zaslechl, jak se za mymi zady nejaci dva dohaduji tragickym poloseptem: „A kde to sehnal?“
„Od Buby. Znas Bubu? Toho inzenyra...“
„No a co, je to to pravy?“
„Perfektni, div z toho dusi nevypustis!“
„Ale prej se k tomu potrebujou taky nejaky tabletky...“
„Kruci, bud zticha...!“
„Prosim te, kdo by nas poslouchal... Mas je?“
„Buba mi krabicku dal, ale rikal, ze v kazdy lekarne jsou toho hory... Divej.“ Pauza. „De... Devon... Co je to?“
„Nejakej lek, jak to mam vedet?“ Obratil jsem se. Jeden mel kypre nachove tvare, chlupata prsa zcasti zahalena kosili rozepnutou az k pasu. A druhy mi pripadal cely utrapeny, ten s velkym houbovitym nosem. Oba se na me napjate zadivali.
„Nedate si panaka?“ navrhl jsem jim.
„Ochlasto!“ vystekl porovity nos.
„Nech toho, Pete, nech toho!“ okrikl ho nachovy oblicej. „A nenech se vytocit, prosim te!“
„Pokud byste potrebovali devon, muzu vam prenechat,“ pronesl jsem zretelne a nahlas.
Zdesene uskocili. Porovity nos se nenapadne rozhledl kolem. Koutkem oka jsem zaregistroval, ze nekolik tvari se obratilo smerem k nam a vyckavave ztuhlo.
„Jdem, Pete,“ prohodil polohlasne nachovy oblicej. „Kasli na nej. Jdem.“
Nekdo mi polozil ruku na rameno. Ohledl jsem se a spatril hezkeho opaleneho muze s mohutnym svalstvem.
„Prejete si?“ zeptal jsem se.
„Podivej se, kamarade,“ oslovil me vlidne, „nech toho. Nech toho, dokud neni pozde. Nejses ty Nosorozec?“
„Ja jsem hroch,“ zavtipkoval jsem.
„Neblbni, ja to myslim vazne. Nedostals treba nekde pres hubu?“
„Hrozne. Jsem sama modrina.“
„To nic, nic si z toho nedelej. Dneska jsi to schytal ty, a zitra uz budes rozdavat sam... A devon a ty veci kolem — to je svinstvo, to mi ver. Na svete je plno svinstva, ale tohle je to nejhorsi, rozumis?“
Holcina s patkou mi poradila:
„Jednu mu prisij, co se do tebe ma co montovat... Fizl zasranej...“
„Kravo vozrala,“ odtusil klidne opaleny a otocil se k nam zady. Zada mel obrovska, obtazena poloprusvitnou kosili a cela poseta oblymi boulemi svalu.
„Tobe je do toho prd!“ krikla za nim jeste divka a pak se obratila ke mne. „Ty, borce, zavolej barmana, nejak ho sem nemuzu dostat.“
Postrcil jsem k ni svou sklenku a zeptal se:
„Do ceho se pustit ted?“
„Hnedka pudem, vsichni,“ odpovedela divka. Obratila do sebe sklenku a razem pohasla. „No a pokud se chces povyrazit, tak to zalezi na klice. Jak nemas kliku, nikam se neproderes. Nebo potrebujes prachy, to kdybys chtel nahodou k mecenasum. Ty asi nejsi mistni, vid? Tohle u nas nikdo nepije. Hele, rekni mi, jaky je tam u vas... Nebo ne, dneska nikam nejdu, leda do Salonu. Naladu mam hnusnou a nic na to nepomaha... Matka prej, tak si porid dite! Jenze to je taky nuda, co s ditetem...?“
Zavrela oci a nechala bradu klesnout na propletene prsty. Vypadala vyzyvave a ublizene zaroven. Pokusil jsem se trochu ji rozptylit, ale uz si me prestala vsimat a nahle opet freneticky zavrestela: „Barman! Panaka! Barman!“ Podival jsem se po Vuzi, ale nikde jsem ji nezahledl. Ulicemi tahly davy a lokal se taky vyprazdnoval. Vsichni kraceli stejnym smerem a asi za pet minut me proud lidi vynesl na namesti. Byla velke a spatne osvetlene — rozsahle chmurne prostranstvi, vroubene svetelnym prstencem poulicnich lamp a zaricich vykladu. A plne lidi.
Stali namackani jeden na druheho — muzi, zeny, chlapci i devcata — vsichni netrpelive preslapovali a na neco cekali. Temer nikdo nemluvil. Tu a tam se rozezhnuly doutniky a cigarety, ktere ze tmy vytinaly sevrene rty a vtazene tvare. Pak se tichem rozeznely udery veznich hodin a nad namestim se rozzarily obri svetelne panely. Byly tri — rudy, modry a zeleny — ve tvaru nepravidelnych trojuhelniku se zaoblenymi vrcholy. Dav se vlnil a strnul. Vsichni kolem me dusili cigarety. Panely mirne pohasly a zacaly jeden po druhem pravidelne blikat: rudy — modry — zeleny — rudy — modry — zeleny... Na cele jsem pocitil zavan horkeho vzduchu a nahle se mi z toho vseho zatocila hlava. Lide se mackali a strkali do sebe. Stoupl jsem si na spicky. Ti primo pod panely uprostred namesti stali bez pohnuti; vznikal dojem, jako by docista zcepeneli a nepadaji jen proto, ze je drzi kolemstojici dav. Ruda — modra — zelena — ruda — modra — zelena... Zdrevenele tvare, obracene vzhuru, strnule vypoulene oci. Mezitim nastalo absolutni ticho, takze kdyz pronikavy zensky hlas nekde kousek ode me zajecel: „Traska, traska!“ prekvapene jsem sebou trhl. K te zene se hned pridaly desitky dalsich hrdel: „Traska, traska!“ Lide na chodnicich po obvodu namesti se rytmicky roztleskali do taktu blikajicich panelu a skandovali jednotvarnymi hlasy: „Tras-ka, tras-ka, tras-ka!“ Nekdo se mi ostrym loktem zaprel do zad, jiny se na me ztezka navalil a strkali me dopredu, do stredu namesti, pod panely. Udelal jsem krok, pak dalsi, pak jsem tempem stale rozhodnejsim vyrazil kupredu sam, soustredene rozhrnuje zmalatnely dav. Dva mladi lide, doslova primrzli k zemi jako rampouchy, se najednou nereflektovane rozkymaceli, krecovite se chopili jeden druheho, skrabali a tloukli kolem sebe, sec jim sily stacily, ale jejich strnule tvare zustavaly dal nastaveny mihotajicimu barevnemu nebi... Ruda — modra — zelena — ruda — modra — zelena... Pak ten par stejne neocekavane vseho nechal. A ja v tom okamziku konecne pochopil, ze je to vsechno obrovska legrace, proste opravdu k popukani. Vsichni jsme se smali. Popadl jsem kolem pasu jednu bajecnou holku a roztancili jsme se; jako kdysi, tak, jak to ma byt, jako pred davnymi a davnymi lety, jako vzdycky — bezstarostne, aby se z toho cloveku tocila hlava, aby nas vsichni obdivovali, a pak jsme poodesli stranou a ja ji dal drzel za ruce a nemusili jsme o nicem mluvit a ona hned souhlasila, ze ten ridic je hrozne zvlastni clovek. Alkoholiky nemuzu vystat, rekl Riemayer, a ten houbovity nos — to je ten nejopravdovejsi alkoholik, ale co devon, zeptal jsem se, co si pocnem bez devonu, kdyz mame bajecnou zoologickou zahradu, kde si byci tak radi lehaji do bahna, protoze z bahna porad vyletuji tiplice, a Rim, rekl jsem, nejaci idioti mi vykladali, ze pry je ti padesat, to je mi pekna pitomost, ja bych ti hadal nanejvys tak petadvacet, a tohle je Vuzi, uz jsem ji o tobe vypravel, ale ja vam prece prekazim, rekl Riemayer, flam nikdo prekazet nemuze, rekla Vuzi, a tohle je zas Sus, nejlepsi rybak, popadl flusku a zasahl skata rovnou do oka. A Hooger uklouzl a upadl do vody, aby ses nam tak nakonec utopil, rekl Hooger, jen se podivej, plavky uz se ti rozpustily, vy jste ale legracni, rekl Len, to je prece takova hra na chlapecka a gangstera, jen si vzpomente, jak jste si na to hrali u Marii... Ach, to je mi dobre, proc mi jeste nikdy v zivote nebylo tak dobre, a je to vlastne k vzteku, vzdyt takhle by mohlo byt kazdy den, Vuzi, rekl jsem, jsme my to ale pasaci, Vuzi, lide pred sebou jeste nikdy nemeli tak zavazny ukol, Vuzi, a my jsme ho vyresili, byl by tu uz jen jeden problem, jeden jediny problem na svete, vratit lidem duchovni podstatu, duchovni starosti, ne, Susi, rekla Vuzi, ja te mam strasne rada, Oscare, ty jsi tak bezva, ale chtela bych, aby to byl Ivan, a objal jsem ji a pochopil, ze ji smim libat, a rekl jsem ji, ja te miluju...
Buch! Buch! Buch! V nocnim nebi neco zatraskalo, shury se sypaly ostre cinkave stripky a razem bylo chladno a lezavo. Kulometne davky. „Lehni si, Vuzi,“ zarval jsem, i kdyz jsem jeste vubec nicemu nerozumel, hodil jsem ji na zem a padl pres ni, abych ji ochranil pred kulkami, a vtom me nekdo zacal mlatit do obliceje...
Tratatata... Kolem me trceli jako plankovy plot ztumpachoveli lide. Nekteri uz zacali prichazet k sobe a omamene blyskali belmy. Pololezel jsem na prsou muze tvrdeho jako lavice a primo pred myma ocima se cernala jeho dokoran otevrena tlama s lesklym prouzkem slin na brade... Modra — zelena — modra — zelena — modra — zelena... Neco mi schazelo. Kolem se rozlehaly pronikave vykriky, nadavky, nekdo sebou hystericky mlatil a kvilel. Nad namestim narustal syty mechanicky ryk. Ztezka jsem zvedl hlavu. Panely visely primo nade mnou, modry a zeleny se rovnomerne rozsvecely, kdezto cerveny zhasl a sypalo se z nej sklenene smeti. Tratatata — a pukl a zhasl i zeleny trojuhelnik. Modrym prerusovanym svetlem nespechave proplouvala siroka kridla, z kterych se utrhovaly narudle blesky vystrelu.
Znovu jsem se pokusil zalehnout, ale neslo to, vsichni kolem stali jako solne sloupy. Par kroku od nas neco ohavne psouklo, z toho mista okamzite vyrostl hrib zlutozeleneho dymu a siril kolem sebe nesnesitelny puch. Pok, pok! Nad namesti vzletly dalsi dva hriby. Dav zavyl a zmatene se zahemzil. Zlutavy dym byl ostry jako horcice, z oci se mi vyvalily slzy, z ust sliny, rozbrecel a rozkaslal jsem se a vsichni kolem se take rozkuckali a uslzene chropteli: „Pakaz! Verbez jedna! Bijte intly!“ Nad dav se znovu sunul stale silnejsi rev motoru. Letadlo se vracelo. „Proboha, lehnete si, idioti!“ zarval jsem. Ti v mem nejblizsim okoli se pokaceli jeden pres druheho. Tratata ...! Tentokrat
