Nemesis

„Jen neomalena pravda. Mozna uplne totez.“

Insignova odvratila pohled. „Moji naklonnost? Co mam na to rict —“

Genarr rychle rekl: „Co bys rikala? Rekl jsem ti, ze jsem te miloval a ted vidim, ze s pribyvajicimi roky se na tom mnoho nezmenilo. Ale to je muj problem. Nikdy ses ke mne nechovala necestne. Nikdy jsi mi nezavdala duvod k nadejim. A jestli jsem takovy blazen, ze nedokazu pochopit, co znamena ne. proc by te to melo zajimat?“

„Zajima me, jestli se citis nestastny, at uz z jakehokoli duvodu.“

„To uz je co rict.“ Genarr vydoloval na tvari usmev. „To je nesrovnatelne lepsi nez nic.“

Insignova odvratila zrak a po chvilce vahani se vratila k tematu Marlene. „Ale Sievere, kdyz Marlene prohledla tve pohnutky, proc potom souhlasila s odkladem? „

„Nebude se ti to libit, ale radeji ti povim pravdu. Marlene rekla: 'Pockam do Noveho roku, strycku Sievere, protoze to treba matku opravdu potesi, a ja jsem na tve strane. „

„To rekla?“

„Nesmis se na ni zlobit. Ocividne ji ucaroval muj pronikavy duvtip a sarm, mysli si, ze mi tim prokaze sluzbu.“

„Normalni dohazovacka,“ konstatovala Insignova; viditelne se zmitala mezi hnevem a pobavenosti.

„Abych rekl pravdu, napadlo me, ze kdyby ses prinutila dat najevo trochu zajmu o me, mohli bychom toho vyuzit a k ledascemu ji presvedcit, kdyz si bude myslet, ze to posili tvoji naklonnost ke mne — jenze ta by musela byt opravdova, jinak by to prokoukla. A kdyby byla opravdova, tak by zase Marlene nepovazovala za

nutne se omezovat a napomahat necemu, co uz existuje. Chapes?“

„Chapu,“ rekla Insignova, „ze kdyby nebylo Marleniny vnimavosti, tak by byl tvuj vztah ke mne rozhodne machiavelisticky.“

„Ted jsi me docela prokoukla, Eugenie.“

„Tak, a coz takhle udelat to, co se nakonec samo nabizi? Dat ji pod zamek, strcit do rakety a poslat zpatky na Rotor.“

„Se svazanyma rukama a nohama, predpokladam. Stejne bychom neco takoveho ani nedokazali, a uz chapu, jak se na to diva Marlene. Zacinam uvazovat o kolonizaci Erythro — celeho sveta, ktery nam lezi u nohou.“

„Dychat jeho bakterie, mit je v potrave a ve vode.“ Insignova se usklibla.

„A co ma byt? Dychame, pijeme a jime je — do urcite miry — i zde. Nelze se jich zbavit dokonale. Kdyz uz o tom mluvime, na Rotoru jsou take bakterie, ktere dychame, pijeme i jime.“

„Ano, ale na rotorske zivotni formy jsme adaptovani. A toto jsou cizi zivotni formy.“

„Tim lepe. Kdyz na ne nejsme adaptovani, nejsou adaptovane ani ony na nas. Nemame duvod si myslet, ze by na nas mohly eventualne parazitovat. Proste to budou jen neskodne castecky prachu.“

„A Nakaza.“

„To uz je horsi, jiste, dokonce i v takovem pripade, kdy se jedna pouze o to dovolit Marlene, aby se prosla venku. Ucinime, samozrejme, potrebna bezpecnostni opatreni.“

„Jaka opatreni?“

„Bude mit na sobe ochranny oblek, to je jedna vec. A druha vec, pujdu s ni ja. Budu fungovat jako jeji kanarek.“

„Co tim myslis, 'kanarek'?“

„To byl zpusob, ktery se pred nekolika staletimi pouzival na Zemi. Hornici nosili kanarky — vis, takove male zlute ptacky — s sebou do dolu. Kdyz se zhorsil vzduch, zemrel kanarek driv, nez to stacilo zapusobit na lidi, a ti, kdyz videli, ze neco neni v poradku, vyfarali. Jinymi slovy, kdyz se zacnu chovat divne, ihned nas oba dopravi nazpet.“

„Ale co kdyz to na ni zapusobi driv nez na tebe?“

„Nemyslim. Marlene si pripada imunni. Rekla to uz tolikrat, ze jsem tomu uveril.“

55

Eugenie Insignova nikdy nesledovala priblizujici se zacatek noveho roku na kalendari s takovou pozornosti. Nebyl k tomu duvod. Kalendar byl vlastne jen prezitek, navic dvakrat zruseny.

Na Zemi zacinal rok oznacovanim obdobi a svatku, ktere se k nim vztahovaly — letni slunovrat, zimni slunovrat, setba, zne — buhvi jaka dalsi jmena vsechny mely.

Crile (vzpomnela si Insignova) ji kdysi spletitosti kalendare vysvetloval. Objasnoval to tim svym zasmusilym a jakoby slavnostnim zpusobem, se kterym delal vsechno, co mu pripominalo Zemi. Naslouchala mu se smesici horlivosti a obav; horlive proto, ze s nim chtela sdilet jeho zajem, coz by je mohlo k sobe vic priblizit; a s obavami proto, ze se bala, aby ho jeho laska k Zemi od ni neodehnala, jak se nakonec stalo.

Zvlastni, ze pri tech vzpominkach stale pocitovala bolest — nebo uz byla slabsi? Zdalo se ji, ze si vlastne nedokaze vzpomenout na Criluv oblicej, ze si pamatovala uz jen prave tu vzpominku. Byla to uz jen vzpominka na vzpominky, co ted stalo mezi ni a Genarrem?

A presto to byla jen vzpominka, ktera na Rotoru zachovavala kalendar.

Rotor nikdy nemel zadna obdobi. Rok, ten samozrejme ano, protoze (a spolu s nim vsechny kolonie systemu Zeme-Mesic, s nepocetnou vyjimkou tech, co obihaly kolem Marsu nebo co byly vystaveny v pasmu asteroidu) doprovazel Zemi na jeji draze kolem Slunce. Ovsem bez rocnich obdobi nemel rok jako takovy smysl. Pohromade ho drzely jen mesice a tydny.

Rotor mel take den, umely, ctyriadvacetihodinovy, behem neho se na polovicni dobu jeho trvani vpoustelo dovnitr slunecni svetlo a na druhou polovinu se blokovalo. Mohli stanovit jakykoli casovy usek, ale rozhodli se pro delku jednoho pozemskeho dne, rozdeleneho do dvaceti ctyr hodin po sedesati minutach, kazda z nich citala sedesat sekund. (Alespon dny a noci mely jednotny dvanactihodinovy rytmus.)

Cas od casu nektera kolonie prisla s navrhem, aby se uzakonil system, ktery by dny pouze pocital a seskupoval je do desitek a jejich nasobku; do dekadnu, hektodnu, kilodnu, a z druhe strany zase do decidnu, centidnu a milidnu; jenze to bylo ve skutecnosti neproveditelne.

Kolonie si nemohly urcit kazda svuj vlastni system, protoze by tim nastal zmatek v obchodni a komunikacni siti. Stejne tak se nemohl ustanovit zadny jednotny system nezahrnujici Zemi, nebot tam stale zilo devadesat devet procent lidske populace, a zbyle jedno procento k ni vazaly tradice. Vzpominka primela Rotor a vsechny ostatni kolonie udrzovat kalendar, ktery byl pro ne v podstate zbytecny.

Ale nyni Rotor opustil slunecni soustavu a stal se z nej izolovany a osamoceny svet. Neexistovaly na nem zadne dny, mesice ani roky v pozemskem slova smyslu. Nebylo to dokonce ani slunecni svetlo, co oddelovalo den od noci, protoze Rotor zaril umelym osvetlenim, jez kazdych dvanact hodin prechazelo do temnoty osvetlovane jen nekolika jasnymi body. Tuto strohou presnost nenarusovalo dokonce ani postupne ztlumovani a rozsvecovani, ktere simulovalo usvit a soumrak. Nezdalo se, ze by to bylo potreba. A pritom, v celem tomto usporadani, jednotlive rodiny podle individualnich potreb a zvyklosti zachovavaly vlastni rezim rozsvecovani a zhasinani. Dny ale pocitaly podle kolonialniho casu — coz byl cas pozemsky.

Dokonce i zde, na erythrejske Kopuli, kde se prirozene stridal den s noci, a timto rytmem se ti, kteri ji obyvali, bezdecne ridili, se v oficialnich vypoctech pouzivala ne zcela odpovidajici delka kolonialniho dne, a tedy dne pozemskeho — one vzpominky na vzpominku.

V posledni dobe silily nazory, ze den nema byt jedinou zakladni casovou jednotkou. Insignova bezpecne vedela, ze Pitt byl pro decimalizaci mereni casu, a presto se i on zdrahal predlozit to oficialne, v obave pred vlnou divokeho odporu.

Ale mozna ne navzdy. Tradicni, neusporadane jednotky tydnu a mesicu, jak se zdalo, ztratily na dulezitosti a svatky se stale casteji opomijely. Insignova ve svych astronomickych pracich pouzivala jako jedine signifikantni casove jednotky dny. Jednoho dne stary kalendar zanikne a nekdy v nedohledne budoucnosti se ustanovi nove dohodnute metody znaceni casu — treba Standardni galakticky kalendar.

Avsak nyni shledala, ze v duchu odpocitava zbyvajici cas, do, svym zpusobem chaotickeho, zacatku noveho roku. Na Zemi zacinal Novy rok alespon v dobe slunovratu — zimniho na severni a letniho na jizni polokouli. Souviselo to nejak s obeznou drahou Zeme kolem Slunce, jak, to si na Rotoru pamatovali uz jen astronomove.

Avsak nyni — prestoze Insignova astronomem byla — byl pro ni novy rok spojeny pouze s Marleninym