Nemesis

Erythro vypadala prazdna a mlcenliva. Ta zadne zvuky vydavat nemohla.

„A-a-a-a-a ei-i-i-i ah-h-h-h.“

Zase. Jasneji nez predtim. Jako by se ji to ozvalo v hlave a pri te myslence se ji malem zastavilo srdce a zachvela se. Citila, jak ji na rukou naskakuje husi kuze; nemusela si to overovat.

S hlavou nemuze byt nic v neporadku! Nic!

Cekala, az se to znovu ozve. A ozvalo se. Hlasiteji. Jeste jasneji. Najednou se v tom ozval duraznejsi ton, jako kdyby si to nekdo nacvicoval a postupne se zlepsoval.

Nacvicoval? Nacvicoval co?

Proti sve vuli, docela proti sve vuli, ji napadlo: jako kdyby se nekdo, kdo neumi artikulovat souhlasky, pokousel vyslovit jeji jmeno.

A jako by to byl signal, nebo jako by jeji myslenky uvolnily dalsi barieru, nebo ji snad zostrily predstavivost, uslysela –

„Ma-a-a lei-i-i n-a-a.“

Automaticky, aniz by si to uvedomovala, zdvihla ruce a zakryla si usi.

Marlene, pomyslela si — v duchu.

Nato se ozvalo napodobujici: „Maar-lei-na.“

A potom znova, uz jakoby lehce, jakoby prirozene. „Marlene.“

Zachvela se. Poznala ten hlas. Byl to Aurinel, Aurinel z Rotoru, ktereho nevidela od toho dne, kdy mu na Rotoru rekla, ze Zemi ceka zkaza. Od te doby si na nej malem nevzpomnela — a pokud ano, tak vzdycky s bolesti.

Proc slysela jeho hlas tam, kde nebyl — ci vlastne jakykoli hlas tam, kde nemel byt zadny?

„Marlene.“

Kapitulovala. Byla to erythrejska Nakaza, o ktere si byla tak jista, ze se ji netyka.

Jako smyslu zbavena se rozbehla smerem ke Kopuli, aniz rozvazila, kterym smerem lezi.

Ze pritom kricela, nevedela.

67

Dovnitr ji dovedli. Zaregistrovali jeji nahly, uspechany navrat. Dva strazci v E-oblecich ji okamzite vyrazili naproti a uslyseli jeji krik.

Ten vsak ustal driv, nez se k ni dostali. Zpomalila a nakonec se i zastavila; jeste nez si jich stacila vsimnout.

Kdyz stali u ni, klidne se na ne podivala a ohromila je otazkou: „Co se deje?“

Ani jeden ji neodpovedel. Nejaka ruka se natahla po jejim lokti a ona podrazdene ucukla.

„Nedotykejte se me,“ rekla. „Pujdu s vami do Kopule, jestli vam jde o tohle, ale chodit umim sama.“

A bez reci se vratila s nimi. Naprosto se ovladala.

68

Eugenie Insignova, usta vyschla a rty blede, se snazila zakryt zdeseni. „Co se stalo, Marlene?“

Marlene odvetila, temne oci rozsirene a nevyzpytatelne: „Nic. Vubec nic.“

„Tohle mi nerikej. Utikala jsi a kricela.“

„Chvilku mozna, ale jenom chvilku. Vis, bylo tam ticho. Takove ticho, ze jsem mela po nejake dobe pocit, ze jsem ohluchla. Nic nez ticho, chapes? Tak jsem zacala dupat nohama a potom utikat, jen abych uslysela nejaky hluk, a taky kricet —“

„Jenom proto, aby ses slysela?“ zamracila se Insignova.

„Ano, mami.“

„Jestli si myslis, ze ti tohle uverim, tak se pletes. Vykriky, ktere jsme zachytili, nebylo zadne kriceni naschval kvuli ramusu. Byly to vykriky hruzy. Neco te vydesilo.“

„Vzdyt ti to rikam. Ticho. Strach z hluchoty.“

Insignova se obratila k D'Aubissonove. „Doktorko, je mozne, ze kdyz nic, ale vubec nic neslysite, a pritom jste zvykla neustale neco slyset, tak si vase usi mohou vsugerovat, ze neco slysi, aby se mohly citit uzitecne?“

D'Aubissonova se prinutila k mdlemu usmevu. „To je barvity zpusob, jak to podat, ovsem je pravdou, ze absence pocitku muze vyustit v halucinace.“

„Prave to me asi tak rozrusilo. Ale potom, co jsem uslysela vlastni hlas a vlastni kroky, jsem se uklidnila. Zeptejte se tech dvou strazcu, kteri pro me prisli. Byla jsem naprosto klidna, kdyz ke mne prisli, a bez reci jsem je nasledovala do Kopule. Zeptej se jich, strycku Sievere.“

Genarr prikyvl. „Uz mi to rekli. A navic jsme to sami videli. Takze — to by bylo vsechno.“

„Tak to tedy ne,“ ohradila se Insignova, tvar bilou — strachem a zlosti. „Vickrat uz ven nejde. Experiment skoncil.“

„Ne, mami,“ protestovala rozhorcene Marlene.

D'Aubissonova zvysila hlas, jako by chtela predejit zlostne vymene nazoru mezi matkou a dcerou. „Experiment neskoncil, doktorko Insignova. Jestli jeste pujde ven nebo ne, je vedlejsi. Nejprve se musime vyporadat s dusledky toho, co se stalo.“

„Co tim myslite?“

„To, ze je sice pekne povidat si tu o neexistujicich hlasech, protoze ucho neni zvykle na ticho, ale zajiste dalsi pricinou vysvetlujici neexistujici hlasy je pocatek urcite mentalni nestability.“

Insignova vypadala zdesene.

Marlene se nahlas zeptala: „Myslite tim erythrejskou Nakazu?“

„Primo ne, Marlene,“ odpovedela D'Aubissonova. „Na to nemame zadne dukazy, pouze dohady. Takze potrebujeme dalsi mozkovy snimek. Je to pro tve vlastni dobro.“

„Ne,“ odmitla Marlene.

„Nerikej ne,“ presvedcovala ji D'Aubissonova. „Je to nutnost. Nemame na vybranou. Je to neco, co proste musime udelat.“

Marlene se zpod svych temnych a premyslivych oci na D'Aubissonovou zadivala: „Vy doufate, ze mam Nakazu. Vy chcete, abych mela Nakazu.“

D'Aubissonova ztuhla a zareagovala nakraplym hlasem: „To je smesne. Jak se opovazujes neco takoveho vubec rict?“

Ale ted uz to byl Genarr, kdo se D'Aubissonove vpijel do oci. „Ranay, tuhle Marleninu vlastnost jsme uz spolu probirali a jestli rika, ze chces, aby mela Nakazu, tak ses musela nejak prozradit. Tedy, pokud to Marlene mysli vazne a nerika to ze strachu nebo ze vzteku.“

„Myslim to vazne,“ ujistila ho Marlene. „Div ze se tim nadejnym ocekavanim nezalkla.“

„Ranay?“ opacil Genarr o poznani chladneji. „Je to tak?“

„Chapu, co ma to devce na mysli:“ rekla D'Aubissonova se zamracenym pohledem. „Uz leta jsem nestudovala cerstvy pripad pokrocile Nakazy. V dobe, kdy to bylo mozne, kdy byla Kopule prave zalozena, jeste nevybavena, jsem v podstate nemela vhodne prostredky na jeji studium. Z profesionalni stranky bych velmi rada uvitala moznost podrobneho studia Nakazy moderni pristrojovou technikou, abych mohla, mozna, odhalit jeji presny puvod, zpusob lecby a prevenci. To je pricina vzruseni, to ano. Profesionalni vzruseni — to je to, co si tato mlada dama, ktera nedokaze cist myslenky, vyklada jako radostne vzruseni. Neni to tak jednoduche.“

„Jednoduche to mozna neni,“ rekla Marlene, „ale zlovolne ano. V tom se nemylim.“

„V tom se mylis. Snimek se musi udelat a take se udela.“

„Neudela,“ skoro jecela Marlene. „Musela byste to udelat nasilim anebo me nadopovat a to by snimek znehodnotilo.“

Insignova tresoucim se hlasem pronesla: „Proti jeji vuli se ji nebude nic delat.“

„Tohle je neco, co jde zcela mimo jeji vuli nebo nevuli —“ zacala D'Aubissonova, nacez zavravorala a