DVACET SEDM
ZIVOT
59
Siever Genarr otevrel pozvolna oci a zamzoural do svetla. Zpocatku mel problemy se zaostrenim a nemohl rozpoznat predmet, ktery mu vyplnoval zorne pole.
Obraz se pomalu vyjasnoval a zakratko Genarr rozeznal Ranay D'Aubissonovou, vedouci tymu neurofyziku Kopule.
Genarr ze sebe zeslable vydal: „Marlene?“
D'Aubissonova byla zachmurena. „Zda se v poradku. V teto chvili mi ale delate starosti vy.“
Genarr ucitil, jak mu telem projelo hrozne poznani a pokusil se ho potlacit svym cernym humorem. Rekl: „To na tom musim byt hur, nez jsem si myslel, kdyz tu poletuje prizrak Nakazy.“
Potom, kdyz D'Aubissonova nerikala nic, se ostre zeptal: „Je to tak?“
Zdalo se, ze se probrala ze zamysleni. Sklanela se nad nim, dlouha a kostnata, jemne vrasky kolem pronikavych modrych oci se prohloubily, kdyz na nej pohledla.
„Jak se citite?“ zeptala se ho a jeho otazku nechala bez odpovedi.
„Unavene. Hrozne unavene. Ale jinak dobre. Myslim?“ Stoupajici intonaci zopakoval svou drivejsi otazku.
„Spal jste pet hodin,“ stale neodpovidala.
Genarr si povzdychl. „Stejne jsem unaveny. A musim jit na zachod.“ A zacal se namahave zvedat do sedu.
Na pokyn D'Aubissonove se rychle priblizil nejaky mladik. Uchopil Genarra ohleduplne pod loktem, ale ten jeho ruku rozhorcene setrasl.
D'Aubissonova rekla:
„Nechte si pomoci, prosim vas. Jeste jsme nestanovili diagnozu.“
Kdyz byl za deset minut Genarr zpatky v posteli, sklicene pronesl:
„Zadnou diagnozu. Udelali jste mi snimek mozku?“
„Ano, jiste. Okamzite.“
„A?“
Pokrcila rameny. „Nenasli jsme nic duleziteho, ale to jste spal. Udelame dalsi, az budete vzhuru. A musime provest i jina vysetreni.“
„Proc? Copak nestaci snimek mozku?“
Povytahla sedive oboci. „Vy si myslite, ze ano?“
„Tohle na me nezkousejte. O co jde? Povezte mi to rovnou. Nejsem zadne male dite.“
D'Aubissonova si povzdychla. „Mozkove snimky pripadu Nakazy, jez jsme zaznamenali, ukazovaly zajimave veci, ale nikdy jsme je nemohli srovnat s prednakazovym standardem, protoze nikomu z postizenych se pred jejim vypuknutim snimek mozku nedelal. Nez jsme zavedli pravidelne prohlidky a univerzalni snimkovaci program pro vsechny obyvatele Kopule, prestalo k tak zrejmym pripadum Nakazy dochazet. Vedel jste to?“
„Nesnazte se me obelstit,“ rekl Genarr otravene. „Ovsem, ze to vim. Myslite, ze jsem ztratil pamet? Z toho tedy vyvozuju — vyvozovat totiz taky jeste zvladnu, abyste vedela — ze prestoze mate muj drivejsi snimek a muzete si ho srovnat s tim, ktery jste mi prave udelali, nic vyznamnejsiho jste na nem nenasli. Je to tak?“
„K zadnym dulezitejsim zmenam zjevne nedoslo, ale mozna je tam neco, co se da povazovat za subklinickou situaci.“
„Kdyz jste nic nenasli?“
„Kdyz primo nevyhledavate neco urciteho, tak se stava, ze nepostrehnete nejakou drobnou zmenu. Koneckoncu jste se zhroutil a to se vam prece bezne nestava, veliteli.“
„Tak mi tedy udelejte dalsi snimek ted, kdyz jsem vzhuru, a jestli tam bude neco tak drobneho, ze to uniklo vasi pozornosti, nejak to uz preziju. Ale ted mi povezte, co je s Marlene. Jste si jista, ze je v poradku?“
„Rekla jsem, ze se zda byt v poradku, veliteli. Na rozdil od vas jsme u ni nezaregistrovali zadne abnormalni reakce. Ona se nezhroutila.“
„A je uz v bezpeci uvnitr Kopule?“
„Ano, sama vas sem dovedla, chvilku predtim, nez jste ztratil vedomi. Nepamatujete si to?“
Genarr zrudl a neco ze sebe vykoktal.
D'Aubissonova nasadila pobaveny vyraz. „Co kdybyste nam podrobne popsal, co vsechno si pamatujete, veliteli. Povezte nam vsechno. Kazda malickost muze byt dulezita.“
Genarrovy rozpaky se, tim, jak se snazil rozpomenout, jeste zvysily. Pripadalo mu, jako by se to stalo uz velmi davno, melo to nejasne obrysy, stejne jako kdyby se snazil vzpomenout si na nejaky sen.
„Marlene si svlekala svuj E-oblek.“ Chabe dodal: „Ze?“
„Presne tak. Nechala ho tam, museli jsme pro nej nekoho poslat.“
„No a kdyz jsem si vsiml, co dela, tak jsem se ji samozrejme pokusil zadrzet. Vzpominam si, ze doktorka Insignova vykrikla, a to me zalarmovalo. Marlene byla o kus dal po proudu potoka. Pokusil jsem se zakricet, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlasku. Pokusil jsem se k ni rychle dostat, rychle se — rychle se —“
„Rozbehnout,“ doplnila D'Aubissonova.
„Ano, ale — ale —“
„Ale zjistil jste, ze nemuzete. Byl jste temer paralyzovan. Mam pravdu?“
Genarr prikyvl. „Ano. Tak nejak. Pokousel jsem se rozbehnout, ale — nemela jste nekdy takovou tu nocni muru, kdy vas nekdo pronasleduje a vy se nijak nemuzete prinutit ke behu?“
„Ano. Ty mivame vsichni. Obvykle prichazi, kdyz se nam nejakym zpusobem podari zamotat ruce nebo nohy do prikryvek.“
„Mel jsem pocit, jako bych byl ve snu. Nakonec se mi podarilo vykriknout, ale bez E-obleku me urcite nemohla slyset.“
„Mel jste pocit, ze na vas jdou mdloby?“
„Ani ne. Jen pocit bezmoci a zmatku. Jako by ani nemelo smysl pokouset se rozbehnout. Potom me Marlene spatrila a rozbehla se ke mne. Nejak musela poznat, ze jsem v maleru.“
„Nevypadalo to, ze by mela s behanim nejake problemy. Je to tak?“
„Ani jsem si neuvedomil, ze bezela. Jakoby najednou byla u me. Potom jsme — Musim se vam priznat, Ranay. Potom si uz nic nepamatuji.“
„Do Kopule jste vesli spolecne,“ doplnila ho klidne D'Aubissonova. „Pomahala vam, podpirala vas. Jakmile jste byl v Kopuli, tak jste se zhroutil. A ted — vas mam tady.“
„A myslite si, ze mam Nakazu.“
„Myslim si, ze jste zazil neco nenormalniho, ale na mozkovem snimku vam nemohu nic najit, a to me mate. To je vsechno.“
„Byl to pro me sok, videt jak, je Marlene v nebezpeci. Proc by si svlekala E-oblek, kdyby ne —“ najednou se zarazil..
„Kdyby nepodlehala Nakaze. Tak jste to myslel?“
„Napadlo me to.“
„Ale vypada, ze je v poradku. Chcete se jeste trochu prospat?“
„Ne. Udelejte mi dalsi mozkovy snimek a dohlednete na to, aby dopadl dobre, protoze ted, kdyz jsem tu historku ze sebe vyklopil, mi je uz o poznani lip. Hned potom se musim pustit do prace, vy ukrutnice.“
„I kdyby snimek mozku dopadl napohled dobre, veliteli, tak zustanete prinejmensim ctyriadvacet hodin na luzku. Na pozorovani, zajiste chapete.“
