A potom, tesne pred patou vecer lodniho casu, druheho dne po prechodu, ktery se stocil, misto aby probehl po primce, vtrhla Tessa dovnitr. Oci ji planuly a divoce oddechovala. Tmave vlasy, v poslednich letech hojne prokvetle sedinami, mela rozcuchane.
Fisher vydesene vyskocil: „Je to zle?“
„Ne, skvele!“ vykrikla a spise skocila, nez si sedla do kresla.
Fisher si nebyl jisty, jestli se nepreslechl, jestli to od ni nebyla jen ironie. Hledel na ni a pozoroval, jak se pomalu zacinala vzpamatovavat.
„Skvele,“ zopakovala. „Skvele! Uzasne! Crile, divas se na idiota. Pochybuji, ze se z toho kdy vzpamatuju.“
„Tak co se stalo?“
„Cao-Li Wu znal odpoved. Celou dobu ji znal. Rekl mi to kdysi. Pamatuju se, jak mi to rikal. Pred nekolika mesici. Mozna pred rokem. Pustila jsem to z hlavy. Vlastne jsem ho ani poradne neposlouchala.“
Musela se nadechnout. Vzruseni zcela narusilo prirozeny rytmus jeji reci.
Pokracovala: „Potiz byla v tom, ze jsem se povazovala za svetovou autoritu na superluminalni presun a byla presvedcena, ze mi nikdo nemuze rict neco, co uz jsem nevedela nebo co me uz predtim nenapadlo. A kdyz uz mi nekdo predlozil neco nezvykleho, tak to muselo byt proste spatne a pravdepodobne i nesmysl. Chapes, jak to myslim?“
Fisher temnym hlasem pronesl: „Narazil jsem na takove lidi.“
„Kazdy je obcas takovy, za urcitych okolnosti. Zvlaste starnouci vedci, rekla bych. Proto se take z odvaznych mladych revolucionaru vedy stavaji po par desetiletich stare fosilie. Predstavivost jim zacina obrustat sebelaskou a to je konec. A to je ted muj konec… Ale dost. Trvalo nam to vic jak cely den, nez jsme to poradne rozpracovali, upravili rovnice, naprogramovali pocitac a pripravili nezbytne simulace k vylouceni slepych ulicek. Normalne by to trvalo tyden, ale popohaneli jsme se navzajem jako silenci.“
Wendelova se v tom miste odmlcela, jako by chtela nabrat dech. Fisher cekal, az bude pokracovat, povzbudive prikyvl a uchopil ji za ruku.
„Tohle uz je slozitejsi,“ pokracovala. „Pokusim se ti to vysvetlit. Podivej se — potrebujeme se dostat z jednoho bodu prostoru pres hyperprostor do druheho bodu prostoru a to v nulovem case. Ubirame se pritom urcitou drahou, ktera je pokazde jina, v zavislosti na vychozim a konecnem bode. Nevidime ji, neuvedomujeme si ji, vlastne ji z casoprostoroveho hlediska ve skutecnosti ani nesledujeme. Jeji existence je vicemene nepochopitelna. Nazyvame ji 'domnelou drahou'. Sama jsem ten koncept vypracovala.“
„Kdyz ji nevidis, ani si ji neuvedomujes, jak muzes vedet, ze existuje?“
„Protoze se da vypocitat pomoci rovnic, ktere pouzivame k definovani pohybu hyperprostorem. Rovnice nam urcuji onu drahu.“
„Jak vubec muzes vedet, ze rovnice popisuji neco, co skutecne existuje? Kdyz to muze byt pouha — matematika.“
„Muze. Ja si to aspon myslela. A nevenovala tomu pozornost. To Wu me upozornil, ze to muze byt dulezite — asi tak pred rokem — a ja, jako naprosty idiot, jsem to zavrhla. Domnela draha, rekla jsem mu, ma zrovna tak domnelou existenci. Kdyz se neda zmerit, tak lezi mimo hranice rise vedy. Byla jsem tak slepa. Je mi ze sebe nanic, jen co na to pomyslim.“
„Dobra. Rekneme tedy, ze domnela draha nejakym zpusobem prece jen existuje. Co potom?“
„V tom pripade, prochazi-li domnela draha okolim nejakeho rozmernejsiho telesa, pusobi na lod jeho gravitacni vliv. To je ta ohromujici novina, predstavujici uzitecny a zcela novy koncept — ze gravitace muze pusobit i podel domnele drahy.“ Wendelova zlostne zatala pesti. „Vedela jsem to, ale byla jsem presvedcena, ze pokud se lod bude pohybovat rychlosti mnohonasobne prevysujici rychlost svetla, nebude mit gravitace dostatek casu, aby se dala na nejake meritelne urovni pocitit. Draha by tak, jak jsem se domnivala, predstavovala eukleidovsky rovnou primku.“
„Coz nebyla pravda.“
„Jak je videt. A Wu to zduvodnil. Predstav si, ze rychlost svetla je nulovy bod. Vsechny nizsi rychlosti budou mit zapornou velikost a vsechny vyssi rychlosti velikost kladnou. V normalnim vesmiru, ve kterem zijeme, tak budou vsechny rychlosti, jak rika matematicka konvence, zaporne, protoze takove vlastne musi byt.
Dale — vesmir je zalozen na principu symetrie. Pokud je neco tak fundamentalniho, jako je rychlost pohybu, vzdycky zaporna, potom by melo neco, stejne tak fundamentalniho, byt vzdycky kladne a Wu tvrdil, ze to neco je gravitace. V normalnim vesmiru je to vzdycky pritazlivost. Kazdy hmotny objekt pritahuje jiny hmotny objekt.
Ovsem, leti-li neco superluminalni rychlosti — tedy rychleji nez svetlo — potom je rychlost one veci kladna a to druhe neco, ktere bylo kladne, se stava zapornym. Jinymi slovy, pri superluminalnich rychlostech je gravitace odpudivou silou. Kazdy hmotny objekt odpuzuje jiny hmotny objekt. Wu me na to upozornil uz kdysi davno a ja jsem ho neposlouchala. Proste mi to slo jednim uchem tam a druhym ven.“
Crile rekl: „Ale v cem je pak rozdil, Tesso? Jestlize se pohybujeme obrovskou, superluminalni rychlosti a gravitace nema cas ovlivnit nas pohyb, stejne tak ho nema cas ovlivnit ani gravitacni odpudivost.“
„Ne, ne, tak to neni, Crile. V tom je prave ta nadhera. Ze se meni i tohle. V normalnim vesmiru zapornych rychlosti plati, ze cim rychleji se objekt pohybuje vuci pritazlivemu telesu, tim mene gravitace onoho telesa ovlivnuje smer jeho pohybu. Ve vesmiru kladnych rychlosti, v hyperprostoru zase plati, ze cim rychleji se pohybujeme vuci odpudivemu telesu, tim vice jeho odpudivost ovlivnuje smer naseho pohybu. Nam to sice nedava smysl, protoze jsme zvykli na situaci, ktera existuje v normalnim vesmiru, ale jakmile jsi donucen vymenit znamenko plus za minus a naopak, zjistis, jak vsechno do sebe najednou zapada.“
„Matematicky. Ale da se spolehat na rovnice?“
„Srovnas sve vypocty s fakty. Gravitacni pritazlivost je nejslabsi ze vsech sil, a stejne tak i odpudivost podel domnele drahy. Kazda castecka lodi, kazda castecka naseho tela pri pruchodu hyperprostorem odpuzuje ostatni castecky, ovsem tato odpudivost nic nesvede proti jinym silam, ktere je zase drzi pohromade, a ktere znamenka nezmenily. Bud jak bud, nase domnela draha ze Stanice ctyri nas sem vedla tesne kolem Jupitera. Jeho odpudivost podel nasi domnele hyperprostorove drahy byla stejne intenzivni, jako by byla jeho pritazlivost podel nasi nedomnele prostorove drahy.
Spocitali jsme, jak by Jupiterova odpudiva sila ovlivnila nasi drahu hyperprostorem, a dostali jsme vyslednou polohu totoznou s polohou, ve ktere jsme se ocitli. Jinymi slovy, Wuova modifikace mych rovnic je nejenze zjednodusuje, ale hlavne je uvadi v zivot.“
„A zakroutilas mu krkem, jak jsi slibovala?“ pousmal se Fisher.
Wendelova se rozesmala: „Ne, nezakroutila, vlastne jsem mu dala pusu.“
„Rekneme, ze ti to nemam za zle.“
„Proc taky, ted je vic nez kdy predtim dulezite, abychom se bezpecne vratili nazpet, Crile. O tomto vyznamnem postupu v superluminalnim presunu musime podat zpravu a Wuovi se musi dostat naleziteho uznani. Stavel na me praci, pripoustim, ale prisel na neco, co by me mozna nikdy nenapadlo. A kdyz uvazime mozne nasledky …“
„Ty mi jsou jasne,“ ujistil ji Fisher.
„Ne, nejsou,“ rekla durazne Wendelova. „Ted me dobre poslouchej. Rotor nemel s gravitaci zadne problemy, protoze oni se o rychlost svetla pouze 'otreli' — jednou neco malo pod ni, podruhe neco malo nad ni — takze na ne mela gravitace, at uz kladna nebo zaporna, pritazliva nebo odpudiva, naprosto zanedbatelny vliv. To jen pro nas opravdovy superluminalni let pri rychlostech mnohonasobne vyssich nez rychlost svetla, je naprosto nezbytne vzit v uvahu gravitacni odpuzovani. Me vlastni rovnice jsou zbytecne. Sice nas prenesou hyperprostorem, ale ne ve spravnem smeru. A to neni vsechno.
Vzdycky jsem si myslela, ze pri vynoreni z hyperprostoru — tedy druha polovina prechodu — s sebou pokazde prinasi kousek nevyhnutelneho rizika. Co kdyz se vynoris do jiz existujiciho telesa? Dojde k nepredstavitelne explozi, ktera v biliontine biliontiny sekundy znici lod i vsechno, co je v ni.
Prirozene se nam nestane, ze bychom skoncili v nejake hvezde, protoze polohy hvezd zname a dokazeme se jim vyhnout. Casem se mozna naucime vypocitat polohy planet a vyhneme se jim take. Jenze v sousedstvi kazde hvezdy jsou jeste desitky tisic asteroidu a desitky miliard komet. A jestli se do nektere z nich trefime, tak je to stejne nas konec.
Jedina vec, ktera by nas mohla zachranit, za situace, kterou jsem pred dnesnim dnem povazovala za danou, je zakon pravdepodobnosti. Vesmir je tak obrovsky, ze pravdepodobnost srazky s objektem vetsim nez je atom, nebo nanejvys zrnko prachu, je nesmirne mala. Presto je pri dostatecnem poctu vyletu hyperprostorem otazka
