sam!“
„Nic si nepamatujes, kamarade. Hned ti srazili brejle, a bez brejli nejsi clovek, ale slepy drevo. A nemlat sebou, nebo te soupnem do kasny.“
„Upozornuju te — jeste jeden takovejhle skandal, a pozenem te svinskym krokem. Opily kulturtregr — takova zvracenost!“
„Proboha, necti mu, chudakovi, levity a nech ho trochu prospat...“
„Klucii! Tamhle je ten b-bidak!“
Ulice byly uplne prazdne, takze ten bidak jsem zrejme mel byt ja. Uz jsem dokazal ohnout levou ruku v lokti a zase ji narovnat, ale strasne to bolelo, a tak jsem zustal stat a chtel jsem je nechat prejit. Byli tri. Mladsi chlapci, vsichni ve stejnych prilbach, narazenych do oci... Jeden nich, takovy pevny a podsadity chasnik, ktereho vznikla situace vyslovene tesila, pevne sviral loket toho hlucneho — urostleho, tlamateho, celeho rozkymaceneho a podnikajiciho nekontrolovane vypady do vsech stran. Treti, vyzably cahoun s uzkou tmavou tvari, kracel kousek za dvojici s rukama zalozenyma za zady. Kdyz dosli az ke mne, rozkymaceny kolohnat rozhodne zabrzdil. Podsadity se pokusil postrcit ho dal, lec marne. Cahoun me mezitim o nekolik kroku presel, pak take zastavil a netrpelive se ohledl pres rameno.
„Uz te mame, ty d-dobytku!“ zarval opilec a pokusil se me volnou rukou chytit pod krkem.
Ustoupil jsem k plotu, obratil se k podsaditemu a rekl mu:
„Ani jsem se vas nedotkl.“
„Nech toho vyvadeni!“ okrikl vytrznika zpovzdali cahoun.
„Ja si te moc dobre pamatuju!“ rval opilec. „Mne neuteces! Ja si to s tebou vyridim!“
Hrnul se na me a vlacel za sebou i porizka, ktery se do nej zatal jako policejni buldok.
„To neni on, prosim te,“ premlouval opilce porizek, ktery se i nadale bajecne bavil. „Tamten sel prece na trasku, kdezto tenhle nic nepil..., je strizlivej...“
„Me nevoblafnes ...!“
„Naposledy te upozornuju, ze te vyhodime!“
„Boji se, hajzl! Naramek si sundal!“
„Ty ho prece nemuzes videt! Nemas brejle, blbecku!“
„Ja nahodou vidim vsechno, a moc dobre...! A i kdyby to nebyl von...“
„Sakra nech uz toho...“
Dlouhan k nim nakonec pro jistotu pristoupil taky a popadl opilce s druhe strany.
„Tak bezte, prosim vas!“ zasycel na me podrazdene. „Co tu okounite? To jste jeste nikdy nevidel namazanyho?“
„Nene, ten mi neutece!“
Sel jsem po svych. Domu uz to nebylo daleko. Trojice me hlucne nasledovala.
„Ja do nej v-vidim skrznaskrz, abyste vedeli! Peknej pan tvorstva... Nachlasta se, az se z toho zeblije, n- namlati nekomu drzku — ovsem sam jich taky drzel pozehnane — a vic nepotrebuje... P-pustte me na nej, ja mu jich vysiju takovejch...“
„Tys to teda dopracoval, abysme ho vlekli jako nakyho gangstera...“
„Tak me neto... neved ...! N-nenavidim je ...! Trasky... Koralky... Stetky... Rosol rozplizlej...“
„No jiste, jiste, uklidni se... Hlavne nepadej...“
„Tech vy-vytek uz snad bylo dost...! Uz mam plny zuby toho vaseho farrizej... stvi... purrri... tantismu... Ty se musej rrrozsapat! Postrrrilet! Vsechny je setrrrit z povrchu zemskyho!“
„Ty ses teda zpanakoval. A ja blbec si myslel, ze uz se z toho sebral.“
„Ja jsem strrrizlivej...! Vsechno si pamatuju. Dneska je vosumadvacateho... Nebo snad ne?“
„Drz hubu, vole!“
„Csss! Prrresne tak! Nepritel je ve strehu... Kluci, tady byl nekde fizl... Prece jsem s nim mluvil... A naramek si stahnul, sssvine... Ale ja toho fizla este do vosumadvacatyho...“
„Herdek bud uz zticha!“
„Pssst! A dost... Ani slovo! Zadny strachy, vo minomety se postaram.“
„Ja snad toho hajzla zabiju...“
„Na neprrratele civilizi... lace... Puldruhyho tissssice kubiku slzaku — osobne... Sest sektoru... Uuuu...!“
To uz jsem stal pred vraty sveho domu. Kdyz jsem se ohledl, opilec lezel tvari k zemi, porizek nad nim sedel na bobku a cahoun si kousek stranou mnul hranu prave dlane.
„Proc jsi ho takhle sejmul?“ zeptal se podsadity vycitave. „Urcites mu neco udelal.“
„Uz tech kecu bylo dost,“ procedil dlouhan zurive skrz zuby. „My se snad nikdy neodnaucime zvanit. A chlastat koralku. Uz toho bylo dost.“
Budeme jako deti, doktore Opire, pomyslel jsem si a co nejtiseji vklouzl do dvora. Kridlo vrat jsem priviral pomaloucku a jeste jsem ho podrzel, aby zamek necvakl.
„A kde je ten chlap?“ zeptal se dlouhan tlumene.
„Kdo?“
„Ten chlap, co sel pred nama...“
„Nekam zahnul.“
„Nevsiml sis kam?“
„Prosim te, ja mel jiny starosti.“
„Skoda... No nic, zvedni ho.“
Ustoupil jsem do stinu jabloni a sledoval, jak vlecou opilce kolem vrat. Udesne chroptel. V dome bylo ticho. Zasel jsem do sveho bytu, svlekl jsem se a dopral si horkou sprchu. Havajka i kalhoty cpely slznym plynem a zustaly na nich mastne skvrny po fosforeskujici kapaline. Vsechno jsem to hodil do utilizatoru. Potom jsem se detailne prozkoumal v zrcadle a sam jsem se divil, jak lacino jsem se z toho dostal — boule za uchem, poradna modrina na levem rameni a nekolik podlitin na zebrech. A odrene klouby.
Na nocnim stolku jsem objevil vzkaz, ve kterem se mi uctive navrhovalo, abych zaplatil najemne za prvnich tricet dnu pobytu. Castka to byla opravdu znacna, ale snesitelna. Odpocital jsem par bankovek a vlozil je do prozirave ponechane obalky, lehl jsem si do postele a zdravou ruku zalozil za hlavu. Lozni pradlo bylo chladne a sustive, otevrenym oknem do loznice proudil nocni vzduch se slanou prichuti more. Nad uchem mi prijemne sycel fonor. Chtel jsem si pred spanim jeste par veci promyslet, ale byl jsem k smrti utrmaceny a rychle jsem usnul...
Neco me probudilo. Otevrel jsem oci a napjate se zaposlouchal. Kdesi pobliz bud nekdo plakal, nebo si tenkym hlaskem prozpevoval. Tise jsem vstal a vyklonil se z okna. Tenky preryvany hlasek broukal: „...v rakvich kratce polezi, aby opet z hrobu vysli a zili tu jako zivi mezi zivymi...“ Nasledovaly tlumene vzlyky. Z dalky sem jako komari zvoneni dolehalo: „Traska, traska!“ A znovu ten skomiravy hlas: „...krev s hlinou smisi, by jiz nepojedl...“ Napadlo me, ze to asi ve svem pokoji place a lamentuje opila Vuzi, a polohlasne jsem zavolal: „Vuzi!“ Nikdo neodpovedel. Slaby hlasek vykrikl: „Odejdi od vlasu mych, odejdi od masa meho, odstup od kosti mych!“ a ja pochopil, ci je to hlas. Prehoupl jsem se pres parapet, dopadl do travy a zaposlouchal jsem se do tech tajemnych vzlyku. Po par krocich problesklo mezi stromy svetlo a ja brzy narazil na garaz. Vrata byla pootevrena. Stal tam obrovsky nablyskany opel. Na ponku staly dve zapalene svice. Vonel tu aromaticky benzin a roztaveny vosk.
Pod svicemi sedel na svedske lavicce v bile kosili az na paty a bos Len s tlustou omselou knihou na kolenou. Zadival se na me siroce rozevrenyma ocima, jeho tvar byla naprosto bila a zkamenela hruzou.
„Co tady delas?“ zeptal jsem se hlasite a vstoupil dovnitr.
Chvili jen strnule ziral a pak se zacal chvet. Zaslechl jsem, jak mu cvakaji zuby.
„Lene, kamarade,“ oslovil jsem ho znovu. „Tys me nejspis nepoznal, vid? To jsem prece ja, Ivan!“
Pustil knihu na zem a dlane si zastrcil do podpazdi. Stejne jako rano mu po obliceji vyrazil pot. Posadil jsem se vedle nej a objal ho kolem ramen. Bezvladne se ke mne prichylil. Trasl se jako stene. Zavadil jsem pohledem o titul knihy. Jisty doktor Neff obstastnil lidstvo Uvodem do uceni o nekrotickych jevech. Zakopl jsem svazek daleko pod ponk.
„Ci je to auto?“ zeptal jsem se zase co nejhlasiteji.
„A... auto...“
„Moc krasny ford!“
„To neni ford, to je opel.“
„Mas pravdu, opel. Ten musi jezdit aspon dve ste za hodinu, co?“
