pridavali, pobrukovali s nim a potom Fritz s nepricetne vytrestenyma ocima zahulakal za vydatne Ottovy pomoci jakousi neznamou, raznou bojovou pisen o starem prohnilem svete, ktery se pred nami trese strachy. Andrej se mu procitene snazil prizvukovat a Icik se hihnal a mnul si ruce. Jura nahle lacne vykulil sve svetle oci na Selmina obnazena stehna a zaburacel medvedim hlasem: „Dedinou se toulate, hrajete a zpivate, tomu memu srdecku usnout nedate…“
Sklidil za to aplaus, a tak tedy pridal: „Na slovicka nedejte u svarneho devcete, slibuje a nedava, hlavu poplete…“
Selma sundala nohy z operadla, odstrcila od sebe Fritze a urazene pronesla: „Je teda nic neslibuju, vsichni mi muzete…“
„Ale to se jen tak zpiva,“ namitl zarazene Jura, „to se mysli jen tak. To neni na tebe!“
Rychle si pripili, aby zahladili trapny okamzik, a Andrej vzapeti ucitil, ze se mu zatocila hlava. Jen matne si uvedomoval, ze nekam vlece gramofon a ze ho asi brzy upusti. Pak opravdu gramofon spadl na podlahu, ale kupodivu se mu nic nestalo, naopak, zacal hrat nejak hlasiteji. Pak Andrej tancil se Selmou a citil, ze jeho partnerka ma teple a mekke boky a necekane pevna a velka nadra. Bylo to mile prekvapeni: objevit krasne tvary pod plandavym, protivne pichlavym svetrem. A tak tancili, on ji drzel za boky, ona mu polozila sve dlane na tvare a rikala, ze je moc prima kluk a ze se ji strasne libi. Aby se ji revansoval, prohlasil, ze ji miluje a porad na ni vlastne cekal — a ted uz ji od sebe nikam nepusti… Jura bouchal svou obrovskou pesti do stolu a hulakal: „Zima je jak v marnici, slapem si to silnici…“
Pak se obratil k usinajicimu Wangovi, pevne ho objal a podle ruskeho obyceje trikrat polibil. Potom se Andrej zcistajasna octl sam uprostred mistnosti, Selma sedela u stolu, delala z chleba kulicky a hazela je po Wangovi, kteremu neustale rikala Mao. Andreje tedy napadlo, ze by si mohli zazpivat „Moskva-Peking“ a hned taky procitene spustil. Dopadlo to tak, ze s Ici kem stali proti sobe, trestili na sebe oci a stale tissim a tissim hlasem vyhruzne opakovali slova pisnicky: „Slysi nas hlas…, slysi nas hlas…,“ pricemz varovne zvedali ukazovaky. Potom se oba najednou vmackli do jednoho kresla. Primo pred nimi sedel na stole Kensi, komihal nohama a Andrej do nej hucel, ze jakakoliv prace tady prinasi uspokojeni a on, Andrej, ji ochotne bude vykonavat. Ted napriklad dela asanatora a citi se pritom vyborne.
„Ja jsem… asssa…,“ vyslovoval jen s namahou, „asssanator! Odvazim od…odpad….ky.“
Icik mu pritom brebentil do ucha nejake posmesky a prskal. Mlel neco v tom smyslu, ze Andrej stejne neproziva nic jineho nez zvraceny, sebeukajejici pocit ponizeni kvuli tomu, ze musi delat tak odpornou praci. „Jo… odpad… to jo…! Takovy chytry, vzdelany, predurceny velkym vecem — a on trpelive, dustojne a prikladne nese svuj tezky kriz… Odpad…“
Potom byl Andrej najednou se Selmou a ona ho utesovala. Byla mila a cela takova mekoucka, vubec nicemu se nebranila — a pak se nahle dostavilo milosrdne okno. Kdyz zase Andrej zacal chapat, co se kolem nej deje, Selma uz v jeho posteli spala. Otcovsky starostlive ji narovnal sukni, prikryl ji a pak se pokusil i on sam se trochu upravit. Rty mel suche a trochu otekle… Snazil se pevnym krokem vejit do jidelny, zakopl vsak o natazene nohy spiciho Otty, ktery na zidli zaujal uzasne nepohodlnou pozici nestastnika prave streleneho do tylu.
Na stole stal posledni demizon, hoste sedeli kolem nej, podpirali si rozcuchane hlavy a svorne polohlasne peli: „…a v te ste-epi zle pritel umiral…“
Z Fritzovych vybledlych arijskych oci se koulely obrovske slzy. Andrej uz se chtel ke zpevu pridat, kdyz se ozvalo razne bouchani na dvere.
Sel otevrit. Nejaka zena ve spodnicce a v botech natazenych naboso se zeptala, jestli tu nahodou neni domovnik. Andrej sel Wanga zavolat, ale musel mu chvili vysvetlovat, co se vlastne deje — kde vubec ted Wang je — a ze ho nekdo hleda. Wang ho vyslechl, uctive mu podekoval a souravym krokem se pomalu vzdalil. Ostatni zatim dozpivali pisnicku o stepi a Jura pripijel na to, „aby nam to doma proslo“, jenomze v te chvili Fritz usnul a tudiz si pripit nemohl. „Smytec,“ prohlasil Jura. „Tohle bude posledni.“
Nez ale posledni pripitek stihli, Icik najednou nejak moc zvaznel a zanotoval neco noveho. Andrej smyslu te pisne moc nerozumel, Jura zrejme ano… Opakovala se tam slova „Ave, Maria“… a text druhe sloky uz Andrej vubec nechapal: „Tak prorok mazal k republice Komi a tahle cesta zlamala mu vaz. Bachar pak dostal extra dovolenku jel za par supu courat na Kavkaz.“
Kdyz Icik dozpival, v jidelne zavladlo ticho. Potom Jura zvedl svou obrovitou pest a ze vsech sil triskl do stolu, pak velice dlouho a velice kvetnate klel a potom do sebe bez jakychkoliv pripitku obratil plnou sklenici.
Kensi — z duvodu, ktere ted zrejme chapal jen on sam — neobycejne neprijemnym, pisklave priskrcenym hlasem spustil nejakou pochodovou pisen, ve ktere se zpivalo, ze kdyz se vsichni japonsti vojaci vymoci u Velke cinske zdi, nad pousti Gobi se rozzari duha, ze cisarova armada dnes bude v Londyne, zitra v Moskve, rano si da v Chicagu caj — a ze synove kmene Jamato se usadili podel brehu Gangy a lovi krokodyly… Pak toho Kensi nechal a nejakou chvili si pokousel zapalit cigaretu, pricemz porad jen lamal zapalky. A pak zacal vypravovat. Vzpomnel si na nejakou divenku, s kterou se pratelil na Okinawe. Bylo ji ctrnact a bydlela v protejsim dome.
Jednou ji znasilnili opili vojaci, a kdyz to jeji otec ohlasil na policii, poldove si pro nej prisli, odvedli ho i s dcerou a vickrat je Kensi nevidel… Vsichni mlceli, kdyz do jidelny nahledl Wang a kyvl na Kensiho, aby vysel ven.
„No jo, to jsou veci,“ pronesl chmurne Jura. „Kdyz se na to clovek koukne, tak vidi, ze je to stejny na Zapade, v Rusku, mezi zlutejma, proste vsude. Vsude vladne nespravedlnost. Bane, kamaradi, ja jsem tam o nic peknyho neprisel. Mne je lip tady.“
V te chvili se vratil pobledly Kensi. Vypadal ustarane a okamzite zacal hledat svuj sluzebni opasek. Uniformu uz mel predpisove zapjatou na vsechny knofliky.
„Neco se stalo?“ zeptal se Andrej.
„Ano… Stalo se…,“ odsekaval slovo za slovem Kensi a peclive si urovnaval pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastrelil. Asi tak pred hodinou.“
CAST II. VYSETROVATEL
Kapitola 1
Andreje najednou straslive rozbolela hlava. S odporem zamackl v preplnenem popelniku zbytek cigarety, vytahl prostredni zasuvku stolu a podival se, jestli tam nejsou nejake prasky. Nic takoveho tam nebylo. Na zaslych, vselijak zprehazenych papirech lezela obrovska armadni pistole, v rozich supliku byly v odrbanych papirovych krabickach ruzne kancelarske potreby a mezi tim se povalovaly zbytky tuzek, rozsypany tabak a nekolik rozlamanych cigaret. Z toho vseho Andreje hlava rozbolela jeste vic. S rachotem zasuvku zase prirazil, oprel se lokty o stul a oblicej schoval do dlani. Mezerami mezi prsty se zahledel na Petra Blocka.
Peter Block, kteremu se vseobecne rikalo Pinda, sedel o kousek dal na zidlicce bez operadla. Na kostnatych kolenou mel odevzdane slozene drobne cervene dlane a lhostejne pomrkaval. Cas od casu prejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, ze by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasne, ze ma zizen. A taky by si jiste chtel zakourit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obliceje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, trebaze se mu ponekud zvedal zaludek, pul sklenicky vypil. Peter Block si olizl rty… V jeho sedych ocich se stejne jako driv nezracilo vubec nic. Jenom na hubenem, spinavem krku nad rozepjatym limeckem kosile zvolna sjel dolu a zase vyskocil obrovsky hranaty ohryzek.
„Tak co?“ rekl Andrej.
„Ja nevim,“ odpovedel chraplave Pinda. „Ja o necem takovym nemam ani poneti.“
Hajzl, rekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je mozne?“ prohodil nahlas. „Nejdriv jste racil navstivit kolonial ve Vlnene ulici. Kdy a s kym to bylo, to si pamatujete. Vyborne. Pak jste zavital do kavarny k Dreidusovi. Kdy a s kym, to taky vite. Ale na Hofstadteruv kolonial si buhviproc nemuzete vzpomenout. A pritom je to vase posledni akce, Blocku!“
