prave takto mohou ostatni lide reagovat na ni a snazit se ukryt sve pocity, jenze jeji myslenka byla prozrazena hned v okamziku, kdy se ji pokusila potlacit.)
„Ale tva struktura je jina nez u ostatnich.“
„Struktura?“
„Struktura tve mysli. Ostatni jsou — spletene — pomotane. Tva je — krasna.“
Marlene si znovu olizla rty a usmala se. Takze kdyby sly duse 'videt', jeji by byla krasna. Mela triumfalni pocit a s pohrdanim si vzpomnela na divky, ktere mely jen — zevnejsky.
Hlas v jeji hlave rekl: „Je tohle soukroma myslenka?“
Marlene skoro nahlas odpovedela:
„Ano, je.“
„Citim ten rozdil. Nebudu na tve soukrome myslenky reagovat.“
Marlene pocitila nahlou touhu po chvale. „Videl jsi hodne struktur?“
„Nahmatal jsem jich mnoho, co jste se tu vy,
Vedomi si nebylo tim pojmenovanim jiste, napadlo Marlene. Nereagovalo a Marlene to prekvapilo. Prekvapeni tedy je soukromy pocit, kdyz o tom ted tak premyslela, ale sama si ho tak neoznacila. Mozna, ze soukrome pocity jsou soukrome pocity bez ohledu na to, jestli je ona za takove povazuje. Hlas rekl, ze v tom dokaze rozpoznat rozdil a zjevne mluvil pravdu. Asi se to projevovalo na strukture.
Ani na to hlas nereagoval. Bude se ho muset zeptat primo, aby mu dala najevo, ze to neni soukroma myslenka.
„Projevuje se to na strukture?“ Nemusela rikat nic blizsiho. Hlas bude vedet, o cem mluvi.
„Projevuje se to na strukture. Vsechno se na tve strukture projevuje, protoze je tak vytecne vystavena.“
Marlene doslova zavrnela blahem. Dockala se sve pochvaly. Bude jen spravne, kdyz 'mu' poklonu vrati. „Ale tvoje musi byt take vytecne vystavena.“
„To je neco jineho. Moje struktura se rozpina. Je jednoducha v jednotlivych bodech a slozita, jen kdyz jsou spolu. Tvoje je jednak slozita, zadna jednoduchost v ni neni, a jednak jina nez ostatni tveho druhu. Ostatni jsou — zamotane. Nejde se k nim 'proklestit' — komunikovat. A uprava je nici, protoze struktura je krehka. To jsem nevedel. Moje struktura neni krehka.“
„A moje struktura je krehka?“
„Ne. Sama se upravuje.“
„Ty jsi zkousel komunikovat s ostatnimi, ze?“
„Ano.“
Erythrejska Nakaza. (Zadna reakce. Byla to soukroma myslenka.)
Zavrela oci a vedomim se snazila zachytit a lokalizovat zdroj myslenek, ktere k ni prichazely. Delala to zpusobem, kteremu sama nerozumela, mozna uplne spatne, mozna to nedelala vubec. Tomu druhemu vedomi mohla byt jeji neobratnost k smichu — jestli znalo neco, jako byl smich.
Zadna reakce.
Marlene si pomyslela: „Mysli na neco.“
V hlave se ji ozvalo nevyhnutelne: „Na co mam myslet?“
Neprichazelo to odnikud. Neprichazelo to odtud, ani odtamtud, ani z zadneho jineho mista. Prichazelo to z jejiho vedomi.
Pomyslela (rozmrzela nad svou neschopnosti): „Kdy jsi objevil moji strukturu?“
„Na novem prepravniku lidskych tvoru.“
„Na Rotoru?“
„Na Rotoru.“
Najednou ji to doslo. „Tys me chtel. Volal jsi me.“
„Ano.“
Ovsem. Proc jinak by chtela jit na Erythro? Proc jinak by k Erythro toho dne, co za ni prisel Aurinel, aby ji rekl, ze ji matka hleda, tak touzebne vzhlizela?
Stiskla zuby. Musi pokracovat v otazkach: „Kde jsi?“
„Vsude.“
„Jsi planeta sama?“
„Ne.“
„Ukaz se mi.“
„Tady.“ Najednou mel hlas smer.
Hledela do potucku a najednou si uvedomila, ze to byla jedina vec, kterou behem myslenkove komunikace s hlasem vnimala. Nic jineho kolem pro ni neexistovalo. Jako by se jeji vedomi samo uzamklo, aby mohlo lepe vnimat to jedine, co ho zamestnavalo.
Ted' se rouska odestrela. Voda proudila podel kamenu, zurcela po nich, tvorila male virky v mistech, kde se delaly bublinky. Stare bublinky praskaly, na jejich miste se objevovaly nove, vytvarely vzory, ktere se v podstate nikdy nemenily a v detailech nikdy neopakovaly.
Potom, jedna po druhe, bublinky neslysne popraskaly a voda byla najednou hladka a beztvara, prestoze se stale vymenovala. Jak to, ze videla, ze se vymenuje, kdyz byla beztvara?
Protoze se v ruzovem svetle Nemesis neznatelne trpytila. Vymenovala se a ona to videla, protoze odlesky svetla tvorily v cerici se vode spiralovite obloucky. Nemohla od toho odtrhnout oci. Spatrila, jak se kruhy pozvolna slozily do karikatury obliceje, dva temne kruhy jako oci, brazda jako usta.
Jeji obrysy nabyvaly, s rostoucim Marleninym uzasem, na ostrosti.
Nakonec videla dokoncenou tvar, hledici na ni pohledem prazdnych oci. Presto byla snadno k poznani.
Byla to tvar Aurinela Pampase.
75
Siever Genarr, rozvazne a zvolna, ve snaze brat celou zalezitost s klidem, rekl: „A v tu chvili jsi tedy utekla.“
Marlene prikyvla. „Predtim jsem utekla, kdyz jsem zaslechla Aurineluv hlas. Tentokrat, kdyz jsem spatrila Aurineluv oblicej.“
„To se da pochopit —“
„Ty si me dobiras, strycku Sievere.“
„Co mam delat? Kopnout do tebe? Tak me nech, abych si te dobiral — kdyz mi to dela radost. Vedomi, jak ho nazyvas, si vypujcilo Aurineluv hlas a oblicej z tve pameti, to je jasne. Musely v ni byt velmi zretelne ulozeny. Jak blizka sis byla s Aurinelem?“
Podezrivave na nej pohledla. „Co tim myslis? Jak blizka?“
„Nic tak hrozneho. Byli jste pratele?“
„Ano. Ovsem.“
„Byla jsi do nej zamilovana?“
Marlene se odmlcela a stiskla rty. Potom odpovedela: „Rekla bych, ze ano.“
„Mluvis v minulem case. Uz nejsi?“
„A k cemu? On me ma za — malou holku. Mladsi sestru, nanejvys.“
„To neni, vzhledem k okolnostem, zase tak nepochopitelne. Ale ty na nej stale myslis — proto jsi pricarovala jeho hlas a potom i oblicej.“
„Jak to myslis 'pricarovala'? To byl opravdovy hlas a opravdovy oblicej.“
„Jsi si jista?“
„Ovsem, ze jsem.“
„Rekla jsi o tom matce?“
„Ne. Ani slovo.“
„Proc ne?“
„Ach, strycku Sievere. Vzdyt ji znas. Nemuzu vystat vsechnu tu jeji — nervozitu. Ja vim. Ted mi reknes, ze
