kulometnik nezasahl a davka prejela po protejsim dome, zatimco plynove bomby opet dopadly presne do cile. Svetla kolem namesti byla najednou ta tam, zhasl i modry trojuhelnik a v cernocerne tme se strhl nepredstavitelny zmatek.
Kapitola sedma
Ani nevim, jak jsem se k tomu vodotrysku dostal. Asi mam zdrave reflexy a obycejna studena voda — to bylo presne to, co jsem potreboval. Aniz jsem se svlekal, vlezl jsem si do kasny a lehl si. Hned se mi ulevilo. Lezel jsem na zadech a do obliceje se mi sypaly vodni krupeje z fungujici fontany, coz bylo neobycejne prijemne. Byla tu naprosta tma a ticho, vetvovim a tryskajici vodou se prodiralo jen tlumene svetlo hvezd. Nekolik minut jsem jen tak nazdarbuh sledoval jednu jasnejsi, ktera se pomalu pohybovala, dokud jsem si neuvedomil, ze je to retranslacni druzice Europa; hned me napadlo, jak je to vsechno odsud daleko a jak tizive a nesmyslne jsou vzpominky na hnusnou lidskou brecku tam na namesti, na odporne latereni a vriskot, na rozplizle chrchlani pukajicich plynovych pum a zatuchly smrad, ktery obracel zaludky i plice naruby. Chapajice svobodu svou jakozto rozhojnovani a kvapne naplnovani potreb, mihlo se mi hlavou, deptaji podstatu svou, nebot v sobe probouzeji mnoho potrhlych a hloupych tuzeb, zvyku, obyceju i tech nejzhovadilejsich rozmaru... Kdyz muj prevzacny Pek spokojene krouzil nad prostrenym stolem a s potesenim si mnul ruce, rad citovaval starce Zosimu. Byli jsme tenkrat usmrkani kadeti a naprosto vazne jsme si namlouvali, ze vyroky tohoto druhu se v nasi dobe hodi leda k tomu, abychom se blyskli svou erudici a smyslem pro humor... Vtom kdosi hlucne zblunkl do vody asi deset kroku ode me.
Zpocatku chraplave kaslal, chrchlal a smrkal, takze jsem si pospisil z vody ven; ten clovek se tam jeste chvili cachtal a machal, az najednou ztichl, aby vzapeti vychrlil cely ohnostroj prisernych kleteb:
„Hnidy nestydaty,“ rycel ten chlap, „prrrostitutky... cubky svinsky... Do zivejch lidi! Hyeny smradlavy, ksindl jeden prasiva... Slegari studovany, svine...“ Znovu si zurive odkaslal. „Tak vono je jim trnem ve voku, ze se lidi trochu povyrazej... A nejakej hajzl mi tam slap do ksichtu...“ Chorobne zasupel. „Aby je cert vzal i s celou tou jejich traskou, a chran me panbu jeste jednou tam jit...“
Znovu zastenal a zvedl se. Bylo slyset, jak z nej crci voda. To uz jsem v hustem seru nejasne zahledl jeho rozkymacenou postavu. Taky si me vsiml.
„Hele, kamarade, nemel bys cigo?“ zavolal na me.
„Mel.“
„Svine,“ rekl. „Ze me taky nenapadlo cigara vyndat. Hupsnul jsem tam celej voblecenej.“ Dopleskal ke mne a pridrepl hned vedle. „Nejakej blbec mi slap do drzky,“ oznamil mi.
„Po mne se taky nekdo probehl,“ sdelil jsem mu solidarne. „Vsichni byli jako pominuti.“
„Ty, ale jedno mi rekni — kde berou ten slzak?“ zeptal se me. „A kulomety?“
„A letadla,“ dodal jsem.
„Copak letadlo,“ namitl zive, „letadlo mam taky. Koupil jsem ho vyhodne z druhy ruky, za sedm stovaku... Ale co tim sledujou, to nechapu!“
„Je to sebranka,“ rekl jsem. „Tem je treba poradne dat pres hubu, a bude to...“
Zlucovite se rozesmal.
„Jo, hochu, to uz tady bylo... Ty te tak zridej... Myslis, ze to nikdo nezkousel? A jak je rezali! Ale nejspis to vsechno bylo malo... Ty jsme meli zaslapat do zeme i s jejich hovnama, jenze jsme to nejak propasli... A ted bijou voni nas. Lidi jsou dneska hrozne mekky, tak je to, hochu. Kazdej na vsechno kasle. Vodkrouti si svoje ctyri hodiny, trochu se naleje a hura na trasku — a muzes do nej treba smazit z kanonu.“ Bezradne se placl po mokrych bocich. „A to prej bejvaly doby,“ zaupel zoufale, „ze nesmeli ani ceknout! Sotva nekdo z nich nekde neco plac, uz mel v baraku par chlapu v bilejch kapich nebo cernejch kosilich, strcili mu jich par do zubu, spocitali mu zebra a standopede do lagru, aby si priste neplacal jatra... Kluk mi vyklada, jak ve skole pomlouvaj fasisty: Prej negrum ublizovali, vsechny vedce umorili a prej diktatura, koncentrak... Jenze tyhle se tenkrat nemeli pronasledovat, ty se meli pekne zadupat do zeme, aby uz se nam to tu nemohlo rozplemenit!“ Dlouze popotahl a prejel si hrbetem ruky pod nosem. „Zejtra rano abych sel do prace, a ja mam takhle zrizenej zpevnik... Pojd nekam na jednu, nebo se nakonec nastydneme.“
Prolezli jsme krovim a dostali se na ulici.
„Tady za rohem je Pohlazenicko,“ oznamil mi.
V Pohlazenicku posedavalo a postavalo plno polonahych lidi s mokrymi vlasy. Pokud to mohu posoudit, chovali se vsichni jaksi stisnene, jako by se stydeli, a podmracene se jeden druhemu chlubili modrinami a skrabanci. Nekolik divek jen v kalhotkach se shluklo kolem elektrickeho krbu a susilo si sukne — publikum je platonicky popleskavalo po nahych telech. Muj spolecnik okamzite zamiril doprostred davu, maval rukama nad hlavou, hlucne smrkal do palce a ukazovaku a ustavicne hlasal, ze „ty svine je treba zadupat do zeme“. Ostatni mu prikyvovali.
Pozadal jsem o ruskou vodku, a jakmile divky od krbu odesly a oblekly se, stahl jsem si havajku a prisedl k teplu sam. Barman prede me postavil sklenici a znovu se vratil za pult k objemnemu casopisu — dolustit krizovku. Hoste si rozcilene povidali.
„To mi reknete, proc museji hned strilet! Jako by uz toho strileni nebylo dost! Jsou namoudusi jak mali... Akorat nicit majetek, to je jejich...“
„Jsou to banditi, horsi nez gangsteri, ale at je to jak chce, ta traska je taky pekna nicemnost...“
„To je teda pravda. Onehdy mi moje holka povida, tati, ja jsem te videla, byl jsi modrej jako neboztik a tak strasnej, a to je ji teprve deset let, jak tomu pak ma clovek kouknout do oci?“
„Jarku, chlapi,“ ozval se barman s hlavou sklonenou nad casopisem. „Zabava na ctyri, co by to mohlo bejt?“
„No dobra. Ale kdo si to vsechno vymyslel? Trasku a ty oramo..., a-ro-ma-ti-ze-ry... Co! Takhle je to...“
„Kdyz je clovek takhle zmachanej, udela mu nejlip brandy.“
„...Pockali jsme si na nej na moste. Koukame, jde takovej brejlatej a nese si rouru se sklama. A my hrr na nej — a do vody. S brejlema i s tou rourou, akorat zaskubal nozickama... No a pak prilit Nozdra, kteryho mezitim vzkrisili, podival se z mostu, jak to tam dole bubla. Kluci, povida, vy jste ozraly, ci co... Dyt to neni von, tohohle ja vidim prvne v zivote, povida...“
„To ja bych rek, ze by na to mel bejt zakon: Jakmile mas rodinu, zadny klackovani po traskach...“
„Jarku, lidi,“ ozval se barman. „Co by mohlo bejt literarni dilo na sedum. Knizka?“
„... Podivejte se, pane, treba ja mel v cete hned ctyri intly, kulometaky. A vopravdu musim rict, ze se umeli prat jako certi... Vzpominam si, jak jsme brali roha vod skladist — vsak vite, kde to je, teprve nedavno se tam zacala stavet nejaka tovarna — a dva z nich zustali, ze nam budou krejt zada. Mimochodem se jich vo to nikdo neprosil, hrnuli se do toho uplne sami. A kdyz jsme se pak vratili, ty dva viseli na portalovym jerabu, uplne nahaty a vsechno vytrhany rozpalenejma klestema. Takhle to bylo, jasny? Jenze ted me tak napada, kde asi dneska jsou ty dva zbyly? Treba me taky krmili slzakem, takovy jsou schopny vseho...“
„Copak to veseni... To nas taky veseli za ruzny oudy.“
„Zadupat je do zeme az po nozdry, a basta!“
„Ja jdu. Prece tu nebudu jen tak sedet... Uz me z toho pali zaha. A tam uz je to mozna vopraveny...“
„Hej, barmane! Holky! A do dna!“ Moje havajka mezitim uschla. Oblekl jsem se, a kdyz se kavarnicka vyprazdnila, prestehoval jsem se ke stolku a zadival se do kouta, kde dva vybrane obleceni starsi panove slamkou usrkavali svuj drink. Byli napadni na prvni pohled — uprostred noci nocouci sedeli v obycejnem nocnim pajzliku, navleceni do prisnych cernych obleku s cernymi kravatami u krku. Nepromluvili spolu ani slovo a jeden z nich neustale sledoval hodinky. Zacal jsem premyslet o vsem moznem. Tak co, doktore Opire, co rikate takove trasce? Byl jste na namesti? Ale ze se vubec ptam, tam vy jste samozrejme nebyl... Skoda. Rad bych vedel, co si o tom myslite. Ostatne cert vas vem. Co mne je do toho, co si mysli doktor Opir. A co si o tom myslim ja sam? Co si o tom myslis, ty vysoce kvalitni lazebnicka surovino? Uz abych se aklimatizoval. Nemorte mi hlavu indukci, dedukci a technickymi finesami. Nejdulezitejsi je co nejrychleji se aklimatizovat. Pripadat si jako jeden z nich... Ted zase sli vsichni na namesti. Prese vsechno, co se tam odehralo, se vratili zpatky na namesti. Kdezto ja nemam ani v
