nedalo.
Zacal novy den. Neproniknutelne cerna bezhvezdna obloha se zmenila na sedomodrou, zacalo z ni salat horko a vitr vzapeti prinesl zar, jako by vanul z pouste. Z niceho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velke Mesto plne veselych barev a privetivych modrych stinu. Poschodi se zveda la nad poschodimi, objevoval se dum za domem… Zprava ted bylo videt rozzhavenou Zlutou stenu, ktera dosahovala az k obloze — a vlevo za strechami domu temnela modra plan, jako by tam bylo more. Az z toho clovek dostal zizen… Nekolik muzu se mechanicky podivalo na hodinky. Bylo presne osm.
Nejeli prilis dlouho. Opici tlupy sem jeste asi nedorazily. Ulice byly tiche a prazdne — jako vzdycky touhle dobou. Tu a tam se otevrelo nejake okno, ve kterem se nekdo protahoval a dival se ven. Nakladak plny lidi vsak zrejme nikoho nezajimal. Nekde vetrali matrace a prikryvky, na jednom balkone urputne cvicil fousaty dedecek v pruhovanych trenyrkach. Po nejake panice nebylo ani stopy.
Jak se vsak blizili k Sestnactemu kvartalu, uz sem tam prece jen videli lidi, jak utikaji po ulici — rozcuchani, rozcileni… Nekteri s sebou dokonce vlekli i rance. Kdyz spatrili nakladak plny chlapu, zastavovali se, neco kriceli a ukazovali nekam dozadu. Vuz s rachotem zahnul do Ctvrte Leve a malem pritom porazil starickou dvojici, ktera pred sebou strkala dvoukolak s kufry. Pak sofer zastavil — a vsichni uvideli paviany.
Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastne prisly. S ocasy vybojne vzhuru zakroucenymi potloukali se paviani z chodniku na chodnik, vesele hopsali po rimsach, houpali se na lucernach, lezli po reklamach, hlasite na sebe pokrikovali, sklebili se, hasterili se mezi sebou, nekteri se prali a jini se bezostysne milovali. Tlupa stribritych lupicu prave likvidovala stanek s potravinami a dva ocasati chuligani dorazeli na mladou zenu, ktera — cela zsinala hruzou — doslova zkamenela u vchodu do domu. Nejaka chlupata kraska si zalezla do budky dopravni policie a koketne na Andreje plazila jazyk. Teply vitr nesl ulici kotouce prachu, peri, kousky papiru, chuchvalce srsti a pach zverince.
Andrej se vahave podival po Fritzovi. Geiger mhouril oci a pohledem zkuseneho valecnika meril budouci bitevni pole. Ridic vypnul motor a tichem zaznivaly jen divoke, vubec ne obvykle mestske zvuky: rev, knuceni, vrcive pobrukovani a mlaskani. Do toho najednou ze vsech sil zajecela zena, kterou paviani uz opravdu ohrozovali — a Fritz zacal jednat.
„Vysedat!“ zavelel. „Padame, padame! Rozvinout v rojnici! Povidam v rojnici — a ne na jednu hromadu! Vpreeed! Dejte se do nich! Prozente je!
Vyzente! At tu ani jedna z tech tlam nezustane. Bijte je po hlave a po hrbete!
Nebodejte, ale bijte! Do nich! Zadny cekani… Do nich!“
Andrej seskocil na zem mezi prvnimi. Do zadne rojnice se nerozvijel, pevne stiskl v ruce zeleznou tyc a utikal rovnou na pomoc zoufale zene.
Ocasati neradi se po nem podivali, dabelsky se rozchechtali a nekolika skoky byli pryc, jen posmesne zavrteli hnusnymi zadky… Zena jecela dal. Stala tam se zavrenyma ocima a zatatymi pestmi, ale nic uz ji nehrozilo, a tak se o ni Andrej prestal starat. Rozbehl se ke stanku s potravinami.
Tlupa velkych pavianu tam vesele rabovala. Ten nejvetsi z nich, obrovity exemplar s ocasem jako uhel, sedel na sudu, noril do nej svou dlouhou chlupatou pracku a vytahoval nakladane okurky. S chuti a mlaskanim je poradal a obcas si odplivl ke svym kamaradum, kteri se snazili urvat dyhovou stenu stanku. Obrovsky pavian si vsiml, ze se k nemu Andrej blizi, prestal zvykat a neprijemne se zasklebil. Andrejovi se to vubec nelibilo, ale uz nemohl couvnout. Zvedl zeleznou tyc, zarval: „Na neee!“ a rozbehl se.
Obrovsky pavian ted vycenil sve straslive tesaky a pak beze spechu seskocil ze sudu, udelal par kroku stranou a zacal si hledat blechy. „Ja ti dam, ty hajzle!“ vykrikl Andrej a ze vsech sil prastil zeleznou tyci do sudu. Cernoocasaty pavian sebou mrskl a razem byl na rimse v prvnim patre. Tahle jeho zbabelost dodala Andrejovi odvahy. Priskocil ke stene stanku a triskl do ni. Povedlo se mu ji prorazit. Ostatni paviani se rozlitli na vsechny strany.
Bitevni pole bylo najednou prazdne.
Andrej se rozhledl.
Fritzuv bojovy plan nejak nefungoval. Jeho vojsko bloumalo prazdnou ulici, chlapi nahlizeli do prujezdu a s hlavami zvracenymi nahoru pozorovali opice, ktere okupovaly rimsy. Andrej v dalce rozeznal obryleneho vedatora, jak v oblacich prachu macha nad hlavou holi a zene pred sebou kulhajici opici. Ta se ho ale asi moc nebala, protoze se drzela tak na dva kroky pred nim. Nebylo s kym bojovat, i Fritz tim byl nejak vyveden z miry. Postaval vedle nakladaku, mracil se a okusoval si nehty.
Paviani, kteri prece jen trochu ztichli, ted pochopili, ze jsou v bezpeci, a znovu na sebe zacali pokrikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejsi se spousteli dolu a vyzyvave se sklebili. Andrej znovu uvidel paviana s cernym ocasem. Byl uz na druhe strane ulice, houpal se na lucerne a chechtal se.
Nejaky drobny cernovlasy clovicek k opici vyrazil. Podle typu to mohl byt Rek… Byl poradne rozkurazeny a navztekany. Rozmachl se a vsi silou paviana vzal po hrbete. Ten to necekal a malem sletel dolu, jen tak tak se prichytil ocasem. Pak se znovu zavesil jako driv, prikrcil se a vypalil na utocnika proud vykalu. Andrejovi se z toho az zvedl zaludek. Radeji odvratil oci. Bylo to neuveritelne — a hnusne… A tak se Andrej Fritze tise zeptal: „Co ted budeme delat?“
„Cert vi… Chtelo by to plamenomet,“ odpovedel zlostne Fritz.
Pristoupil k nim uhrovity mladik v pracovni kombineze. „Nemam privezt cihly? Delam v cihelne. Auto mame, za pul hodinky jsem zpatky.“ „Ne,“ rezolutne odsekl Fritz. „Cihly se nehodi. Roztriskame okna a nakonec to dopadne tak, ze cihlama po nas budou hazet ty opice. To by chtelo nejakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo par bomb s fosgenem.“
„Kde by se u nas vzaly petardy?“ ozval se ironicky nejaky bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslim, ze lepsi uz jsou i ti paviani.“
Vsichni se pomalu zacali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten cernovlasy Rek se se strasnym klenim pokousel umyt u hydrantu.
Andrej ukosem pozoroval cernoocaseho paviana. Ten se nenapadne s ostatnimi znovu blizil ke stanku s potravinami.
Ted uz se v oknech domu objevovaly vydesene tvare obyvatel, vetsinou zen. Nektere byly strachy pobledle, nektere naopak cele zrudly vzrusenim.
„Tak co tam dole cumite?“ zavrestel zensky hlas. „Vyzente je, jste prece chlapi, ne? Kouknete se, rabuji stanek! No tak… chlapi! Hnete sebou! Prokrista, mne tady breci deti — udelejte neco, at se da vyjit z baraku! To jste chlapi? Bojite se opic!“
Rozpacity hloucek kolem Fritze jen zahanbene brumlal… Vsichni se citili dost mizerne.
„Zavolame hasice,“ ozval se znovu ironicky bas. „Maji zebriky a hadice.
„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasicu?“
„Hasici maji zbrojnici na Hlavni ulici…“
„A co kdyz zapalime nejaky louce? Treba je ten ohen zazene.“
„Krucinal! Co to bylo za pitomost sebrat policajtum zbrane? At jim je zas daji!“
„A co kdyz to tady proste zabalime a pujdeme? Kdyz si vzpomenu, ze jsem doma nechal zenu samotnou…“
„Tak na to zapomente! Nejste sam, kdo nekde nechal svou zenu… A tady ty zeny jsou vetsinou taky neci manzelky.“
„No jo, jenze…“
„A co kdyz vylezeme na strechy? A tam uz je nejak…“
„Cim je nejak…? Snad ne touhle holi, troubo?“
„Neradi!“ zaburacel najednou nenavistne bas a chlap se rozbehl k nestastnemu stanku s potravinami. V behu se rozmachl — a hodil. Tyc proletela dyhovou stenou a paviani se jen prekvapene podivali, co se to deje, a pak se dal nerusene venovali okurkam a chroustani brambor. Zeny v oknech se posmesne rozhihnaly.
„Ale co,“ pronesl najednou nekdo rozsafne, „v kazdym pripade uz jen svou pritomnosti jim branime v radeni. Nemuzou si tolik dovolit — a i to je dobry… Pokud jsme tady, nepohrnou se dal.“ Jako by tim pichl do vos. Stacilo se totiz rozhlednout — a bylo snadne vyvest toho mudrce z omylu.
Za prve: pavianum byl nejaky bojovy oddil v ulici absolutne lhostejny — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhe: kdyby to i nakrasne byla pravda, ze pritomnost muzu na ulici pavianum opravdu brani v pohybu — jakpak si to pan recnik predstavuje dal? Bude se tu nocovat? Zustanou tady naporad? Budou tu spat a vykonavat svou potrebu?
