je to z lasky, ale co mi to pomuze.“
„Mne jsi to rekla, Marlene, a ja te mam taky hrozne rad.“
„Ja vim, strycku Sievere, ale ty nejsi tak emocionalni jako ona. Ty se na veci divas logicky.“
„Mam to brat jako poklonu?“
„Myslim to uprimne.“
„V tom pripade si proberme po poradku, logicky, co jsi zjistila.“
„Dobre, strycku.“
„Vyborne. Predne, na planete je cosi ziveho.“
„Ano.“
„A neni to planeta sama.“
„Ne, urcite ne. To poprel.“
„Ale je to jedina zivouci bytost.“
„Mam dojem, ze je to jedina zivouci bytost. Problem je v tom, strycku Sievere, ze nejde o telepatii, jak se na ni obycejne pohlizi. Proste cteni myslenek, rozhovor. Jsou to take dojmy, ktere te znenadani zaplavi, jako by ses dival na cely obrazek a ne na jednotlive kousicky svetla a stinu, ktere ho tvori.“
„A ten dojem je dojem jedine zivouci bytosti.“
„Ano.“
„Inteligentni.“
„Velmi inteligentni.“
„Ale ne technickeho typu. Nic technologickeho jsme na planete nikdy nenasli. Ta ziva vec je neviditelna, nepostrehnutelna, pouze blouma po planete — premysli — dedukuje — ale nic nedela. Je to tak?“
Marlene zavahala. „To nemuzu potvrdit, ale mozna mas pravdu.“
„A pak se objevime my. Kdy si myslis, ze to zaregistrovalo nas prichod?“
Marlene pokrcila rameny.
„To nevim.“
„Kdyz to vedelo o tobe, kdyz jsi byla jeste na Rotoru, muselo to vedet i o prichodu cizi inteligence do nemesianske soustavy, jeste kdyz jsme byli pomerne daleko. Nemela jsi podobny dojem?“
„Nerekla bych, strycku Sievere. Ja myslim, ze se to o nas dozvedelo, az kdyz jsme pristali na Erythro. To privabilo jeho pozornost, zacalo se rozhlizet kolem a naslo Rotor.“
„Mozna mas pravdu. A potom to experimentovalo s novymi 'vedomimi', ktere zaregistrovalo na Erythro. Treba to byl vubec prvni druh inteligence, se kterou se to kdy stretlo. Jak to muze byt stare, Marlene? Mas nejakou predstavu?“
„Spis ne, strycku Sievere, ale dojem, ktery jsem mela, by ten, ze to zije uz hodne dlouho, mozna stejne dlouho jako sama planeta.“
„Mozna. V kazdem pripade, at uz je to stare jak chce, tohle bylo poprve, co se to ocitlo mezi tolika jinymi vedomimi, zcela odlisnymi od toho jeho. Co myslis, dalo by se s tim souhlasit?“
„Ano.“
„A tak to zacalo s novymi vedomimi experimentovat a protoze o nich moc nevedelo, tak jim ublizilo. To byla erythrejska Nakaza.“
„Ano,“ vyhrkla Marlene s ozivenym zajmem. „Nereklo to o nakaze primo, ale ten dojem byl silny. Bylo to kvuli tem prvnim pokusum.“
„A kdyz si uvedomilo, ze jim ublizuje, tak prestalo.“
„Ano, proto uz ted Nakaza neexistuje.“
„Z toho by se dalo usuzovat, ze vedomi je dobre, ze jeho etika je chvalyhodna a ze nechce jinym vedomim ublizovat.“
„Ano!“ pritakala radostne Marlene. „Tim jsem si jista.“
„Ale jaka zivotni forma to muze byt? Duch? Neco nehmotneho? Neco vymykajiciho se nasemu chapani?“
„To nevim, strycku Sievere,“ povzdechla Marlene.
Genarr rekl: „Tak si zopakujeme, co ti to reklo. Zastav me, kdybych se pletl. Reklo ti, ze jeho struktura se 'rozpina ; ze je 'jednoducha v jednotlivych bodech a slozita jen, kdyz jsou spolu'; ze 'neni krehka . Rikam to spravne?“
„Ano.“
„Jediny zivot, ktery jsme na Erythro kdy nasli, jsou prokaryoti, drobne bunky bakterialniho typu. Pokud zamitneme predstavu neceho duchovniho a nehmotneho, zustanou nam jen prokaryoti. Je mozne, ze by ty male bunky, ktere vypadaji jako samostatne, byly ve skutecnosti soucasti jednoho organismu obepinajiciho svet? Struktura vedomi by se rozpinala. Byla by jednoducha v jednotlivych bodech a slozita, jen kdyz jsou spolu. A nebyla by krehka, protoze i kdyby doslo k uhynu velkeho mnozstvi bunek, na svetovem organismu jako celku by to stezi zanechalo nejakou stopu.“
Marlene na Genarra nevericne zirala. „Chces rict, ze jsem rozmlouvala s mikroby?“
„Nemohu to rict jiste, Marlene. Je to jen hypoteza, ale vsechno v ni krasne do sebe zapada a nic jineho, co by to stejne dobre vysvetlovalo, me nenapada. Krom toho, Marlene, kdyz se podivas na tech sto miliard bunek, ktere tvori tvuj mozek, jako na samostatne bunky, tak to neni zas tak moc. Ty jsi organismus, ve kterem jsou vsechny mozkove bunky pohromade. Kdyz budes mluvit s jinym organismem, ve kterem jsou vsechny mozkove bunky samostatne a pritom propojene, rekneme, pomoci drobnych radiovych vln, zda se ti to tak velky rozdil?“
„Nevim,“ odpovedela Marlene, ocividne znepokojena.
„Ale polozme si dalsi otazku, a to velmi dulezitou. Co ta zivotni forma — at uz je to cokoli — po tobe chce?“
Marlene vypadala prekvapene. „Muze se mnou mluvit, strycku Sievere. Muze mi predavat myslenky.“
„Takze tim naznacujes, ze to jen potrebuje nekoho, s kym by si mohlo popovidat? Myslis si, ze kdyz jsme se tu my, lide, objevili, ze si to poprve uvedomilo, ze je samo?“
„Ja nevim.“
„Zadne podobne dojmy?“
„Ne.“
„Muze nas vsechny znicit,“ ted Genarr mluvil sam k sobe. „Muze nas znicit bez nejmensi namahy, az ho prestanes zajimat nebo az te bude mit dost.“
„
Genarr rekl: „Mne tedy rozhodne ublizilo, kdyz jsem se chtel postavit mezi tebe a nej. Ublizilo doktorce Aubissonove, tve matce a take strazci.“
„Ano, ublizilo, ale jen natolik, aby vam znemoznilo me omezovat. A u toho to skoncilo.“
„Neskoncilo, zaslo to tak daleko, ze te chce mit venku na povrchu jen proto, aby si s tebou mohlo popovidat, mit spolecnost. A to mi jako dostatecny duvod nepripada.“
Marlene se zamyslela: „Mozna je pravym duvodem neco, co bychom ani nepochopili. Mozna je jeho mysleni tak odlisne, ze ten duvod nedokaze vysvetlit, anebo, i kdyby mohlo, nam by to nedavalo smysl.“
„Ale jeho mysleni neni zase natolik odlisne, aby s tebou nemohlo komunikovat. Prijima prece tvoje myslenky a stejne tak svoje myslenky muze predavat tobe, nebo snad ne? Vy dva spolu prece komunikujete.“
„Ano.“
„A chape te dostatecne dobre, aby se pokusilo se ti zalibit tim, ze si vypujci Aurineluv hlas a oblicej.“
Marlene sklonila hlavu a divala se do zeme.
Genarr mekce rekl: „Takze kdyz to chape nas, my to mozna muzeme chapat take a pokud je to tak, musime zjistit, proc te chce. Muze to byt velmi dulezite, protoze kdo vi, co zamysli? A nemame jinou moznost, jak to zjistit, nez skrze tebe, Marlene.“
Marlene se chvela. „Ja nevim, jak to mam udelat, strycku Sievere.“
„Stejne jako doposud. To vedomi je k tobe, jak se zda, pratelske. Treba ti to vysvetli.“
Marlene zdvihla oci a chvilku si ho prohlizela. „Ty mas strach, strycku Sievere.“
„Ovsem. Mame co cinit s vedomim, ktere je mnohem mocnejsi nez nase. Muze nas, jestli se rozhodne, ze nas tu nechce, vmziku vsechny zlikvidovat.“
„Tak jsem to nemyslela, strycku Sievere. Ty mas strach o me.“
Genarr zavahal. „Jsi si stale jista, Marlene, ze jsi na Erythro v bezpeci? Citis se v bezpeci, kdyz s tim
