Nemesis

roky superluminalni let nezopakujeme — mezitim budeme disponovat celou flotilou superluminalnich plavidel a rychlymi kroky smerovat k dobyti galaxie.“

„Nebud si tim tak jisty. Je snazsi neco okopirovat a vylepsit, nez vymyslet. A pozemska vlada, vzhledem ke svym zalostnym vysledkum ve vesmiru, kde kolonie mezitim dosahly veku dospelosti, z psychologickych duvodu zjevne prahne po neoddiskutovatelne priorite.“ Pokrcila rameny. „Krome toho potrebujeme vic casu na prozkouseni Superluminalu v podminkach nizke gravitace.“

„Ty vase testy nikdy neskonci, ze?“

„Nebud netrpelivy. Tohle je tak nova a nevyzkousena technologie a je tak nepodobna vsemu, co kdy lidstvo melo, ze ji zadne testy navic nemohou uskodit, zvlaste kdyz trochu tapeme v tom, jak prechod do a z hyperprostoru ovlivnuje intenzitu gravitacniho pole. Vazne, Crile, nemuzes nam mit za zle, ze jsme opatrni. Koneckoncu pred pouhymi deseti lety byl superluminalni let povazovan za teoreticky nemozny.“

„I opatrnosti muze byt nekdy prilis.“

„Snad. Ale nakonec to budu ja, kdo rozhodne, ze uz jsme udelali, co se po nas chtelo. Potom vystartujeme. Slibuji, ze bezduvodne cekat nebudeme. Nebude to zbytecna opatrnost.“

„Doufam.“

Wendelova na nej pochybovacne pohledla. Musela se zeptat. „Vis, Crile, v posledni dobe jsi nejak nesvuj. Dva mesice jsi horel nedockavosti, potom jsi nejakou dobu ochladl a ted jsi zase jako na trni. Stalo se snad neco, o cem nevim?“

Fisher se najednou uklidnil. „Nic se nestalo. Co by se melo stat?“

Wendelove se zdalo, ze se uklidnil prilis rychle, ze prechod z napeti do pohody byl nanejvys podezrely. Rekla: „To se ptam ja tebe, co se asi mohlo stat. Pokousela jsem se te varovat, Crile, ze Rotor jako fungujici svet pravdepodobne nenajdeme, pokud ho vubec najdeme. Nenajdeme — pravdepodobne nenajdeme zadneho z jeho obyvatel nazivu.“ Vyslechla si jeho uminene mlceni a potom dodala: „Copak jsem te na takovou moznost neupozornovala?“

„Castokrat,“ odvetil Fisher.

„A ty se zatim chovas, jako by ses uz nemohl dockat neceho, z ceho se jisto jiste vyklube stastne shledani. Je nebezpecne spolehat na klamne nadeje, stavet na nich vsechno. Co je pricinou tak nahle zmeny tveho postoje? Mluvil jsi s nejakym neospravedlnitelnym optimistou?“

Fisher zrudl.

„Proc bych musel s nekym mluvit? Proc bych sam nemohl dojit v teto nebo kterekoli jine veci k nejakemu zaveru? To, ze nerozumim teoreticke fyzice a ty ano, jeste neznamena, ze jsem natvrdly nebo uplne tupy.“

„Ne, Crile. Nic takoveho jsem si o tobe nikdy nemyslela, a ani jsem to nechtela naznacit. Povez mi, co si ty myslis o Rotoru?“

„Nic svetoborneho ani duchaplneho. Jenom bych rekl, ze v prazdnem prostoru se s velkou pravdepodobnosti nenajde nic, co by mohlo Rotor znicit. Je snadne rikat, ze jestli Rotor vubec dorazil k Sousedni hvezde, muze uz z nej byt vrak, ale co je mohlo jak cestou, tak potom, co dorazili, znicit? Prosim te, popis mi nejaky konkretni katastroficky scenar — kolize — jine civilizace — cokoli.“

Wendelova nalehavym tonem odmitla: „Nemohu, Crile. Nemam zadne mysticke vize toho, co se jim prihodilo. Jde jen o samotne hyperposilovani. Je to nevypocitatelna technologie, to mi ver. Nepouziva rovnomernym zpusobem prostor ani hyperprostor, ale klouze po jejich rozhrani, kolisa v kratkych periodach jak na jednu, tak na druhou stranu a prechazi z prostoru do hyperprostoru a potom z hyperprostoru zpatky do prostoru a to i nekolikrat za minutu. Takze k takovemu prechodu dojde behem jejich cesty odtud k Sousedni hvezde milionkrat i vic.“

„A co?“

„To, ze prechod je mnohem nebezpecnejsi nez urovnovy let v prostoru ci hyperprostoru. Nevim, jak dalece Rotorane zvladli hyperprostorovou teorii, ale je pravdepodobne, ze ji zvladli jen v zakladni forme, jinak by jiste vyvinuli opravdovy superluminalni let. Pri nasem projektu, ktery hyperprostorovou teorii rozpracoval do nejmensich podrobnosti, se nam podarilo stanovit, jake vlivy ma na hmotne objekty prechazeni z prostoru do hyperprostoru a vice versa.

Pokud je objektem bod, nepusobi na nej behem prechodu zadne napeti. Pokud to vsak bod neni — pokud je to trochu rozmernejsi cast hmoty, jako by byla nase lod — pak vzdycky existuje omezeny casovy usek, behem ktereho je jedna jeho cast v prostoru a druha v hyperprostoru. To vytvari napeti — jeho velikost zavisi na velikosti objektu, fyzikalnim slozeni, rychlosti prechodu a tak dale. Nebezpeci, ktere z jedineho — ci z tuctu prechodu — vyplyva, je dokonce i pro objekt velikosti Rotoru vicemene zanedbatelne.

Az se Superluminal vyda — superluminalne — na cestu k Sousedni hvezde, muzeme takovych prechodu udelat cely tucet anebo taky jen dva. Bude to bezpecny let. Naproti tomu, behem letu s hyperposilovanim dojde k milionu takovych prechodu, abys vedel, tedy vzroste pravdepodobnost vyskytu osudneho napeti.“

Fisher vypadal zdesene. „Je to jiste?“

„Ne, nic neni jiste. Je to statisticka zalezitost. Lod muze projit miliony — nebo miliardami prechodu — bez toho, aniz by se neco prihodilo. Na druhou stranu muze byt znicena uz pri prvnim prechodu. Ovsem pravdepodobnost neceho takoveho kazdym prechodem rychle narusta.

To tedy znamena, ze Rotor se vydal na cestu jen s minimalnimi znalostmi o riziku, ktere s sebou prechody nesou. Kdyby vedeli vic, tak by nikdy neodleteli. Je tedy velka pravdepodobnost, ze nejakym napetim prosli, napetim, ktere mohlo byt dostatecne slabe, aby jim umoznilo 'dopotacet' se k Sousedni hvezde, nebo takove, ktere bylo dostatecne silne, aby je zcela vymazalo ze sveta. Proto tam muzeme najit vrak nebo taky vubec nic.“

„Nebo kolonii, ktera prezila,“ odsekl rebelantsky Fisher.

„Nebo,“ pripustila Wendelova. „Nebo se proti vsi pravdepodobnosti muzeme sami dostat do osudneho napeti a z toho duvodu nic nenajit. Chci po tobe, abys byl pripraveny, ne na urcitosti, ale na moznosti. A pamatuj, ze ti kdo na to pohlizeji bez podrobnych vedomosti hyperprostorove teorie, mohou jen velmi tezko dojit k nejakym rozumnym zaverum.“

Fisher upadl do hlubokeho a zjevne skliceneho ticha, zatimco Wendelova ho znepokojenym pohledem sledovala.

62

Pro Tessu Wendelovou byla Stanice ctyri podivnym prostredim. Bylo to, jako kdyby nekdo zamyslel vybudovat malou kolonii, ale pritom ji vybavil jen jako kombinaci laboratore s observatori a startovaci plosinou. Nebyly tam zadne farmy, zadne pribytky, nic z toho. co tvorilo prislusenstvi kolonie, byt uz jakkoli male. Dokonce ji chybela i rotace, ktera by ji udelila prislusne pseudogravitacni pole.

Ve skutecnosti nebyla stanice nic vic nez vesmirna lod s nadbytkem prostoru. Prestoze mohla byt permanentne obydlena — za predpokladu, ze by se zajistil nepretrzity prisun potravin, vzduchu a vody (nejaka recyklace tam existovala, ale nebyla ekonomicka) — bylo zrejme, ze by tam jednotlivec dlouho nevydrzel.

Crile Fisher jizlive poznamenal, ze Stanice ctyri pripomina jednu ze starodavnych kosmickych stanic z pocatku Kosmickeho veku, ktera nejakym nedopatrenim prezila do dvacateho tretiho stoleti.

Ovsem v urcitem ohledu byla prece jen jedinecna. Nabizela panoramaticky pohled na system Zeme-Mesic. Z kolonii, ktere Zemi obihaly, slo obe telesa jen zridkakdy spatrit v jejich skutecne vzajemne poloze. Avsak ze Stanice ctyri nebyly Zeme a Mesic videt nikdy vic nez patnact stupnu od sebe, a jak se Stanice ctyri otacela kolem gravitacniho centra systemu (tedy zhruba kolem Zeme), skytal pohled na promenlive postaveni obou teles, jak z hlediska polohy, tak i faze a menici se velikosti Mesice (podle toho, zda pozorovatel stal na teze strane stanice, ktere odpovidala strana Zeme, nebo na opacne), nekonecnou, dech vyrazejici podivanou.

Slunce bylo automaticky blokovano 'umzatem' (Wendelova se musela nekoho zeptat, aby zjistila, ze to znamena zkratku pro „Umele zatmeni“) a vyhled na oblohu stanice se zhorsil pouze tehdy, kdyz Slunce proslo prilis blizko Mesice nebo Zeme.

Nyni se projevil Tessin kolonisticky puvod, protoze toto predstaveni Zeme a Mesice rada sledovala, hlavne proto (vysvetlovala), ze tak mela jistotu, ze uz neni na Zemi.

Alespon tak to rekla Fisherovi. Ten se jen kysele usmal. Neuslo mu jeji rychle rozhlednuti, nez to vyslovila.