rozpalenem tropickym sluncem. Na jasne cervenou lepkavou krev se nabaloval bily prach… V Andrejovi se zastavil dech. Pak s obtizemi polkl a znovu se podival na sachovnici.
Tam uz stali dva pesaci vedle sebe a stred ovladal protihrac — genius strategie. A krome toho z protivnikovych pozic zirala primo na Wanga nevyhnutelna zahuba… Tady se nedalo dlouho rozmyslet, tady uz neslo jen o Wanga. Stacilo jedine opomenuti a bily strelec vyrazi do volneho operacniho prostoru… Davno uz o tom prece sni…! Vysoky urostly krasavec, vysperkovany souhvezdimi radu, odznaky, distinkcemi a prymky, hrdy krasavec s ledovyma ocima a chlapecky sespulenymi rty, pycha mlade armady, pycha mlade zeme, nezanedbatelny souper stejne vynikajicich, rady ovesenych, prymky a disktincemi ozdobenych sebevedomych znalcu zapadni vojenske vedy. Co je mu po nejakem Wangovi? Desitky takovych Wangu vlastnorucne odrovnal, tisicum takovych Wangu — spinavym, zavsivenym, hladovym, ale slepe mu vericim — stacilo jeho jedno jedine slovo, aby se zurivymi kletbami na rtech, vzprimene a bez kryti, vyrazili proti tankum a kulometum. A ti z nich, kteri zazrakem prezili a dockali se normalniho zivota, zase by byli ochotni vsechno opustit a jit, kdyby jim rekl… Ne, tomuhle cloveku Andrej nemohl Wanga dat. Nesmel ho ani pustit do centra sachovnice. Rychle hmatl po pesci, ktery byl pri ruce, ani se nepodival, kdo to je. Myslel jen na jedine: podrzet Wanga, poskytnout mu ochranu, byt zezadu… Ukazat velkemu tankistovi, ze Wang sice je v jeho moci, ale ze dal nez k Wangovi se tenhle sebevedomy fesak nedostane. A ten to pochopil. Oci, ktere mu jeste pred nekolika okamziky jiskrily, rozespale zmizely pod tezkymi vicky, jako by mu vsechno bylo jedno — a Andrej si nahle jakoby jakymsi desivym vnuknutim uvedomil, ze temi, kdo tu o vsem rozhoduji, nejsou prece ani pesaci, ani strelci, ba dokonce ani veze ci damy… V tom okamziku se drobna protihracova ruka vznesla nad sachovnici a Andrej, ktery razem pochopil, co se ted stane, chraptive vykrikl: „Vymena!“ Vzpomnel si, ze to pravidla tehle hry dovoluji, ale i tak se mu ve spechu roztrasly prsty. Wang si vymenil misto s pesakem, ktery mu kryl zada. Vysledek manevru byl uspokojujici. Wanga tim Andrej vymenil za Valku Sojfertise, nekdejsiho spoluzaka, s nimz sedel sest let v jedne lavici, ale ktery uz davno umrel… V devetactyricatem neprezil operaci zaludecniho vredu.
Oboci genialniho protihrace se zvolna nadzvedlo a hnede oci se v posmesnem udivu primhourily. Samozrejme… pripadalo mu to smesne a nepochopitelne! Z hlediska taktiky — a predevsim celkove strategie — to bylo naprosto nesmyslne. Pomalu sunul svou drobnou ruku nad sachovnici a pak se zastavil nad strelcem. Jeste nekolik sekund vyckaval, ale potom prsty pevne sevrel nalakovanou hlavicku figurky. Strelec vyrazil vpred, zlehka cvakl o cerneho pesce a postavil se na jeho misto. Genialni strateg pak pomalym pohybem vynesl vyrazeneho cerneho pesaka mimo sachovnici a nekolik mlcenlivych a soustredenych muzu v bilych plastich obstoupilo nemocnicni vozik, na kterem lezel Valka Sojfertis. Naposledy se pred Andrejovyma ocima mihl spoluzakuv ztrapeny oblicej a vozik vyjel z operacniho salu… Andrej pohledl na velkeho tankistu a zahledl v jeho sedych, pruzracnych ocich stejny udiv a mucivou otazku, jaka ted trapila i jeho — Andreje.
Krasavec v uniforme uprene hledel na genialniho stratega a zjevne nic nechapal.
Jeho myslenky se vzdycky pohybovaly v kategoriich obrovskych technickych i lidskych potencialu, ve sve naivite a bezprostrednosti si navykl na jedine: o vsem rozhoduji jeho obrnene armady, nezadrzitelne pronikajici cizimi zememi. Obrnence pak musi doprovazet pocetne svazy mnohamotorovych letajicich pevnosti s kvanty bomb a vysadkaru na palubach.
Delal vsechno pro to, aby tahle jeho predstava mohla byt v jakoukoliv vhodnou chvili uspesne realizovana… No ano, nekdy si dovoloval pochybovat o tom, ze genialni strateg je stoprocentne genialni a ze dokaze s naprostou jistotou odhadnout nejen vhodnost chvile pro konkretni akci obrnenych armad, ale i urcit spravny smer uderu…, ale presto ted nemohl pochopit — a zrejme ani az do konce nepochopil — jak je mozne obetovat prave jeho — vojevudce tak uspesneho, neunavneho a jedinecneho? Jak je mozne najednou obetovat vsechno to, co bylo vytvoreno s takovou namahou a usilim… Andrej ho rychle odstranil ze sachovnice, nechtel se na nej divat. Na jeho misto postavil Wanga. Nekolik muzu v modrych brigadyrkach se prosmyklo mezi prihlizejicimi, nevybiravym zpusobem odvleklo stranou velitele tankovych armad — a odebralo mu zbran. Pak ho tloukli primo do obliceje a vzapeti ho odtahli do uzke kobky. Genialni strateg se zvratil na operadlo zidle a primhouril oci. Ruce si slozil na bricho a zvolna tocil palci… Vypadal spokojene. Dal strelce za pesaka — a byl spokojeny! A tu si Andrej uvedomil, ze z hlediska velikeho stratega cela tahle situace vypada uplne jinak: sikovne a bleskove se zbavil strelce, ktery mu prekazel, a nadavkem jeste ziskal pesce! Takova je pravda… Veliky strateg byl totiz neco vic nez jen strateg. Normalni strateg prece obvykle neprekracuje ramec sve strategie! Jenze veliky strateg zadny ramec neuznava. Strategie je jenom zanedbatelnou soucasti jeho hry. Stejne nahodilou, jako je pro Andreje mimodecny tah na sachovnici. Veliky strateg se stal velikym predevsim proto, ze prisel na to (nebo to mozna chapal uz od narozeni), ze nevyhrava ten, kdo umi hrat podle vsech pravidel. Vyhrava ten, kdo ve vhodnou chvili dokaze vsechna pravidla hry hodit za hlavu a nastoli sva vlastni pravidla. Takova, ktera protivnik nezna. A kdyz se to bude hodit — hodi za hlavu i je… Kdo muze rict, ze vlastni figurky jsou mene nebezpecne nez ty protivnikovy? Vzdyt to je nesmysl: muzou byt daleko nebezpecnejsi! A kdopak muze tvrdit, ze krale je treba chranit, nedovolit, aby ho druhy sachoval? Vzdyt to je nesmysl! Neexistuje na svete takovy kral, ktereho by v pripade nutnosti nebylo mozne zamenit nejakym konem, nebo dokonce pesakem. A kdopak na to prisel, ze pesak, ktery se probojoval az do posledni linie, na druhou stranu sachovnice, se stane automaticky necim vyssim? Zase nesmysl… Nekdy je daleko prospesnejsi nechat ho, at je dal pesak — at si tam postoji jako na kraji propasti… pro ponauceni ostatnim pesakum.
Ani nevedel, kdy si znovu nasadil brigadyrku. Ted mu zase stitek sjizdel do oci a branil v rozhledu. Uvedomil si, ze uctive ticho, ktere az dosud panovalo mezi divaky, bylo vytesneno nejakymi zvlastnimi zvuky. Zaslechl cinkani nadobi, spousta lidi se zacala nevazane bavit, nekde vzadu ladil sve nastroje orchestr… A pak Andrej ucitil vuni jidla. „Zorrrzi!“ zajecel na cele kolo jakysi rackujici hlas. „Ja mam hrrrozny hlad! Rekni, at mi prinesou currracao a ananas!“
„Prominte, prosim,“ ozvalo se uctive za Andrejem a kdosi se pred nej vmackl ke stolku. Andrejovi se mihly se pred ocima cerne sosy a bila ruka s plnym podnosem se mu prenesla pres hlavu. A potom jina bila ruka postavila vedle Andreje sklenici sampanskeho.
Genialni strateg uz se zase venoval sve papirose. Prestal ji konecne mnout, zrejme uz se mu zdala dostatecne pripravena k zapaleni. Skrtl a modravy dym mu vyrazil chlupatymi nozdrami a zapadl do mohutneho, i kdyz ponekud proridleho kniru.
Jenze hra mezitim pokracovala. Andrej se ze vsech sil branil. Manevroval, jak umel — a zatim se mu darilo ztracet jen ty figurky, o kterych vedel, ze davno neziji. Uz odnesli i Donalda s prostrelenym srdcem a vedle sklenice sampanskeho nekdo polozil jeho pistoli se vzkazem, ktery sebevrah zanechal: „Kdo prichazis — neraduj se. Kdo odchazis — nezel. Pistoli dejte Voroninovi. Muze se mu hodit.“
Potom Andrejuv otec s bratrem snesli po zledovatelem schodisti telo jejich babicky Jevgenije Romanovny, zasite do stareho prosteradla, a polozili ji k ostatnim mrtvym venku… Pak pochovali otce ve spolecnem hrobe na Piskarevce. Bylo tam tolik mrtvych, ze je museli doslova pechovat, aby se ztuhla tela do mista posledniho odpocinku vesla. Foukal ledovy vitr a zamraceny sofer se snazil pred nim ukryt za limcem svuj davno neholeny oblicej, kdyz silnicnim valcem prejizdel dopredu i dozadu… A veliky strateg si bez vahani, vesele a s jistou skodolibosti vyrizoval ucty s vlastnimi i cizimi figurkami — a vsichni ti jeho pesteni muzi s bradkami a rady na prsou se strileli do spanku, skakali z oken, umirali po hroznem muceni — a nekteri se snazive drali vpred, predhaneli ty ostatni, chteli se z rady pesaku dostat mezi ty vyssi figurky, ale nikdy se jim to nepodarilo.
Andrej se zoufale snazil pochopit, jakou hru to vlastne hraje. Ceho ma dosahnout, jaka pravidla ma dodrzovat? Proc vubec zacal hrat? A ze vseho nejvic ho trapila ta nejdulezitejsi otazka: Proc zrovna on se stal souperem velikeho stratega? On… verny vojak jeho armady, pripraveny kdykoliv za nej zemrit, kdykoli i zabijet, bude-li to treba! Zivotni cil tohoto velkeho muze byl prece i Andrejovym zivotnim cilem, prava cesta byla pro Andreje jenom ta, kterou ukazal On! Beh celeho vesmiru byl prece v souladu se zamery velkeho stratega…!
Andrej ziznive vypil sampanske, ale pripadalo mu jako bez chuti. A pak to prislo jako omracujici poznani: Samozrejme! On prece neni protihrac tohoto velkeho muze! Neni souper! Samozrejme! Je jeho spojenec, verny pomocnik… To je princip tehle hry! Tady proti sobe nesedi souperi, ale skutecni partneri. Hraje se na jednu branku, nikdo neprohrava, vsichni vyhravaji… pochopitelne krome tech, kteri se vitezstvi nedoziji.
Nekdo se dotkl jeho nohy a pod stolkem se ozvalo: „Budte tak hodny a dejte si nozicku o kousek dal!“ Andrej se podival dolu. Blyskala se tam temna kaluz a kolem ni lezl po ctyrech holohlavy trpaslik s velkym hadrem, ktery byl sama temna skvrna. Andrejovi se udelalo nevolno a rychle se znovu zadival na sachovnici. Uz obetoval vsechny mrtve, ted mel k dispozici pouze zive. Veliky strateg ho z druhe strany stolku se zajmem pozoroval.
Andrejovi se dokonce zdalo, ze pochvalne prikyvuje, nepatrny usmev odhaloval jeho drobne, ridke zuby. A tu Andrej pocitil, ze uz dal nemuze.
Je to velka hra. Nejdulezitejsi ze vsech her, protoze v ni jde o nejvyssi cile, jake si jen pred sebou muze
