blaznivym podnikem na povrchu Erythro — termin, ktery vybral Siever jen proto, ze mimo jine znamenal i prijatelny odklad, a s tim zase Insignova souhlasila jen proto, ze navenek predstirala, ze je to jen rozmar nedospele divky.
Kdyz se probrala z hlubokeho zamysleni, zjistila, ze si ji Marlene starostlive prohlizi. (Kdy vstoupila do pokoje? Nebo byla Insignova tak hluboce zabrana do svych myslenek, ze ani nezaslechla jeji kroky?)
„Ahoj, Marlene,“ napul septem rekla Insignova.
Marlene chmurne pronesla: „Trapis se, mami.“
„Na to neni potreba zvlastni vnimavosti, aby to clovek postrehl, Marlene. Jsi stale rozhodnuta vyjit na povrch Erythro?“
„Ano. Naprosto. Absolutne.“
„Proc, Marlene, proc? Muzes mi to vysvetlit tak, abych to pochopila?“
„Ne, protoze ty to nechces pochopit. Vola me.“
„Co te vola?“
„Erythro. Chce me tam mit.“ Marlenin obvykle rozmrzely oblicej se najednou jakoby rozzaril.
Insignova vyprskla:
„Kdyz mluvis timhle tonem, tak mam proste pocit, jako kdybys uz dostala tu — tu —“
„Nakazu? Ne. Strycek Siever prave obdrzel posledni mozkovy snimek, ktery mi udelali. Rikala jsem mu, ze to neni nutne, ale rekl, ze nez pujdeme ven, musime nechat udelat zaznam. Jsem naprosto normalni.“
„Mozkove snimky ti nemuzou rict vsechno,“ mracila se Insignova.
„Materske obavy taky ne,“ rekla Marlene.
Potom mirneji:
„Mami, prosim te, ja vim, ze chces ziskat cas, ale ja to nedovolim. Strycek Siever mi dal slovo. Jdu ven, i kdyz bude prset, i kdyz bude spatne pocasi. V teto rocni dobe nejsou nikdy zadne bourky ani teplotni extremy. Vlastne tu nejsou skoro cely rok. Je to
„Ale pusty — mrtvy. Az na ty
„Ale jednoho dne do nej vdechneme zivot.“ Marlene odvratila oci zamlzene snivym pohledem. „To vim jiste,“ dodala.
56
„E-oblek je jednoduchy,“ vysvetloval Siever Genarr. „Nemusi totiz odolavat tlaku. Neni to potapecsky oblek ani kosmicky skafandr. Ma helmu a stlacenou zasobu recyklovaneho vzduchu a malou vyhrevnou jednotku, ktera udrzuje primerenou teplotu. Je, samozrejme, vzduchotesny.“
„Padne mi?“ zeptala se Marlene a s odporem pohledla na hruby pseudo-textilni material.
„Po esteticke strance asi ne,“ usmal se Genarr a zamrkal. „Jeho smyslem neni krasa, ale uzitek.“
Marlene s mirnou podrazdenosti rekla: „Je mi jedno, jak v tom budu vypadat, strycku Sievere, ale nechci se potacet jak medved. Jestli se mi v tom bude chodit spatne, tak je to k nicemu.“
Do rozhovoru se vlozila Eugenie Insignova, ktera do te chvile vsechno pozorovala, oblicej bledy, rty sevrene.
„Oblek je na to, aby te chranil, Marlene. Jestli ti sedne nebo ne, to me nezajima.“
„To ale neznamena, ze musi byt nepohodlny, ne, matko? Ten, co mi sedne, me ochrani stejne dobre.“
„Tenhle ti myslim padne docela dobre,“ rekl Genarr. „Lepsi uz jsme nenasli. Koneckoncu, mame je jen v cislech pro dospele.“ Otocil hlavu k Insignove. „V posledni dobe uz je moc nepouzivame. Jednu dobu, po tom, co odeznela Nakaza, jsme jeste delali nejake pruzkumy, ale ted uz nase nejblizsi okoli zname pomerne dobre a kdyz se obcas prece jen dostaneme ven, tak vetsinou v uzavrenych E-vozech.“
„Nejradeji bych byla, kdybyste ty uzavrene E-vozy pouzili i ted.“
„To ne,“ vydesila se Marlene. „V jednom dopravnim prostredku uz jsem venku byla. Chci jit pesky. Chci — citit zem.“
„Blazen,“ zavrtela hlavou Insignova.
Marlene vybuchla: „Prestanes konecne s temi narazkami —“
„Kam se podela tva vnimavost? Nemela jsem na mysli Nakazu. Jen posedlost v beznem slova smyslu. Chci rict — ach, Marlene, ja se z tebe zblaznim.“
Potom rekla: „Sievere, kdyz jsou ty obleky stare, jak muzes vedet, ze jsou nepropustne?“
„Protoze jsme je zkouseli, Eugenie. Ujistuji te, ze jsou v poradku. Nezapomen, ze jdu s ni a budu ho mit taky.“
Insignova zjevne hledala nejakou zaminku. „A co kdyz se ti najednou bude chtit —“ udelala rukou mnohoznacne gesto.
„Mocit? To mas na mysli? O to je take postarano, i kdyz to neni zrovna pohodlne. Jenze toho nebude zapotrebi. Vyprazdnili jsme sve mechyre a na nekolik hodin jsme bez problemu — anebo bychom meli byt. Taky nejdeme buhvijak daleko, takze se v pripade potreby budeme moci vratit do Kopule. Uz bychom meli jit, Eugenie. Venku jsou priznive podminky a toho bychom meli vyuzit. Ukaz, Marlene, pomuzu ti s tim oblekem.“
„Jsi nejak moc horlivy,“ podotkla ustepacne Insignova.
„Proc ne? Abych se priznal, sam se rad podivam ven. Kopule ti muze po case snadno zacit pripadat jako vezeni, abys vedela. Mozna, ze kdybychom chodili ven casteji, tak by nasi lide vydrzeli v Kopuli dele. Tady mas, Marlene, ted uz zbyva jen helma.“
Marlene zavahala. „Jeste okamzik, strycku Sievere.“ Nacpana v obleku s naprazenou pazi pristoupila k Insignove.
Insignova na ni chmurne shlizela.
„Mami,“ obratila se k ni Marlene. „Znovu ti opakuju, bud klidna,
„Proc ne, Marlene? Nikdy bych si neodpustila, ze jsem nebyla s tebou, abych ti pomohla, kdyby se ti neco stalo.“
„Ale mne se nic nestane. A i kdyby se stalo, k cemuz nedojde, co bys mohla delat? Krom toho se Erythro tak bojis, ze tvoje psychika je pravdepodobne bezbranna vuci vsem neznamym ucinkum. Co kdyby Nakaza napadla tebe a ne me? Jak bych s tim pak mela zit ja?“
„Ma pravdu, Eugenie,“ rekl Genarr. „Budu tam s ni ja, a nejlepsi, co muzes udelat ty, je zustat tady a byt klidna. Vsechny E-obleky jsou vybaveny vysilackami. Marlene a ja se navzajem uslysime a taky budeme ve spojeni s Kopuli. Slibuji ti, ze kdyby se zacala chovat nejak divne, kdybych mel jen to nejmensi podezreni, ze neco neni v poradku, okamzite ji dopravim do Kopule. A kdybych citil, ze neco neni v poradku se mnou, okamzite se vratim a Marlene privedu s sebou.“
Insignova potrasla hlavou. Nevypadala, ze by ji to uklidnilo. Divala se, jak si nejprve Marlene potom Genarr nasadili helmy.
Byli blizko hlavni prechodove komory a Insignova sledovala, jak se otvira. Otviraci proceduru znala dokonale — jak taky jinak, kdyz je nekdo kolonista.
Komora mela velmi jemnou regulaci tlaku vzduchu nutnou k tomu, aby vzduch z Kopule pronikal ven co nejrovnomerneji a nikdy ne naopak — z Erythro do Kopule. Kazdou chvili se provadely automatizovane kontroly propustnosti.
Potom se otevrely vnitrni dvere. Genarr vstoupil do prechodove komory a pokynul Marlene, aby ho nasledovala. Vstoupila dovnitr a dvere se zavrely. Oba ji na okamzik zmizeli z oci.
Insignova ucitila, jak ji vynechalo srdce.
Pozorovala signalni svetla a presne vedela, kdy se otevrou a zase zavrou vnejsi dvere. Holovizni obrazovka se probudila k zivotu a ona na ni spatrila dve postavy v oblecich, stojici na pustem povrchu Erythro.
Jeden z techniku podal Insignove male sluchatko a ona si ho vlozila do praveho ucha. Nad hlavu ji kdosi pripevnil stejne maly mikrofon.
Hlas v uchu rekl: „Radiovy kontakt,“ a hned nato se ozval znamy Marlenin hlas. „Slysis me, mami?“
