nejmensim chut se tam vracet. Ja bych ted s velkou radosti sel domu a vyzkousel svou novou postel. Jenze kdy bych se pak dostal k rybakum? Intlove, devon a rybaci. Ze by intlove byla nejaka mistni zlata mladez? A devon... ten devon nesmim ani na chvili pustit ze zretele. Stejne jako Oscara. Takze ted jsou na rade rybaci...
„Rybaci mi pripadaji ponekud vulgarni,“ rekl tlumene, avsak rozhodne ne septem jeden z cernych obleku.
„Vite, ona je to spis otazka temperamentu,“ namitl druhy. „Treba ja Karagana v zadnem pripade neodsuzuji.“
„Abyste mi dobre rozumel — ja ho taky neodsuzuji. Mirne receno me ovsem sokoval fakt, ze se nerozpakoval vzit svuj podil zpatky. Tak by se skutecny gentleman nezachoval.“
„Pardon, ale Karagan prece neni zadny gentleman. Je to jen vykonny reditel. Proto ten sklon k malichernosti a rekl bych k hrabivemu krupanstvi...“
„Prece byste nebyl tak upjaty. Rybaci jsou zajimavi. Po pravde receno nevidim duvod, proc bychom se tim nemeli zabyvat. Stare metro je naprosto solidni zalezitost. Wilde je samo sebou mnohem vznesenejsi a uhlazenejsi nez Nivel, ale to jeste neznamena, ze bychom se Nivela meli zrict...“
„Vy jste skutecne ochoten...“
„Treba hned... Mimochodem, je za pet minut dve. Jdeme?“
Zvedli se, barmanovi venovali zdvorile pratelskou uklonu a zamirili k vychodu — elegantni, vyrovnani, shovivave povzneseni. Mel jsem obrovske stesti. Hlasite jsem zivl, jen tak do vzduchu prohodil: „Ze bychom se taky zasli podivat na namesti...?“ rozhrnul zidle a pustil se za temi dvema. Ulice byla osvetlena jen velmi spore, ale zahledl jsem je hned. Nespechali. Ten, co sel vpravo, byl mensi, a kdyz prochazeli pod lampou, vsiml jsem si, ze ma mekke a ridke vlasy. Moc bych byval nedal za to, ze uz zase mlceli.
Obesli parcik, zabocili do naprosto tmave ulicky, rezolutne se vyhnuli opilci, ktery se pokousel zaprist s nimi pratelskou debatu, a nahle se bez jedineho rozhlednuti vnorili do zahrady, obklopujici velky ponury dum. Zaslechl jsem, jak dute klaply tezke dvere. Bylo za dve minuty dve.
Odstrcil jsem opilce, vkrocil do zahrady a posadil se na stribrite natrenou parkovou lavicku v seriku. Byla drevena, cesticka vedouci k domu se zlutala piskem. Vchod do domu osvetlovala modra zarovka a ja rozeznal dve karyatidy, podepirajici balkon nade dvermi. Na vchod do metra to moc nevypadalo, ale protoze to samo o sobe jeste nic neznamenalo, rozhodl jsem se pockat.
Dlouho jsem cekat nemusel. Zasramotily nejake kroky a na pesine ze tmy vyvstala postava v dlouhem plasti. Byla to zena. Chvili mi trvalo, nez jsem pochopil, proc mi jeji hrde vztycena hlava s valcovym ucesem, v nemz se ve svitu hvezd trpytily velke drahokamy, pripadala tak znama. Vykrocil jsem ji vstric a se snahou propujcit svemu hlasu ironicky zdvorily ton jsem pronesl:
„Jdete pozde, milostiva, uz jsou dve pryc.“
Ani trochu se nepolekala.
„Ale to snad ne?!“ zvolala. „Ze by mi sly hodinky pozde?“
Byla to taz zena, ktera se odpoledne poskorpila s ridicem nakladaku, ale me samozrejme nepoznala. Zeny s timhle stitive odchliplym spodnim rtem si nikdy nepamatuji nahodne kolemjdouci. Nabidl jsem ji rame a vystoupili jsme spolu po sirokych kamennych schodech ke vchodu. Obrovite dvere nemely daleko k poklopu reaktoroveho sila. V hale nikdo nebyl. Zena bez dlouheho otaleni odhodila plast do mych rukou a kracela dal, kdezto ja se na par vterin zdrzel a v obrovskem zrcadle kriticky zhodnotil svuj zevnejsek. Mistr Gaoey je pasak, ale drzet bych se rozhodne mel nekde ve stinu. Vstoupili jsme do salu.
Nene, tohle mohlo byt vsechno mozne, jenom ne metro. Zdi obkladane tmavym drevem, asi pet metru nad podlahou se tahla galerie s balustradou. Z velkolepeho stropu se jen rty smutne usmivali ruzovi kucerave plavi andelickove. Temer cely sal byl zastaven radami mekkych kresel, na prvni pohled velice masivnich a calounenych prolamovanou kuzi. V nich se lezerne rozvalovali prepychove odeni lide, vetsinou starsi muzi. Zirali do hloubi salu, kde na pozadi nadychaneho cerneho sametu zaril jasne nasviceny obraz.
Nikdo nam nevenoval pozornost. Dama proplula nekam do prednich rad, kdezto ja jsem se posadil nedaleko dveri. V sale se mlcelo a kourilo, z tlustych doutniku stoupaly namodrale praminky dymu, pod elektrickym lustrem mirumilovne zarily cetne plese. Soustredil jsem se na obraz. Nejsem zadny velky znalec vytvarneho umeni, ale v tomto pripade slo podle meho soudu o Raffaela — pokud to nebyl original, musela to byt skutecne dokonala kopie.
Zahrmel stavnaty medeny uder a hned nato vedle obrazu doslova vyrostl vysoky chlapik v cerne masce, od hlavy az k pate polity prilehavym cernym trikotem. Za nim se na scenu pripajdal hrbaty trpaslik v sarlatove hazuce. V kratkych predpazenych tlapkach trimal obrovsky, matne pableskujici mec, pusobici uz na prvni pohled vskutku zlovestne. Ztuhl vpravo od obrazu, zatimco maskovany pokrocil kupredu a pritlumene promluvil:
„V souladu se zakony a stanovami ctihodne spolecnosti mecenasu a ve jmenu umeni posveceneho a neopakovatelneho, z moci, dane mi timto shromazdenim, jsem prezkoumal historii a hodnoty tohoto obrazu a nyni...“
„Prosim preruste to!“ ozval se za mnou ostry hlas. Vsichni se obratili. Podival jsem se tim smerem taky a zjistil jsem, ze se do me zaryly ocelove pohledy tri mladych a patrne velice silnych muzu ve vznesene staromodnich tmavych oblecich. V pravem ocnim dulku jednoho z nich se leskl monokl. Nekolik vterin jsme se navzajem beze slova hodnotili, potom mlady muz trhl tvari a nechal monokl z oka vypadnout. Okamzite jsem se zvedl. Vsichni najednou se rozbehli ke mne, naslapujice mekce a neslysne jako kocky. Sahl jsem po kresle, ale pripadalo mi prilis tezke. Vrhli se na me. Privital jsem je, jak nejlepe jsem umel, a ze zacatku to slo vyborne, jenze jsem velmi rychle pochopil, ze maji v pravickach boxery, mel jsem co delat, abych stacil ranam uhybat. Pritiskl jsem se zady ke zdi, bedlive je sledoval a oni s tezkym oddechovanim sledovali me. Jeste porad zustavali dva. Ze salu zaznivalo tiche pokaslavani. Z galerie po drevenych schodech chvatne sbihali dalsi ctyri, schodiste vrzalo a skripalo na cely sal. Je to spatne, mihlo se mi hlavou, a rozhodl jsem se pro frontalni prulom.
Byla to tezka prace, presne jako v Manile, jenze tam jsme se branili ve dvojici. Kdyby radsi strileli, to bych urcite nekteremu z nich dokazal sebrat revolver. Jenze cela sestice se na me vrhla jen s boxery a gumovymi obusky. Jeste stesti, ze meli tak malo mista. Levou rukou uz jsem nevladl, a vtom ctyri bleskurychle odskocili a paty na me z plocheho leskleho kanystru vychrstl nejakou studenou ohavnost. Zaroven v sale zhaslo svetlo.
Tyhle legracky uz jsem znal: ted oni me videli, kdezto ja je ne. Zrejme by to byval byl muj konec, ale hned nato nejaky hlupak rozrazil dvere dokoran a zahlaholil dobre posazenym basem: „Omlouvam se nastotisickrat, ostudne jsem se zdrzel a nekonecne lituji...“ Vyrazil jsem pres padajici tela ke svetlu, prehnal se dvoranou, z poslednich sil se oprel do masivnich venkovnich dveri, zranenou levou ruku jsem uchopil pravickou a rozbehl jsem se po piskove pesince. Nikdo me nepronasledoval — ja vsak bezel pres dobre dva bloky, nez mi doslo, ze uz bych mohl zastavit.
Svalil jsem se na zahon a dlouho jsem lezel v tuhe trave a usty lapal vlahy teply vzduch. Hned se sebehlo nekolik zvedavcu. Stoupli si nade me do pulkruhu a soustredene na me cuceli, dokonce si ani nesdelovali dojmy. „Tahnete pryc...,“ zavrcel jsem, kdyz jsem se konecne zvedl. Chvatne se rozesli. Chvili jsem postal a podumal, kde to vubec jsem, nacez jsem se odbelhal smerem k domovu. Pro dnesek uz toho bylo dost. Naprosto nic jsem nepochopil, ale i tak jsem toho vseho za cely den mel az nad hlavu. At uz ti clenove ctihodneho spolku mecenasu byli kdokoli — tajni ctitele svetoveho malirstvi, nedorazene zbytky aristokratickych spiklencu ci jeste kdovico — prali se surove a nelitostne, a ten nejvetsi pitomec v sale se nakonec s nejvetsi pravdepodobnosti vyklubal ze me.
Minul jsem namesti, kde uz zase ve volnem rytinu blikaly tri barevne panely a stovky hysterickych hrdel vyrvavaly: „Tras-ka, tras-ka!“ Tady uz jsem si taky uzil az dost. Prijemne sny jsou samo sebou vzdycky lepsi nez neprijemna realita, jenze my prece nezijeme ve snu... V podniku, do ktereho me puvodne zavedla Vuzi, jsem vypil lahev ledove mineralky, bezmyslenkovite zahleden na policejni hlidku, ktera mirumilovne parkovala u baroveho pultu, jsem si trochu odpocinul, vysel ven a zamiril na svou Druhou predmestskou. Za levym uchem se mi nalevala boule velikosti tenisoveho micku. Bylo mi zle a sel jsem pomalu, co nejbliz podel plotu a zidek. Najednou jsem za zady zaslechl dupot, pevnych podrazek a nejake hlasy. „Ty jsi mel bejt v muzeu, a ne v hospode!“
„Nnneexistuje... A jsem strizlivej. C-copak to nnnechapete, jedna flastinka moselskyho...“
„Takova zvracenost. Namaze se a jeste si sezene devku...“
„Jakapak devka? T-to je jedna mmmodelka...“
„Popere se kvuli behne a jeste nas nuti, abychom se kvuli ni prali taky...“
„K-kruci, proc verite jim, a mne ne?“
„Protoze jsi pod obraz! Ty jsi stejny pacholek jako oni. Mozna jeste horsi...“
„To je jedno! Toho b-bidaka s boxerem jsem si zapamatoval dobre... Moc dobre... A nedrzte me... Pudu
