Spina ke spine… Pak se postavil doprostred kuchyne, rozhlidl se a znovu se mu ze vseho udelalo spatne.
Vsude bylo neumyte nadobi. V rohu se kupily talire. Seda pavucina plisne milosrdne skryvala nejake odporne cerne chuchvalce. Stul byl plny upatlanych sklenic, lahvi a plechovek. Z umyvadla trcely spinave talirky a hrnky a ze zidli se linul puch otresne vyhlizejicich hrncu, kastrolu a panvi s cimsi pripecenym. Mezi tim se povalovaly zanesene cedniky a buhvicim zaneradene misky.
Pristoupil k umyvadlu a otocil kohoutkem. Mel stesti. Tekla uplne horka voda! Tak se tedy dal do prace.
Kdyz vsechno nadobi umyl, prisla na radu podlaha. Uklizel s chuti, pocitoval dokonce jakesi nadseni, jako by tim uklidem ocistoval i sam sebe.
Vsech pet mistnosti ale zvladnout nemohl. Rozhodl se, ze da do poradku kuchyn, jidelnu a loznici. Do dalsich pokoju jen nahledl — a znovu, jako uz ponekolikate, nejak nedokazal pochopit, ze tohle je vsechno jeho byt.
Nac vubec potrebuje tolik mistnosti — a jeste k tomu tak zbytecne velkych a ponekud pachnoucich zatuchlinou? Zavrel jejich dvere a pro jistotu pred ne postavil zidle.
Ted by mel zabehnout do obchodu a neco koupit na vecer. Prijde Davydov a urcite se objevi i nekdo z Andrejovych obvyklych navstevniku… Nejdriv se ale potreboval osprchovat. Voda uz ted byla skoro studena, ale stejne se Andrej citil prijemne. Pak v posteli vymenil lozni pradlo. Dotek naskrobenych povlaku v nem probudil touhu lehnout si — takhle nahy, vymydleny — do te ciste a vonave krasy. Skocil do postele tak prudce, az zastenala pera a zaskripelo stare lestene drevo.
Bylo mu nadherne! Vonavy chladek pusobil konejsive. Vpravo, na dosah, objevil Andrej krabicku cigaret a zapalky, vlevo si mohl sahnout na policku pro nekterou ze svych oblibenych detektivek. Trosku ho zamrzelo, ze pri ruce nema jeste popelnik, a taky si vsiml, ze na policce zapomnel utrit prach, ale vzapeti mu to prislo jako zanedbatelne. Vybral si „Deset malych cernousku“ od Agaty Christie, zapalil si a dal se do cteni.
Kdyz se probudil, bylo jeste svetlo. Zaposlouchal se do ticha, ktere v byte i celem dome vladlo. Jen voda, kapajici z kohoutku, ktere snad nikdo nedokazal spravit, vytukavala jakysi podivny rytmus. Vsechno bylo nejak zvlastni a mile — mozna uz jen proto, ze tu bylo cisto. Pak nekdo zabouchal na dvere. Andrej uz si predstavoval Davydova. Mohutneho, opaleneho chlapa, z ktereho tahne vune sena a samohonky. V polospanku ho videl, jak stoji na schodech, jednou rukou drzi kone za uzdu a v druhe trima poradnou lahev koralky. Pak znovu nekdo zabouchal a Andrej se definitivne probudil.
„Uz jdu!“ zarval, vyletel z postele a zacal hledat trenyrky. Nasel jen pruhovane kalhoty od pyzama. Nebyly jeho, nechal je tu byvaly najemnik, ale Andrej si je ve spechu natahl. Guma v pase byla vytahana, musel si kalhoty pridrzovat.
Proti ocekavani vsak na chodbe pred dvermi od bytu nezadunel Davydovuv hlas, nezarzali kone a v lahvi nezasplouchala koralka. Andrej s tvari prijemne naladenou otevrel, pak ale vyjekl a ustoupil stranou. Proklete kalhoty od pyzama ted uz drzel obema rukama. Pred nim stala nova obyvatelka bytu cislo osmnact Selma Nagelova.
„Nemel byste cigarety?“ zeptala se naprosto chladne.
„Ale ano… prosim, pojdte dal,“ brebtal Andrej a couval do bytu.
Selma vstoupila dovnitr, a kdyz prochazela kolem, Andrej ucitil prudky zavan jakehosi fantastickeho parfemu. Sla dal, do jidelny. Andrej honem zabouchl hlavni dvere a zavolal: „Moment, prosim, hned jsem u vas!“ A vrhl se do loznice. V duchu tise sakroval, ale v podstate mu zas tak prilis nevadilo, ze se Selme takhle predvedl. Za sve bicepsy i tricepsy se stydet nemusel, za figuru taky ne, cisty byl… tak co? Skoro mu bylo lito, ze se musi obleknout. Jenze — zustat jen tak, to prece jenom neslo. Horecne se zacal prehrabovat ve svem pradle a v satniku a nakonec se rozhodl pro sportovni upletove obleceni. Na prsou i na zadech se mu skvela na modrem, ponekud sepranem podklade umne propletena pismena LU, ktera naznacovala, ze nositel patril ke studentum univerzity. A tak tedy Andrej predstoupil pred krasnou slecnu Selmu: hrud vypjatou, pevny krok, cely jako strunka — a v natazene ruce krabicku cigaret… Krasna slecna Selma si lhostejne vzala cigaretu a cvakla zapalovacem.
Na Andreje se pritom ani nepodivala. Tvarila se naprosto otravene. V dennim svetle uz vlastne ani nevypadala tak pekna… Oblicej mela nevyrazny, spis hrubsich rysu, maly nos byl vzhuru ohrnuty, licni kosti ponekud siroke a velka usta az prilis nalicena. Ale ty jeji nohy, ktere dokazala sikovne vystavovat na odiv, ty byly prekrasne. Nic dalsiho se nedalo posoudit, protoze Selmino obleceni se spis podobalo pytli. Tlusty svetr mel limec, jako by patril k potapecskemu skafandru… Usadila se do hlubokeho kresla, prehodila jednu krasnou nohu pres druhou a bez zajmu kolem tekala ocima. Cigaretu drzela tak, ze dlani kryla zhavy konec — jako to delavaji vojaci. Andrej si bez rozpaku, ale prece jen ne prilis blizko, sedl na kraj stolu a taky si zapalil.
„Ja jsem Andrej,“ rekl. Lhostejne se na nej podivala. Ani ty oci nebyly takove, jake se mu zdaly byt v noci. Byly velke, ale vubec ne cerne. Jejich svetla modr se blizila pruzracnosti.
„Andrej? Vy jste Polak?“
„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelova a jste ze Svedska.“
Kyvla: „Jo, ze Svedska… Tak to teda vam davali tuhle na stanici do tela?“
Andrej se vydesil: „Na jaky stanici? Nikdo mi nikde do tela nedaval!“
„Koukej, Andreji,“ rekla Selma najednou naprosto vecne, „procpak mi tenhle aparatek nechce fungovat?“ Na kolene se ji nenadale objevila docela mala leskla krabicka. Malem jako od zapalek. „Na vsech vlnach to jen praska a hvizda… proste k podelani.“
Andrej opatrne vzal krabicku do ruky a s udivem si uvedomil, ze to je male radio.
„No tohle!“ vyjekl. „To je elektronkovy?“
„Copak ja vim?“ Radio mu zase sebrala a vzapeti se z nej ozvalo chrapteni, rachot a tahle vyti. „Zkratka — nefunguje. Co koukas? Jeste jsi neco podobnyho nevidel?“
Zavrtel hlavou a potom rekl: „Nebudes ho tu stejne potrebovat. Je tu jen jedna stanice… Rozhlas po drate.“
„Paneboze,“ vydechla Selma, „co se tu vlastne da delat? Ani tu pitomou bedynku tu nemate.
„Jakou bedynku?“
„Televizi… Te-ve!“
„Jo, tak ta tu bude, ale az za cas.“
„To je desny!“
„Ale gramofony tu jsou,“ vyhrkl Andrej rozpacite. Najednou mu to samotnemu prislo hloupe: nejsou tu normalni radia, televize, kino… „Jaky gramofony?“
„No… na kliku,“ odpovedel neochotne. „Copak nevis, co se dela s gramofonem?
Polozis na nej desku a hrajes.“
„Teda neco jako prehravac,“ pronesla bez usmevu. „Magnetofony tu nemate?“
„A co takhle vysilacku, to bys nechtela?“
„Ty jsi nejak zaostalej,“ prohlasila. „No jo… proste Rus! Poslouchas si ten svuj gramofon, urcite pijes vodku — a co jeste delas? Jezdis na motorce?
Nebo ani motorku nemas?“
Dopalilo ho to: „Neprisel jsem sem proto, abych tu jezdil na motorce. Prisel jsem, abych pracoval. A moc by me zajimalo, co tu vlastne chces delat ty?“
„Tak on prisel pracovat… Vis co, kapni bozskou — proc ti na ty stanici davali do tela?“
„Nikdo mi nikde do tela nedaval! Kde jsi to vzala? A vubec — u nas policie s lidma zachazi slusne. Nikoho nemlati jako tam u vas — ve Svedsku!“
Selma si pohvizdla.
„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdalo,“ zasklebila se. Hodila nedopalek do popelniku, zapalila si dalsi cigaretu a houpavym tanecnim krokem se prosla po mistnosti.
„Kdopak tu pred tebou bydlel?“ zeptala se, kdyz se zastavila pred obrovskym ovalnym portretem jakesi damy s pinclem na kline. „V tom mym byte driv musel zit nejakej sexualni maniak. Vsude sama pornografie, pouzity prezervativy a ve skrini cela sbirka damskejch podvazku. Bud to byl fetisista, nebo proste uchylak.“
„To neni pravda,“ rekl Andrej a citil, jak se mu krev zene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymyslis.“
„Proc bych to delala?“ podivila se. „Ty vis, kdo tam bydlel?“
„Primator. Tedy… soucasny primator… Chapes to?“
„Jo, to je jasny,“ rekla lhostejne. „To chapu.“
„Co chapes? Co vubec chapes?“ rozkrikl se zlostne. „Co tu vlastne muzes chapat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle nemel delat… O techhle vecech se nema mluvit, s tim se ma kazdy vyrovnat sam v sobe… „Asi mu tahlo tak na padesatku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stari za dverma a nekomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmala
