Nemesis

kolize hmoty s katastrofickymi nasledky jen otazka casu.

Ovsem za nove vznikle situace je tato pravdepodobnost nulova. Nase lod a vubec kazdy rozmernejsi objekt bude vsechny ostatni objekty odpuzovat a tedy se od nich vzdalovat. Je nepravdepodobne, ze bychom se srazili s necim, co by nam mohlo ublizit. Samo by nam to automaticky uhnulo z cesty.“

Fisher se poskrabal na cele. „My bychom tim prece take vybocili z nasi drahy. Nemuze nam to neocekavane narusit kurz?“

„Ano, ale male objekty, a prave jen na ty muzeme narazit, nemohou nas kurz narusit vyznamneji, a takove vychylky snadno vyrovname — mala cena za bezpecnost.“

Wendelova se zhluboka nadechla a rozkosnicky se protahla. „Citim se skvele. Az se vratime, tak to na Zemi zpusobi hotovou senzaci.“

Fisher zafrkal: „Vis, Tesso, nez jsi vstoupila, tak se mi v hlave skladal morbidni obrazek naseho neodvratneho konce; nase lod naveky bloudici vesmirem s peti mrtvolami na palube; jak je jednoho dne najdou nejaci inteligentni tvorove a budou truchlit nad obetmi smutne vesmirne tragedie —“

„K cemuz nedojde, na to muzes vzit jed, muj drahy,“ prerusila ho s usmevem Wendelova a vklouzla mu do naruce.

TRICET TRI VEDOMI

73

Eugenie Insignova vypadala zalostne. „Opravdu ses rozhodla jit znovu ven, Marlene?“

„Matko,“ rekla Marlene s premahanou netrpelivosti, „mluvis, jako kdybych se k tomu rozhodla pred peti minutami. Uz velmi dlouho jsem si jista, ze misto, kam patrim, je tam venku, na Erythro. Na tom se nic nezmenilo a nezmeni.“

„Ja vim, ze jsi presvedcena, ze jsi v bezpeci a pripoustim, ze se ti az doposud nic nestalo, ale —“

„Na Erythro jsem v bezpeci. Pritahuje me. Strycek Siever to chape.“

Eugenie se na dceru podivala, jako by chtela znovu neco namitnout, ale namisto toho zavrtela hlavou. Marlene byla rozhodnuta a nic ji nemohlo zastavit.

74

Tentokrat je venku tepleji, napadlo Marlene, tak akorat, ze by clovek uvital trochu vanku. Sedive mraky se hnaly po obloze o neco rychleji a vypadaly hustejsi.

Na zitrek predpovidali dest a Marlene napadlo, ze by to mohlo byt prijemne — stat v desti a pozorovat, co se bude dit. Melo by to rozcerit potucek, smacet kameni a rozbahnit, promenit na kasi vsechnu pudu.

Dosla k plochemu kameni pobliz potucku. Oprasila ho rukou, opatrne se na nej posadila a hledela na proudici vodu obtekajici kameny rozesete v recisti, pricemz ji napadlo, ze v desti by to bylo jako ve sprse.

Jako sprcha valici se z cele oblohy, takze by se z ni nedalo vystoupit. Napadlo ji: nemela by potize s dychanim?

Ne, jiste ne. Na Zemi prselo neustale — prinejmensim casto — a nikdy neslysela, ze by se tak nekdo utopil. Ne, bylo by to jako sprcha. A ve sprse se da dychat.

Jenze dest by asi nebyl prilis teply a ona se rada sprchovala v teple vode, premitala rozkosnicky. Panovalo tu ticho a velky klid a mohla odpocivat a nikdo ji pritom nevidel a nikoho nemusela cist'. Byla to nadhera — nemuset nikoho cist'.

Jaka by tu asi byla teplota? Rozumi se deste. Proc by to nemohla byt stejne prijemna teplota, jakou mela samotna Nemesis? Jiste, zmokla by, a cloveku je prece vzdycky zima, kdyz vyjde cely mokry ze sprchy. A dest by ji promocil take saty.

Ale to by byla hloupost, nosit v desti saty. V desti se saty prece nenosi. Kdyby prselo, tak by si je prece svlekla. To by bylo jedine rozumne.

Jenze — kam s nimi? Kdyz se sprchujes, vlozis je do cistice. Tady na Erythro by je mozna mohla polozit pod kamen, nebo si na to postavit maly domecek, ve kterem by si nechavala saty za destiveho pocasi. Koneckoncu, nac vlastne vubec nosit saty, kdyz prsi:

Nebo kdyz je pekne?

Jiste, kdyz je zima, tak ano.

Ale kdyz je pekne — Jenze, proc potom vsichni nosili saty na Rotoru, kde bylo stale teplo a cisto? V bazenech je nemeli — coz Marlene pripomenulo, ze prvni, kdo se vzdycky svlekal, byli mladi lide se stihlymi a krasnymi postavami — a ti taky byli posledni, kdo se oblekali.

Zatimco lide jako Marlene se na verejnosti proste nesvlekali. Mozna, ze proto lide nosili saty. Aby skryli sva tela,

Proc nemely lidske duse tvary, ktere by se daly vystavit na odiv? Az na to, ze mely, a ze se to lidem nelibilo. Lide se radi divali na puvabna tela a nad puvabnymi dusemi ohrnovali nos. Proc?

Ale na Erythro, kde zadni lide nebyli, by si mohla, kdyz by bylo hezky, saty svleci a zbavit se jich. Nikdo by na ni neukazoval prstem ani se ji nesmal.

Vlastne by si mohla delat, co by se ji zachtelo, protoze by mela k dispozici cely pratelsky, prazdny a zcela neobydleny svet, ktery by ji obklopoval a prikryval jako obrovska, mekka perina. A navic — ticho.

Az citila, jak ji opiji. Nic, jen ticho, septala si v duchu, jako kdyby ho to mohlo narusit.

Ticho.

Vtom se narovnala. Ticho?

Vysla ven prece proto, aby znovu zaslechla ten hlas. A aby tentokrat nekricela. Nebala se. Kde je?

Jako by ji uslysel, jako by ho privolala –

„Marlene!“

Srdce ji malicko poskocilo.

Snazila se ovladnout. Nesmi dat najevo zadnou znamku strachu nebo neklidu. Jen se rozhledla a potom rekla, velmi klidne: „Kde jsi?“

„Neni — trrr — treba — ro — rozechvivat vzduch — mluvit.“

Hlas to byl Aurineluv, ale mluvil docela jinak nez Aurinel. Jako by mu rec delala potize, ale pritom se postupne zlepsoval.

„Zlepsi se to,“ ozval se hlas.

Marlene mlcela. Tentokrat nepromluvila. Jenom v duchu premyslela — „Nemusim mluvit. Staci jen premyslet.“

„Staci, abys upravila strukturu. Jak to prave delas.“

„Ale ja te slysim mluvit.“

„To jenom upravuji tvou strukturu. Je to, jako kdyz me slysis.“

Marlene si opatrne olizla rty. Ted se nesmi bat, nesmi nic, jen byt klidna.

„Neni tu nic — nikdo — koho bys ses mela bat,“ rekl hlas a uz nebyl tak docela Aurineluv hlas.

Pomyslela si: „Ty slysis vsechno, ze?“

„Znepokojuje te to?“

„Ano.“

„Proc?“

„Nechci, abys vedel vsechno. Nektere myslenky si chci nechat pro sebe.“ (Pokusila se nemyslet na to, ze