popadla se za bricho.
Genarr bez rozmysleni rekl: „Co se deje?“
Potom, aniz by vyckal na odpoved, nechal Insignovou, aby D'Aubissonovou dovedla k nejblizsi pohovce a primela ji si lehnout, otocil se k Marlene a chvatne pronesl: „Marlene, dej si udelat ten test.“
„Nechci. Rekne, ze mam Nakazu.“
„Nerekne, to ti zarucuji. Pokud ji opravdu nemas, tak ne.“
„Nemam.“
„Ja vim, ze ne, a mozkovy snimek to potvrdi. Duveruj mi, Marlene. Prosim.“
Marlene se podivala z Genarra na D'Aubissonovou a zase zpatky. „A budu moci jit zase ven?“
„Samozrejme. Kdy jen budes chtit. Pokud jsi v poradku — a ty jsi si jista, ze v poradku jsi, ne?“
„Naprosto.“
„Potom to mozkovy snimek jenom potvrdi.“
„Ano, ale ona mi zakaze jit znova ven.“
„Kdo? Tva matka?“
„A doktorka.“
„Ne, neodvazi se te zastavit. Ted mi jen rekni, ze si nechas udelat mozkovy snimek.“
„Tak dobre. At je po jejim.“
Ranay D'Aubissonova se s namahou postavila.
69
D'Aubissonova si prohlizela pocitacovou analyzu Marlenina mozkoveho snimku, zatimco ji Siever Genarr pozoroval. „Pozoruhodne,“ zabrucela.
„To uz vime,“ rekl Genarr. „Je to pozoruhodna mlada zena. Jde o to, jestli doslo ke zmenam?“
„K zadnym,“ odpovedela D'Aubissonova.
„Zni to, jako byste byla zklamana.“
„Nezacinejte s tim znovu, veliteli. Jiste profesionalni zklamani tu je. Rada bych studovala podminky.“
„Jak se citite?“
„Vzdyt jsem vam rekla —“
„Myslim fyzicky. To vase vcerejsi zhrouceni bylo trochu zvlastni.“
„To nebylo zhrouceni. To bylo z nervoveho vypeti. Nestava se mi casto, aby me nekdo obvinoval, ze si
„Co to bylo? Zachvat nechutenstvi?“
„Mozna. V kazdem pripade bolesti v krajine brisni. A mdloby.“
„Stava se vam to casto, Ranay?“
„Ne, nestava,“ odsekla. „Ani z neprofesionalniho chovani me casto neobvinuji.“
„Proste je to vznetlive devce. Proc si to tak berete?“
„Nemohli bychom zmenit tema? Nejsou tu zadne zmeny mozkove struktury. Pokud byla normalni predtim, je normalni i ted.“
„V tom pripade nebudete z profesionalni stranky nic namitat proti tomu, aby mohla pokracovat v pruzkumu Erythro, ze?“
„Jelikoz se ji zjevne nic nestalo, nemam duvod ji v tom branit.“
„Jste ochotna jit v te veci dal a poslat ji ven sama?“
Postoj D'Aubissonove nabyl na nevrazivosti. „Vite, ze jsem byla navstivit komisare Pitta.“ Neznelo to jako otazka.
„Ano, vim,“ odvetil Genarr tise.
„Pozadal me, abych se ujala vedeni noveho projektu zamereneho na studium erythrejske Nakazy. Na toto studium budou uvolneny znacne prostredky.“
„Myslim, ze je to dobry napad a ze vy jste bezpochyby vhodny clovek k vedeni takoveho projektu.“
„Dekuji vam. Nicmene me nejmenoval velitelem misto vas, takze to je, veliteli, na vas, jestli dovolite, aby Marlene Fisherova mohla chodit ven na povrch Erythro. Ja osobne se omezim na provedeni jejiho mozkoveho snimku, objevi-li se u ni nejake znamky nenormalnosti.“
„Hodlam Marlene udelit neomezene povoleni k pruzkumu Erythro, kdy si to jen bude prat. Mohu v tomto bode pocitat s vasi spolupraci?“
„Protoze mate moji lekarskou zpravu, ze nema Nakazu, nebudu vam v tom v nejmensim branit, ovsem prislusny prikaz budete muset vydat vy sam. Ma-li byt neco receno pisemne, budete to muset podepsat sam.“
„Ale nepokusite se me zastavit.“
„Nemam k tomu duvod.“
70
Bylo po obede a nekde hrala pomala hudba. Siever Genarr, kdyz znepokojene Eugenii Insignove vsechno podrobne vylicil, nakonec rekl:
„Slova jsou z ust Ranay D'Aubissonove, ale vyznam, to, co se za nimi skryva, pochazi od Januse Pitta.“
Insignin znepokojeny vyraz se jeste vice prohloubil: „Opravdu si to myslis?“
„Ano, myslim — a ty bys mela take. Myslim, ze znas Januse lip nez ja. Je to vazne. Ranay je kompetentni lekarka, velmi inteligentni a je i dobry clovek, jenze je ambiciozni — stejne jako jsme tim ci onim zpusobem my vsichni — a tak se da zneuzit. Ve skutecnosti chce vejit do historie jako nekdo, kdo zvitezil nad erythrejskou Nakazou.“
„A proto by byla ochotna riskovat zivot Marlene?“
„Ochotna ve smyslu, ze by to chtela nebo ze by po tom touzila, to ne, ale ochotna ve smyslu — proste kdyz to jinak nepujde.“
„Ale musi prece existovat nejaky jiny zpusob. Poslat Marlene do nebezpeci jako nejakeho pokusneho kralika, to je zrudnost.“
„Ne z jejiho pohledu a zcela jiste ne z Pittova pohledu. Ztrata jedne duse stoji za zachranu sveta, kdyz by ho ucinila pro miliony lidi obyvatelnym. Je to tvrdy zpusob, jak na to pohlizet, ale budouci generace mohou z Ranay udelat hrdinku prave za tu tvrdost a souhlasit s ni v tom, ze jedna duse stala za zachranu tisicu.“
„Ano, pokud to nejsou jejich duse.“
„Samozrejme. Po celou historii byli lide odhodlani prinaset obeti na ukor jinych. Jak by to jiste udelal i Pitt. Nebo se mnou nesouhlasis?“
„Co se tyce Pitta, ano,“ pritakala rezolutne Insignova. „Kdyz si pomyslim, ze jsem s nim cela ta leta pracovala.“
„Takze dobre vis, ze by na to pohlizel ve velmi moralistickych souvislostech. 'Co nejvice dobra pro co nejvice lidi, rekl by. Ranay priznava, ze s nim behem sve posledni navstevy Rotoru mluvila a ja dam krk na to, ze prave tohle ji, at uz temi nebo jinymi slovy, rekl.“
„Co by asi rekl,“ pronesla horce Insignova, „kdyby Marlene vlivu Nakazy podlehla — zatimco problem Nakazy by zustal nevyreseny? Co by rekl, kdyby se zivot me dcery zbytecne zredukoval na bezduche zivoreni? A co by rekla doktorka D'Aubissonova?“
„Ta by z toho byla nestastna. Tim jsem si jisty.“
„Protoze by se ji nedostalo oceneni za objeveni protileku?“
„Ovsem, ale take kvuli Marlene — dokonce se odvazim tvrdit, ze by se citila vinna. Ona neni netvor. A co se tyce Pitta —“
„Ten je netvor.“
„Ani to bych netvrdil, ale ma omezene videni. Vidi jen sve plany o budoucnosti Rotoru. Kdyby se stalo neco
