„Ano, milacku,“ odpovedela Insignova. Vlastni hlas ji znel vyschle a nezvykle.
„Jsme venku a je tu nadherne. Krasneji tu uz ani byt nemohlo.“
„Ano, milacku,“ opakovala Insignova a citila v sobe prazdnotu. Premitala, jestli jeste nekdy svou dceru uvidi pri zdravem rozumu.
57
Sieveru Genarrovi bylo skoro do zpevu, kdyz vstoupil na povrch Erythro. Za jeho zady se zdvihala stena Kopule, ale on k ni zustaval zady, protoze pohled na neco tak ne-erythrejskeho by zkazil cely dojem.
Dojem? Zvlastni vyraz pro neco, co se tykalo Erythro, protoze v danem okamziku nemel zadny smysl. Zil pod ochranou sve helmy, dychal vzduch z Kopule, tedy alespon vycisteny a upraveny v Kopuli. Pod ochranou sveho obleku nemohl citit ani vuni ani 'chut planety.
A presto pocitoval neco, co mu dodavalo pocit zvlastniho stesti. Boty mu slabe sramotily o zem. Prestoze povrch Erythro nebyl skalnaty, byl prece jen oblazkovity a mezi kamenim prosvitalo neco, co se dalo nazvat jedine pudou. Byl tam samozrejme dostatek vody a vzduchu k tomu, aby narusil prapuvodni skalnaty povrch stejne, jako to v nespocetnych bilionech udelali svou trpelivou praci, citajici miliardy let, kdysi mozna i prokaryoti.
Puda vypadala mekka. Den predtim prselo; mirne a vytrvale erythrejske mrholeni — prinejmensim teto casti Erythro. Puda byla proto jeste trochu mokra a Genarr si predstavil jednotlive kousicky pudy, zrnka pisku, hliny a blata, kazdy s cerstve obnovenym mikroskopickym povlakem vody kolem sebe. Povlakem, ve kterem si vesele zily prokaryotni bunky, vyhrivaly se ve svetle Nemesis a vytvarejici z jednoduchych proteinovych struktur struktury slozitejsi, zatimco jini prokaryoti, indiferentni na solarni energii, zuzitkovavali energii z pozustatku bilionu jinych prokaryotu, umirajicich kazdickym okamzikem.
Marlene mel u boku. Divala se vzhuru a Genarr mekce rekl:
„Nedivej se do Nemesis, Marlene.“
Jeji hlas znel prirozene. Nebyla v nem ani stopa po nejakem napeti nebo strachu. Spise se v nem ozyvala ticha radost. Rekla: „Divam se na oblaka, strycku Sievere.“
Genarr vzhledl k obloze a po chvilce mzourani postrehl slaby zelenozluty zablesk, oproti kteremu se rysovala nacechrana oblaka priznacna pro krasne pocasi, zachytavajici svetlo Nemesis a odrazejici ho v nadhernem oranzovem provedeni.
Na Erythro panovalo nezvykle ticho. Nebylo tam nic, co by mohlo vydavat zvuk. Nic ziveho nezpivalo, nervalo, nevrcelo, nebucelo, nestebetalo, necvrcelo ani nebzucelo. Obcas jste za boure mohli zaslechnout duneni hromu nebo zakvileni vetru o nahodny balvan — foukal-li dost silne. Ale ve dnech nehybnych a klidnych, jako byl tenhle, bylo ticho.
Genarr promluvil jen proto, aby se ujistil, ze je opravdu takove
„Jsi v poradku, Marlene?“
„Citim se nadherne. Tam nahore je potucek.“ Chvatne presla z chuze do klopytaveho behu, E-oblek ji branil v pohybu.
Rekl: „Davej si pozor, Marlene. Uklouznes.“
„Dam si pozor.“ Jeji hlas zvetsujici se vzdalenost samozrejme neztlumila, protoze ho k nemu neslo radiove vlneni.
Najednou se v Genarrove uchu ozval hlas Eugenie Insignove. „Proc Marlene utika, Sievere?“ A hned vzapeti dodala: „Marlene, proc utikas?“
Marlene se neobtezovala s odpovedi, ale Genarr ano: „Jen se chce podivat na nejaky potucek tam nahore, Eugenie.“
„Je v poradku?“
„Ovsem, ze je. Je tu az podivuhodne krasne. Po nejake chvili ti to tu ani nepripadne puste — spise jako nejaky abstraktni obrazek.“
„Neni cas na malirske kritiky, Sievere. Davej pozor, at se ti nevzdali.“
„Bud klidna. Jsem s ni v neustalem kontaktu. V teto chvili slysi, co povidas, a jestli ti neodpovida, je to proto, ze se nechce takovymi bezvyznamnostmi zabyvat. Klid, Eugenie. Marlene ma radost. Nekaz ji to.“
Genarr byl opravdu presvedceny, ze ma Marlene radost. A on, buhviproc, take.
Marlene bezela vzhuru po proudu podel okraje bystriny. Genarr nevidel duvod, proc by za ni mel spechat. At si trochu uzije, pomyslel si.
Kopule byla postavena na skalnatem vybezku, ale oblast, kde se nachazeli, protkavaly male, zvolna tekouci potucky, ktere se asi tricet kilometru odtud spojovaly do pomerne velkeho toku, ktery se potom vleval do more.
Potucky byly samozrejme prinosem. Predstavovaly pro Kopuli prirozeny zdroj vody — jakmile se z ni odstranili prokaryoti („zabili“ byl asi vhodnejsi vyraz). V pocatcich Kopule nekteri biologove protestovali proti zabijeni prokaryotu, coz bylo k smichu. Drobna stvoreni existovala na planete v neuveritelnem mnozstvi a mohla se rozmnozovat takovym zpusobem, ze je jakykoli ubytek, zpusobeny prostym procesem dezinfekce pri zajistovani dodavek vody, nemohl nijak vazneji ohrozit. Potom, jakmile se objevila Nakaza, zdvihla se proti Erythro neurcita, avsak silna vlna nepratelstvi, a nikoho uz nezajimalo, co si kdo s prokaryoty delal.
Jiste, ted, kdyz Nakaza podle vsech znamek prestala byt hrozbou, mohlo znovu dojit k humanitarnim (Genarr osobne povazoval „biotarni“ za prihodnejsi slovo) naladam. Genarr s nimi sice sympatizoval, ale jak by si potom Kopule zajistila dodavky vody?
Zabrany v myslenkach, prestal sledovat Marlene. Nahle se mu do usi zabodl ohlusujici vykrik.
„Marlene! Marlene! Sievere,
Vzhledl a uz se chystal Eugenii automaticky ujistit, ze se nic nedeje a ze je vsechno v poradku, kdyz jeho pohled spocinul na Marlene. Okamzik nedokazal rozeznat, co dela. Jen v tom ruzovem svetle Nemesis napinal zrak.
Potom to spatril. Odjistovala helmu a odlozila ji. Ted si zacinala svlekat zbytek E-odevu.
Musi ji zadrzet!
Genarr se pokusil zakricet, ale v okamziku hruzy ze sebe nedokazal vydat jedinou hlasku. Pokousel se k ni rozbehnout, ale nohy mel jako z olova a prakticky ignorovaly nalehavost jeho myslenek.
Bylo to, jako by se ocitl v nejakem desivem snu, kde se odehravaly same prisernosti, kterym nedokazal nijak zabranit, ci snad se mu pod tlakem udalosti nejakym zpusobem oddelil mozek od zbytku tela?
Ze by
DVACET SEST
PLANETA
58
Crile Fisher videl Igora Koropatskeho za tri roky, co prevzal funkci, kterou pred nim zastaval Tanayama, a stal se skutecnym — pokud ne titularnim — vedoucim projektu, pouze dvakrat.
Kdyz mu ale fotocidlo promitlo na obrazovku jeho tvar, nemel zadne potize s identifikaci. Koropatsky byl stale stejne impozantni a sebejisty. Byl dobre obleceny, kolem krku velkou, nacechranou kravatu v nejnovejsim stylu.
Co se Fishera tyce, ten cele dopoledne relaxoval a zdaleka nebyl upraveny, ale clovek nemohl odmitnout nekoho, jako byl Koropatsky, prestoze prichazel neohlaseny.
