Nemesis

JMENO

66

Ticho!

Marlene se ho nemohla nabazit — tim spis, ze ho mohla kdykoli prerusit. Sehnula se pro kaminek a hodila ho na skalu. Dopadl na zem, vydal tlumeny zvuk, a zustal lezet.

Z Kopule vysla, na sobe jen tolik obleceni, kolik by si vzala na Rotoru, a tak se citila naprosto uvolnene.

Vydala se rovnou k potucku, aniz by cestou sledovala nejake orientacni body.

Posledni matcina slova znela spis jen jako chaba prosba. „Marlene, prosim te, nezapomen, ze jsi slibila, ze zustanes na dohled Kopule.“

Kratce se usmala, ale nevenovala tomu zvlastni pozornost. Mozna zustane na dohled a mozna ne. Nemela v umyslu nechat se nejakym zpusobem omezovat, at uz musela pro udrzeni matcina klidu slibit cokoli. Koneckoncu mela s sebou vysilacku. Mohli ji kdykoli lokalizovat. Ona sama ji mohla pouzit k urceni polohy vysilace v Kopuli.

Kdyby se ji neco stalo — kdyby upadla nebo si nejak ublizila — mohli by si pro ni prijit.

Kdyby ji zasahl meteor — tak by ji zabil, co jineho. S tim by nemohl nikdo nic delat, i kdyby byla na dohled Kopule. I pres znepokojive pomysleni na meteory se na Erythro citila nadherne a nerusene. Na Rotoru byl neustale hluk. Kamkoli jste se pohnuli, vzduch se vsude rozechvival a otrasal a bombardoval zvukovymi vlnami vase utrapene usi. Na Zemi, s jejimi osmi miliardami obyvatel, biliony zivocichu, hromovymi bouremi a divokymi privaly vody z more a oblohy, to muselo byt jeste horsi. Jednou se pokousela poslouchat nahravku nazvanou „Zvuky Zeme“, rvalo ji to usi a rychle toho nechala.

Zato zde, na Erythro, bylo tak nadherne ticho.

Marlene prisla k potucku. Voda ji s tichym bublanim tekla u nohou. Zdvihla drsny kaminek a hodila jej do vody. Trochu to splouchlo. Zvuky nebyly na Erythro zakazane, jenom se jimi setrilo; byly to obcasne ozdubky, ktere mely za ukol jeste vic zkraslovat vseobklopujici ticho.

Dupla nohou do mekkeho jilu na okraji potucku. Uslysela tlumene zuchnuti, noha zanechala nejasny obrys stopy. Sehnula se, nabrala do dlani trochu vody a pokropila ji pudu pod sebou. Ta zvlhla a misty ztmavla — ruda na ruzovem podklade. Pridala jeste trochu vody a nakonec polozila pravou botu na tmave misto a pritlacila. Kdyz nohu zdvihla, otisk byl hlubsi.

Z koryta potucku vycnivalo nekolik kamenu. Presla po nich na druhou stranu.

Sla dal, svizne si vykracovala, pohupovala pritom rukama a zhluboka se nadechovala. Moc dobre vedela, ze procento kysliku je tu ponekud mensi nez na Rotoru. Kdyby se rozbehla, rychle by se unavila a ani nemela chut. Kdyby bezela, 'spotrebovala' by svuj svet rychleji.

Chtela videt vsechno!

Ohledla se.

Hrouda Kopule byla jeste stale videt, zvlaste bublina zastresujici astronomickou laborator. Rozezlilo ji to. Chtela byt tak daleko, aby se mohla otocit kolem dokola a spatrit jen obzor jako dokonaly — treba nepravidelny — kruh, bez jakychkoli znamek lidske pritomnosti (krome sebe).

(Nemela by zavolat Kopuli? Nemela by rict matce, ze bude na chvilku z dohledu? Ne, jenom by se pohadaly. Mohli prijimat jeji signal. Podle nej poznaji, jestli je nazivu, tedy, jestli se pohybuje. Kdyby ji volali, tak je bude ignorovat, rozhodla se. Vazne! Musi ji nechat na pokoji.) Oci se pomalu prizpusobovaly ruzovemu nadechu Nemesis a celeho okoli. Nebyla to uz jen ruzova; byly to vsechny jeji odstiny, dokonce i odstiny fialove a oranzove, v nekterych mistech az zlute. Po case se jejim zbystrenym smyslum zacaly jevit jako docela nova paleta barev, stejne rozmanita jako na Rotoru, ale vice uklidnujici.

Co by se stalo, kdyby se lide na Erythro usidlili, zaplnili ji zivotem a postavili tu mesta? Znicili by ji? Anebo by se poucili ze Zeme a spravovali by tento panensky svet jinak, pretvorili ho v neco blizkeho jejich nejtajnejsim predstavam?

Jejich nejtajnejsim predstavam?

To byl ten problem. Ruzni lide maji ruzne predstavy a navzajem by se donekonecna presvedcovali o sve pravde. Nebylo by lepsi nechat Erythro prazdnou?

Bylo by to spravne, kdyz by ji lide mohli pouzivat? Marlene vedela, ze ona Erythro opustit nechtela. Tesilo ji byt tu. Vlastne ani nevedela proc, ale pripadala si tu vic doma nez kdy na Rotoru.

Byla to nejaka atavisticka vzpominka na Zemi? Mela snad v genech lasku k obrovskemu, nezmernemu svetu; takovemu, ktere male, umele, otacejici se vesmirne mestecko nemohlo nahradit? Bylo to vubec mozne? Zeme se od Erythro prece lisila snad vsim, krome velikosti. A jestli se Zeme udrzela v jejich genech, proc by potom nebyla v genech kazde lidske bytosti?

Musi na to existovat nejake vysvetleni. Marlene potrasla hlavou, jako kdyby si ji chtela procistit, a zacala se tocit kolem dokola, jako by byla uprostred sameho nekonecna. Zvlastni, ze ji Erythro nepripadala pusta. Na Rotoru clovek videl cele akry obili a ovocnych sadu, zelene a jantarove mlzne zavoje, vsechny ty pravidelne nepravidelne lidske obrazce. Avsak zde, na Erythro, clovek zahledl pouze zvlnenou krajinu, promichane kusy kameni vsech velikosti, jakoby rozesete ledabylou rukou obra — podivuhodne, zadumane, mlcenlive vzory, sem tam protkane vodnimi stuzkami, protekajicimi kolem a mezi nimi. A vubec zadny zivot, nepocitate-li myriady drobounkych, bakterie pripominajicich bunek, ktere diky energii z cerveneho svetla Nemesis udrzovaly v atmosfere kyslik.

Nemesis, jako kazdy rudy trpaslik, bude Erythro dal zasobovat energii dalsich par set miliard let, shromazdovat ji a dohlizet, aby Erythro a jejim mrnavym prokaryotum bylo po celou dobu teplo a prijemne. Dlouho potom, co vyhasne pozemske Slunce a dalsi jasne hvezdy, ktere se narodily jeste pozdeji, vyhasnou take, bude Nemesis zarit stale stejne a Erythro se bude nezmenena otacet kolem Megas a prokaryoti si budou zit a umirat take v podstate beze zmen.

Lide nemeli dozajista zadne pravo do tohoto nemeniciho se sveta vtrhnout a zmenit ho. Jenze kdyby na Erythro byla sama, co potrava — a spolecnost?

Mohla by se obcas vracet do Kopule pro zasoby nebo aby si ozivila potrebu vidat se s druhymi lidmi, ale i tak by vetsinu sveho casu travila sama s Erythro. Ale nenasledovali by ji dalsi? Jak by jim v tom mohla zabranit? A s dalsimi, at uz jakkoli nepocetnymi, nepropadl by Raj neodvratne zkaze? Nepropada Raj zkaze uz tim, ze do nej vstoupila ona sama — pouze ona?

„Ne!“ vykrikla. Vykrikla to hlasite, v nahlem dychtivem popudu zjistit, zda dokaze neznamou atmosferu prinutit, aby ji jeji vlastni slova donesla k usim.

Uslysela se, ale rovny teren neodrazel zadnou ozvenu. Vykrik jen zaznel a okamzite odeznel.

Znovu se otocila. Z Kopule uz byl jen tenky stin na horizontu. Skoro nepostrehnutelny. Skoro. Prala si, aby nebyl videt vubec. Prala si nevidet nic nez sebe a Erythro.

Zaslechla tichy povzdech vetru a poznala, ze nabira rychlost. Nebyl dost silny, aby ho citila, ani se neochladilo, ale ani to nebylo neprijemne.

Bylo to jen tiche „A-a-a-a-a“

Radostne ho napodobila: „A-a-a-a-a.“

Marlene zvedave zdvihla, zrak k obloze. Meteorologove predpovedeli na ten den jasno. Bylo mozne, aby na Erythro zacala nejake nepredvidana a nenadala boure? Ze by se zdvihl vitr a zacal neprijemne foukat? Ze by po obloze tahla mracna a rozprselo se driv, nez by se stacila vratit do Kopule?

Hloupost, stejna hloupost jako to s temi meteory. Samozrejme, ze na Erythro prselo, ale ted mela nad hlavou jen par ruzovych chomacku, ktere se line vlekly po temnem a cistem nebi. Nevypadalo to, ze se schyluje k bource.

„A-a-a-a-a,“ zaseptal vitr. „A-a-a-a-a ei-i-i-i.“

Dvojity zvuk, Marlene se zamracila. Co to mohlo zpusobit? Urcite ne jen vitr. To by musel vat pres nejakou prekazku, aby tak kvilel. A zadna prekazka v dohledu nebyla.

„A-a-a-a-a ei-i-i-i ah-h-h-h.“

Tentokrat to byl trojity zvuk, s durazem na druhem zakvileni.

Marlene se nechapave rozhledla kolem dokola. Nedalo se urcit, odkud to prichazelo. Aby neco mohlo takovy zvuk vydavat, muselo to vibrovat, ale ona nic nevidela, necitila.