Byla to uleva, hned ze dvojiho duvodu. Nejenze zustal nazivu, ale take si uvedomil, ze kdyby k necemu doslo a on by zemrel, prisla by smrt tak nepredstavitelne nahle, ze by si ji v zadnem pripade nestacil uvedomit. Proste by byl najednou mrtev.
Jeho uleva byla tak intenzivni, ze skoro nezaregistroval, ze Tessa rozrusene zastenala, vykrikla a rozbehla se do motorove casti.
Vratila se cela pocuchana — uces sice nezmeneny, ale pusobila vnitrne pocuchanym dojmem. Pohledem tekala z mista na misto. Divala se na Fishera, jako by ho nepoznavala.
„Hvezdy se nemely zmenit,“ hlesla.
„Nemely?“
„Nepresunuli jsme se daleko. Tedy nemeli jsme se presunout. Pouze o jednu a jednu tretinu tisiciny svetelneho roku. To je prilis malo, aby se dala pouhym okem postrehnout zmena v postaveni hvezd. Nicmene,“ — zhluboka, roztresene se nadechla — „neni to tak zle, jak by se mohlo zdat. Bala jsem se, ze jsme se presunuli o tisice svetelnych let.“
„To by se mohlo vazne stat, Tesso?“
„Jiste, ze by se to mohlo stat. Kdyby nas pruchod hyperprostorem nebyl uzkostlive vymezeny, bylo by tisic svetelnych let totez jako jeden jediny.“
„V tom pripade neni nic jednodussiho nez —“
Wendelova uhadla jeho myslenkovy pochod. „Ne, nemuzeme se jednoduse vratit zpet. Pokud je nase navigace v takovemto stavu, byl by kazdy prechod, ktery bychom provedli, nekontrolovatelnou cestou koncici v nahodnem bode a uz bychom nikdy nenasli cestu zpet.“
Fisher se zachmuril. Jeho euforie z faktu, ze prosel hyperprostorem — a zustal nazivu — se zacinala pozvolna vytracet. „Ale pri testech se objekty, ktere jste vyslali, vratily bezpecne nazpatek.“
„Ty mely mnohem mensi hmotnost a byly vyslany na mnohem mensi vzdalenosti. Ale, jak rikam, neni to tak hrozne. Ukazalo se, ze jsme urazili spravnou vzdalenost. Hvezdy jsou na svem miste.“
„Ale zmenily se. Videl jsem to.“
„Protoze jsme jinak orientovani. Podelna osa lodi se stocila o dobrych dvacet osm stupnu. Zkratka jsme z nejakeho neznameho duvodu sledovali misto prime drahy drahu zakrivenou.“
Hvezdy za pruhledem se ted pozvolna, vytrvale pohybovaly.
Wendelova rekla: „Natocime se zpatky celem k Nemesis, kdyz pro nic jineho, tak aspon z psychologickych duvodu, abychom mirili spravnym smerem, ale potom musime zjistit, proc jsme se pri pruchodu stocili.“
Jasna, napadna, zarive oslnujici hvezda vstoupila do pruhledu a presla na druhou stranu. Fisher zamrkal.
„To je Slunce,“ ukazala Wendelova, reagujic na Fisheruv uzasly pohled.
Crile se zeptal: „Existuje nejake rozumne vysvetleni, proc se lod pri pruchodu stocila stranou? Jestli se Rotor take stacel, kdovi kde skoncil.“
„Nebo kde skoncime my. Protoze ja zadne rozumne vysvetleni nemam. Alespon ne ted.“ Vystrasene na nej pohledla. „Pokud byly nase predpoklady spravne, tak jsme meli zmenit polohu, ale ne smer. Meli jsme se pohybovat po primce, eukleidovsky prime primce, a to navzdory relativistickemu zakriveni casoprostoru, protoze, abys chapal, my jsme se v casoprostoru nenachazeli. Mozna bude chyba v programovani pocitace — nebo chyba v nasich predpokladech. Ja doufam, ze to prvni. To se da snadno napravit.“
Minulo pet hodin. Wendelova vstoupila, rukou si mnula oci. Fisher na ni s neblahym tusenim pohledl. Dival se na nejaky film, ale prestal ho bavit. Pak sledoval hvezdy, nechaval se jimi hypnotizovat jako anestetikem.
„Tak jak, Tesso?“
„S programovanim je vsechno v poradku, Crile.“
„Takze jsou chybne nase predpoklady?“
„Ano, ale v cem? Takovych predpokladu si muzeme stanovit nekonecne mnoho. Ktere z nich jsou spravne? Nemuzeme se zabyvat jednim po druhem. Nikdy bychom s tim neskoncili a beznadejne se do toho zamotali.“
Na okamzik se rozhostilo ticho a potom Wendelova rekla: „Pokud by to bylo v programovani, byla by to jen nejaka trivialni chyba. Napravili bychom ji, aniz bychom se necemu priucili, ale zato bychom byli v bezpeci. Ovsem takto se musime vratit k samotnym zakladum, mame sanci prijit na neco opravdu vyznamneho, ale jestli neuspejeme, tak uz nikdy nemusime najit zpatecni cestu.“
Popadla Fishera za ruku. „Chapes, Crile? Neco tu neklape, a jestli neprijdeme na to, co, tak neexistuje zpusob — krome naprosto neuveritelne nahody — ktery by nam umoznil najit cestu domu. Muzeme to zkouset sebepozorneji a presto se budeme vynorovat na nespravnych mistech tak dlouho, az zabloudime docela. A to bude, v konecnem souctu, znamenat smrt — az nam nevyjde jeden prechod nebo dojde zasoba energie nebo z nas zoufalstvi vycuca vuli po zivote. A tvoje tragedie bude jen a jen moje chyba. Ale opravdovou tragedii bude konec jednoho snu. Kdyz se nevratime, tak se lide nikdy nedozvi, ze let byl uspesny. Muzou z toho vyvodit, ze jsme neprezili prechod a uz se o nic podobneho nikdy nepokusit.“
„Ale to musi, jestli chteji uniknout ze Zeme.“
„Mohou rezignovat; mohou zalezt do kouta a cekat az k nim Nemesis doleti, proleti kolem a oni pozvolna zahynou.“ Prudce zdvihla hlavu, ve tvari se ji zracila strasliva unava. „A bude to konec i tveho snu, Crile.“
Crile sevrel rty, ale nerekl nic.
Temer bojacne se Wendelova otazala: „Ale cele ty roky jsem byla s tebou ja, Crile. Kdyby ses musel rozloucit se svou dcerou — svym snem — stacila jsem ti ja?“
„Mohl bych se zeptat: kdyby ses musela rozloucit se superluminalnim presunem, stacil jsem ti ja?“
Zdalo se, ze nikdo z nich nenachazi slova, ale potom se ozvala Wendelova:
„Jsi hned na druhem miste, Crile, ale bylo to krasne druhe misto. Dekuji.“
Fisher se pohnute zachvel. „Mluvis mi z duse, Tesso, neco, cemu bych na zacatku nikdy neuveril. Kdybych nemel dceru, existovala bys pro me jen ty. Skoro si preji —“
„Ne, neprej. Byt druha mi staci.“
Vzali se za ruce. Mlcky. Divali se na hvezdy.
Dokud Merry Blankowitzova nestrcila hlavu do dveri. „Kapitanko Wendelova, Wua neco napadlo. Rika, ze to vedel od sameho zacatku, ale zdrahal se o tom zminit.“
Wendelova vstala. „Proc?“
„Rika, ze se vam o te moznosti kdysi zminil a vy jste mu pry rekla, aby neblbnul.“
„Vazne? A co me utvrdilo v presvedceni, ze jsem neomylna? Poslechnu si to ted znovu a jestli je to rozumna myslenka, tak mu zakroutim krkem za to, ze mi ji tehdy nevnutil.“
A odchvatala.
72
Fisher vydrzel cekat pouze ten den a polovinu nasledujiciho. Jako vzdycky jedli vsichni spolu, ale mlcky. Fisher nevedel, jestli z nich nekdo spal. On sam spal jen v kratkych usecich a probouzel se do neutuchajiciho zoufalstvi.
Jak dlouho to muzeme vydrzet? pomyslel si druheho dne, kdyz se podival na krasu te nedostizne zarive tecky na obloze, ktera ho jeste pred nedavnem na Zemi zahrivala a svitila mu na cestu.
Drive ci pozdeji zemrou. Moderni kosmicka technologie jim sice muze prodlouzit zivot; recyklace byla take na slusne urovni a dokonce i potrava by jim vydrzela dlouho, kdyby se smirili s rasovymi keksy bez chuti, ktere by jim nakonec zbyly. Mikrofuzni motory by take dlouho a pomalicku polykaly svou zasobu energie. Ale nikdo z nich by urcite nechtel byt udrzovan pri zivote tak dlouho, jak to moznosti lodi umoznovaly.
S vidinou vlekle, tahnouci se, beznadejne, osamele a neodvratne smrti pred sebou by bylo nejrozumnejsi vzit si prislusnou davku demetabolizeru.
Byla to oblibena smrt sebevrahu na Zemi; proc by ji nemohla byt i na palube kosmickeho plavidla? Mohl jste — pokud jste chtel — vzit davku odpovidajici jednomu dni bezneho zivota a prozit ho, jak nejradostneji to jen slo — s vedomim, ze je tim poslednim. Na jeho konci byste se citil samozrejme ospaly. Zivl byste a nechal se prenest z krajiny bdeni do krajiny klidneho spanku plneho krasnych snu. Spanek by se pomalu prohluboval, sny pomalu vytracely a vy byste se neprobudil. Vlidnejsi smrt nikdo nevymyslel.
