jakehokoli naznaku humoru. „Ale ted zvazte — Mate pod dohledem tuto mladou zenu, ktera je zvlastni, velmi zvlastni, jak ukazuje jeji mozkovy snimek, stejne jako je zvlastni jeji chovani — a navic se zda, ze na ni Nakaza nepusobi. Zkratka, muze existovat spojitost mezi jeji neuronovou strukturou a odolnosti vuci Nakaze. Nemohl by z ni byt uzitecny nastroj ke studovani povahy Nakazy?“
„To nemohu posoudit. Mozne to je.“
„Nemelo by se to vyzkouset?“
„Snad, ale jak?“
Pitt tise rekl: „Vystavit ji pusobeni Erythro, jak jen to bude mozne.“
D'Aubissonova zamyslene podotkla: „To take sama chce, jak to vypada, a velitel Genarr, jak se zda, ji to hodla dovolit.“
„Vyborne. Vy tedy zajistite lekarsky dohled.“
„Rozumim. A kdyz divenka dostane Nakazu?“
„Musime si uvedomit, ze vyreseni tohoto problemu je dulezitejsi nez prospech jednotlivce. Muzeme ziskat cely svet — a mozna bude treba zaplatit nezbytnou dan.“
„A kdyz ztratime Marlene a nepomuze nam to pochopit povahu Nakazy?“
„Takove riziko musime podstoupit. Koneckoncu, muze se take stat, ze se ji nestane nic, a prave jeji imunita, pri peclivem prostudovani, muze zpusobit prulom v pochopeni povahy Nakazy. V tom pripade zvitezime beze ztrat.“
Teprve kdyz D'Aubissonova odesla do sveho rotorskeho apartma, dovolilo Pittovi jeho neochvejne odhodlani pohlizet na sebe jako na uhlavniho nepritele Marlene Fisherove. Opravdovym vitezstvim by bylo, kdyby byla Marlene znicena a Nakaza zustala nevyresena. Jednou ranou by se zbavil nepohodlne holky, ktera by jinak mohla jednoho dne privest na svet dalsiho sobe podobneho jedince, a zaroven nepohodlneho sveta, ktery by jinak mohl jednoho dne vyprodukovat populaci stejne nezadouci, stejne zavislou a stejne nemobilni, jako byla populace Zeme.
64
Vsichni tri sedeli uvnitr erythrejske Kopule — Siever Genarr ve strehu, Eugenie Insignova hluboce znepokojena a Marlene Fisherova zjevne netrpeliva.
Insignova kazala: „Hlavne si, Marlene, pamatuj, ze se nemas divat do Nemesis. Vim, ze o jejim infracervenem zareni vis, aleje tu fakt, ze Nemesis je mirne eruptivni hvezda. Jednou za cas dochazi na jejim povrchu k vyboji bileho svetla. Trva sice jen minutu nebo dve, ale to uz staci, aby ti to poskodilo sitnici, a sama nepoznas, kdy se to stane.“
Genarr se k ni obratil: „A astronomove poznaji, kdy se to stane?“
„Prozatim ne. Je to jedna z nevypocitatelnych vlastnosti prirody. Prozatim jsme neodhalili zakonitosti hvezdne turbulence a jsou mezi nami i takovi, kteri tvrdi, ze je neodhalime nikdy. Jsou jednoduse prilis komplikovane.“
„Zajimave,“ poznamenal Genarr.
„Ne, ze bychom proti tem vybojum neco meli. Tri procenta energie, ktere se z Nemesis dostanou na Erythro, pochazi prave z nich.“
„To se mi nezda nijak moc.“
„Ale je. Bez techhle erupci by Erythro byla ledovym svetem, mnohem mene obyvatelnym. Zato pro Rotor jsou problemem. Pri kazdem vyboji se musi upravit propustnost slunecniho svetla a posilit pole pro pohlcovani jeho castic.“
Behem hovoru se Marlene divala z jednoho na druheho a nakonec je ponekud podrazdene prerusila: „Jak dlouho v tom jeste minite pokracovat? Schvalne me zdrzujete. To je mi uplne jasne.“
Insignova se chvatne zeptala: „Kam pujdes, az budes venku?“
„Jenom tak. K te ricce nebo potucku nebo co to vlastne je.“
„Proc?“
„Protoze je zajimavy. Volne tekouci voda, nikde nevidis jeji zacatek ani konec a pritom vis, ze ji nikdo nepumpuje zpatky do obehu.“
„Ale ano,“ pokusila se o vysvetleni Insignova, „teplo Nemesis.“
„To se nepocita. Chci rict, ze to nedelaji zadni lide. A vubec, chci tam proste stat a divat se na nej.“
„Ne aby ses z neho napila,“ naridila ji Insignova prisne.
„To ani nechci. Hodinu bez piti vydrzim. Kdybych dostala hlad nebo zizen — nebo cokoli jineho — tak se vratim. Ty toho nadelas, kvuli takovym hloupostem.“
Genarr se usmal. „Ty bys asi byla nejradeji, kdybychom v Kopuli recyklovali uplne vsechno.“
„Jiste, jak jinak. Kdo by nechtel?“
Genarruv usmev se jeste rozsiril: „Vis, Eugenie, jsem si celkem jisty, ze zivot na koloniich lidstvo trvale poznamenal. Je v nas zakoreneny nejaky cyklicky princip. Na Zemi neco nepotrebneho proste odhodis, v domneni, ze se to recykluje samo, a ono to tak, samozrejme, vzdycky neni.“
„Genarre,“ prohlasila Insignova, „ty jsi fantasta. Clovek se pod tlakem okolnosti mozna odnauci spatnym mravum, ale jakmile tlak povoli, mas je hned zpatky. Z kopce to jde snadneji nez do kopce. Rika se tomu druhy termodynamicky zakon a kdybychom nekdy Erythro prece jen kolonizovali, tak ji podle me zaneradime driv, nez bys rekl svec.“
„Nezaneradime,“ odporovala Marlene.
Genarr se ji zdvorilym tonem zeptal: „Procpak ne, drahousku?“
Marlene netrpelive vyhrkla: „Proste ne. Muzu uz jit ven?“
Genarr se podival na Insignovou a rekl: „Nechame ji jit, Eugenie. Nemuzeme ji zadrzovat vecne. Krome toho, jestli te to uklidni, Ranay D'Aubissonova, ktera se prave vratila z Rotoru, si prosla od zacatku vsechny udaje a vcera mi oznamila, ze Marlenin mozek vypada tak stabilne, ze je presvedcena, ze se Marlene na Erythro nic nestane.“
Marlene, ktera se uz otocila ke dverim, pripravena vydat se do pretlakove komory, se obratila. „Malem jsem zapomnela, strycku Sievere. Na doktorku D'Aubissonovou si musis davat pozor.“
„Proc? Je to skvely neurofyzik.“
„Tak to nemyslim. Kdyz se ti to tehdy venku stalo, tak z toho mela radost, a kdyz ses uzdravil, byla dost zklamana.“
Insignova vypadala prekvapene a automaticky se zeptala: „Jak jsi na to prisla?“
„Proste to
„To nechapu. Sievere, ty s D'Aubissonovou nevychazis dobre?“
„Jisteze ano. Vychazim. Nikdy mezi nami nedoslo k nedorozumeni. Ale kdyz Marlene rika —“
„A nemuze se Marlene mylit?“
Marlene ihned odpovedela: „Jenze se nemylim.“
„Ja vim, ze ne, Marlene,“ ujistil ji Genarr. Nato se otocil k Insignove: „D'Aubissonova je ctizadostiva zena. Kdyby se mi neco stalo, prichazi jako muj nastupce logicky v uvahu ona. Je tu dole uz dost dlouho a zcela jiste to je nejkompetentnejsi osoba pro pripad, ze by Nakaza znovu vystrcila ruzky. Co vic, je starsi nez ja a mozna se domniva, ze nema moc casu. Nemohu ji mit za zle, ze by chtela na me misto, a ze ji, kdyz jsem nebyl v poradku, radosti trochu poskocilo srdicko. Treba si sve pocity ani neuvedomuje.“
„Ale ano, uvedomuje,“ tvrdila Marlene zlovestne. „Vi o tobe vsechno. Davej si pozor, strycku Sievere.“
„Dobra, budu. Tak co, pripravena?“
„Ovsem, pripravena.“
„Tak pujdeme do prechodove komory. Pojd s nami, Eugenie, a netvar se tak nestastne.“
A tak tedy Marlene vstoupila na povrch Erythro poprve sama a bez ochrany. Stalo se to, podle standardniho pozemskeho casu, patnacteho ledna roku 2237 v 21:20. Podle erythrejskeho casu bylo dopoledne.
