
Icik Kacman… Sasek. Zvanil. Huba nevymachana — az jedovata. Cynik.
Soucasne ale — to se neda nic delat — absolutne nezistny clovek, dobrak, nekdy by az clovek rekl „trouba“, v praktickem zivote uplne nemehlo… A ted se pripletl k pripadu Domu… A jeste je tu nejake Antimesto!
Cert aby to vzal! Ale co…, tak se do toho dame… Vratil se do sve mistnosti a s prekvapenim si uvedomil, ze tam na nej jeste ceka Fritz. Ten sedel u Andrejova stolu, kouril Andrejovy cigarety a se zaujetim se probiral Andrejovymi pripady, ktere si vzal ze sejfu.
„Tak co, srovnal te, jak se patri?“ zeptal se Fritz, kdyz k Andrejovi pozvedl oci.
