Nemesis

NAKAZA

31

Eugenie Insignova se na Genarra nad moucnikem usmala. „Zda se, ze tu zijes prijemne.“

Genarr se take usmal: „Prijemne, ale klaustrofobicky. Bydlime na obrovskem svete, ale omezuje nas Kopule. Lide se tu uzaviraji do sebe. A kdyz uz opravdu potkam nekoho zajimaveho, tak mi za par mesicu, v nejlepsim pripade, utece. Da se rict, ze me soucasne osazenstvo nudi, i kdyz pravdepodobne ja je vic. Proto prichod tebe a tve dcery byl pro me takova 'holovizni udalost. Mozna bych uvital i nekoho jineho, ale samozrejme — kdyz jsi prijela prave ty —“

„Lichotniku,“ prohodila Insignova smutne.

Genarr se nadechl. „Marlene me varovala, pro me vlastni dobro, abys chapala, ze ses docela nevzpamatovala z —“

Insignova ho najednou predbehla. „Nemohu rict, ze bych pozorovala nejakou 'holovizni pozornost.“

Genarr to vzdal. „To se jen tak rika. Na zitrek planujeme mensi vecirek, na kterem te formalne predstavim, aby te vsichni poznali.“

„A podivali se, jak vypadam a co mam na sobe a pretrasli vsechno, co se o mne vi.“

„To bezpochyby. Ale Marlene bude pozvana take a to znamena, jak predpokladam, ze ty se o nas dozvis podstatne vic nez my o tobe. Tvuj zdroj informaci bude spolehlivejsi.“

Insignova vypadala znepokojene: „Marlene se predvadela, ze?“

„Myslis, jestli cetla mluvu meho tela? Ano, madam.“

„Zakazala jsem ji to.“

„Nemyslim, ze to muze ovlivnit.“

„Mas pravdu. Nemuze. Ale chtela jsem po ni, aby ti to nedavala najevo. Takze me neposlechla.“

„Chtela, ale ja ji to zakazal. Vlastne jsem ji to zakazal z me velitelske pozice.“

„Je mi to lito. Chapu, ze to muze byt neprijemne.“

„Ale nebylo. Ne pro me. Eugenie, snaz se to pochopit. Mam tvoji dceru rad. Moc rad. Rekl bych, ze jako nekdo, kdo vi prilis moc a koho nikdy nikdo nemiloval. Nemela moc stastny zivot. Ze jeste dokaze projevovat to, cemu ty rikas nekouzelne ctnosti, je skoro zazrak.“

„Varuji te. Neuneses to. A je ji teprve patnact.“

Genarr rekl:

„Zrejme existuje zakon, ktery matkam brani vratit se do sveho mladi a vzpomenout si, jak jim bylo patnact. Bezdecne se zminila o nejakem chlapci. Mozna sama vis, ze neopetovana laska boli stejne hluboce v patnacti jako v petadvaceti, mozna i pozdeji. I kdyz, vezme-li se v uvahu tvuj vzhled, obdobi dospivani jsi mela asi radostnejsi. Take nezapominej, ze Marlene na tom neni nijak zvlast zle. Vi, ze neni hezka, a vi, ze je inteligentni. Ma pocit, ze inteligence by mela nedostatek krasy vic nez vynahradit a take vi, ze tomu tak neni, a tak ma bezmocny vztek, o kterem zase vi, ze ji stejne neni nic platny.“

„Podivejme,“ rekla Insignova, se snahou o ledabyly ton, „jaky je z tebe psycholog.“

„Ani v nejmensim. Je to totiz prave to jedine, co dokazu pochopit. Sam jsem tim prosel.“

„Ach —“ Insignova upadla do rozpaku.

„To je v poradku, Eugenie. Nemam v umyslu zacit se litovat a ani u tebe nechci vyvolat soucit s ubohou, zlomenou dusickou — protoze ji nejsem. Je mi ctyricet devet, ne patnact, a jsem se sebou smireny. Kdybych byl hezky a tupy v patnacti nebo v jednadvaceti, jako ze jsem si to tehdy pral, ted uz bych bezpochyby hezky nebyl — ale hloupost by mi zustala. Takze jsem z toho nakonec vysel vitezne, jako z toho, a o tom jsem presvedceny, vyjde i Marlene — pokud bude mit kdy.“

„Co tim chces rict?“

„Marlene rika, ze mluvila s nasim starym dobrym pritelem Pittem a ze si ho umyslne znepratelila, aby te poslal na Erythro a tim se take zbavil ji.“

„Muj napad to nebyl,“ rekla Insignova. „Nemyslim manipulovat Pittem, protoze ten se tak lehce manipulovat neda. Myslim vubec to zkouset. Marlene si pomalu zacina myslet, ze muze tahat za provazky, jak se ji zlibi, a to ji muze dostat do pekne bryndy.“

„Nechci te strasit, Eugenie, ale myslim si, ze Marlene uz v pekne brynde je. Prinejmensim mam dojem, ze v to Pitt doufa.“

„To uz prehanis, Sievere. Pitt muze byt dogmaticky a arogantni, ale ne zlomyslny. Nebude pronasledovat patnactiletou holku jenom proto, ze si s nim hloupe pohravala.“

Bylo uz po obede, ale svetla v Genarrove vkusne vybavenem pribytku zarila tlumene a Insignova reagovala slabym zamracenim, kdyz se Genarr predklonil ke kontaktu aktivujicimu clonu.

„Tajnosti, Sievere?“ nucene se zasmala.

„Ano, vlastne ano, Eugenie. Budu si znovu hrat na psychologa. Neznas Pitta tak jako ja. Konkuroval jsem mu a proto jsem se ocitl tady. Chtel se me zbavit. V mem pripade ovsem separace staci. V Marlenine pripade to muze byt jinak.“

Dalsi nucene zasmani. „Sievere. Co to povidas?“

„Poslouchej a pochopis. Pitt je tajnustkar. Nesnasi, kdyz nekdo zna jeho zamery. Utajeni informace mu davaji pocit moci a vsechny ostatni, nic netusici, pritom tahne za sebou.“

„Muzes mit pravdu. Nemesis drzel v tajnosti a donutil k tomu i me.“

„Ma mnoho tajemstvi, vic nez o kterych my dva vime, tim jsem si jisty. Jenze ted se najednou objevi Marlene, pro kterou jsou neci skryte motivy a myslenky pruzracne jako letni obloha. To se nelibi nikomu — a Pittovi nejmene ze vsech. Tak ji posle sem — a tebe s ni, kdyz ji nemuze poslat samotnou.“

„Dobre. A co z toho?“

„Ty si myslis, ze chce, aby se vratila? Nekdy?“

„To je paranoidni, Sievere. Ty mi vazne chces naznacit, ze by ji Pitt chtel drzet v permanentnim exilu?“

„Svym zpusobem to muze udelat. Abys vedela, Eugenie, neznas ranou historii Kopule tak, jako ji znam ja a Pitt a uz stezi kdo dalsi. Pittova zaliba v zatajovani fungovala i v tomto pripade. Musis pochopit, proc zustavame v Kopuli a vubec se nepokousime Erythro kolonizovat.“

„To jsi mi vysvetlil. Povaha svetla —“

„To je oficialni vysvetleni, Eugenie. Svetlo vynech — na to si muzeme casem zvyknout. Co dalsiho: svet s normalni gravitaci, dychatelna atmosfera, prijemny rozsah teplot, povetrnostni cykly podobne pozemskym, zadne zivotni formy prevysujici fazi prokaryotu, kteri jsou navic prokazatelne neskodni. Presto vsechno se ani omezenym zpusobem nepokousime takovy svet kolonizovat.“

„Tak dobre, proc tedy?“

„V zacatcich Kopule vychazeli lide volne na povrch. Nedelala se zadna zvlastni bezpecnostni opatreni, dychali vzduch, pili vodu.“

„A?“

„A nekteri onemocneli. Mentalne. Trvale. Ne, ze by se z nich stali nebezpecni blazni — ale ztratili kontakt s realitou. U nekterych se to casem zlepsilo, ale nikdo se z toho, pokud vim, nedostal uplne. Zjevne to neni nic nakazliveho, staraji se o ne na Rotoru — pekne v tichosti.“

Insignova se zamracila. „Delas si legraci, Sievere. O nicem takovem jsem nikdy neslysela.“

„Znovu pripominam Pittovu zalibu v zatajovani. Nebylo to neco, o cem bys musela vedet. Nespadalo to do tveho oboru. Ale musel jsem to vedet ja, protoze me poslali se s tim vyporadat. Kdybych selhal, mozna bychom se museli z Erythro stahnout uplne a propadnout pocitu strachu a znepokojeni.“

Na chvili se odmlcel, potom rekl:

„Nemel bych ti to rikat. Svym zpusobem jsem porusil sluzebni prisahu. Ale pro Marlenino dobro —“

Eugenin oblicej vyjadroval nejhlubsi obavy. „Co tim chces rict? Ze Pitt —“

„Chci tim rict, ze Pitta mohlo napadnout, ze Marlene podlehne tomu, cemu rikame 'erythrejska Nakaza'. Nezabil by ji, z fyzicke stranky by vlastne ani neonemocnela, ale poskozeni mozku by mozna stacilo, aby vyradilo z cinnosti jeji zvlastni dar. Na to se Pitt pravdepodobne spoleha.“