Nemesis

driv nez stanovil jeji pracovni rozvrh.

Sedela v Pittove kancelari a zkusenyma ocima si vsimala nepatrnych znamek starnuti, ktere se u nej nahromadily od doby, kdy ho pred nekolika lety naposledy spatrila. Behem sve bezne praxe nemela mnoho prilezitosti se s nim setkat, na tom nebylo nic zvlastniho.

Hlas mel nicmene stejne silny jako driv, oci stejne pronikave, a nepovsimla si ani ubytku jeho mentalni aktivity.

„Obdrzel jsem vasi zpravu o nehode za branami Kopule a ocenuji obezretnost, s jakou jste postupovala ve zhodnoceni cele situace. Nyni vsak, zcela soukrome a neoficialne — co presne se Genarrovi prihodilo? Tato mistnost je clonena, muzete mluvit otevrene.“

D'Aubissonova upjate prohlasila: „Obavam se, ze ma zprava, trebaze obezretna, byla take pravdiva a uplna. Co se veliteli Genarrovi stalo, vlastne nevime. Mozkovy snimek ukazal sice nejake zmeny, ale ty byly nesmirne drobne a neodpovidaly nicemu, s cim jsme se v minulosti setkali. A nebyly trvale, jelikoz se rychle vratily do normalu.“

„Ale neco se mu prihodilo?“

„To ano, ale o to prave jde. Nedokazeme rict vic, nez ze to bylo 'neco'.“

„Treba nejake forma Nakazy?“

„Priznaky, jez jsme odhalili v minulosti, jsme v tomto pripade nezjistili.“

„Jenze v pocatcich vyskytu Nakazy bylo snimkovani mozku pomerne primitivni. Priznaky, ktere jste odhalili v soucasnosti, byste v minulosti neodhalili, tedy to muze byt slabsi forma Nakazy, nebo ne?“

„Dalo by se to tak rict, ale na to nejsou padne dukazy, navic Genarr je ted normalni.“

„Vypada normalne, chcete rict, ale ve skutecnosti nevime, jestli nemuze dojit k recidive.“

„Neco takoveho take nemame duvod predpokladat.“

Po komisarove tvari se mihl letmy naznak netrpelivosti. „Tak uz dost, D'Aubissonova. Moc dobre vite, ze Genarrovo postaveni je znacne dulezite. Situace v Kopuli je stale choulostiva, protoze nikdy nevime, zda a kdy Nakaza uderi znova. Genarruv prinos spocival v tom, ze se zdal vuci ni imunni, ovsem nyni ho muzeme za takoveho jen tezko povazovat. Neco se stalo a my musime byt pripraveni ho vymenit.“

„To zavisi na vasem rozhodnuti, komisari. Ze zdravotniho hlediska to ovsem neni nezbytne.“

„Presto ho, doufam, budete bedlive sledovat a nepustite ze zretele, ze takova nezbytnost muze nastat.“

„To povazuji za soucast sve lekarske povinnosti.“

„Vyborne. Zvlaste si uvedomte, ze pokud by melo k nejake vymene dojit, uvazoval jsem o vas.“

„O mne?“ Drive nez se ovladla, problesklo ji tvari vzruseni.

„Ano, proc ne? Je vseobecne znamo, ze jsem nikdy nebyl nadseny projektem kolonizace Erythro. Vzdycky jsem se domnival, ze je pro lidstvo nutne zachovat si mobilitu a nenechat se znovu polapit do otroctvi velke planety. Nicmene, mozna by bylo prozirave, kdybychom mohli planetu kolonizovat — ne jako misto pro zivotni prostor, nybrz jako ohromny zdroj — takovy, za jaky jsme povazovali ve slunecni soustave Mesic. To ovsem nemuzeme uskutecnit, bude-li nam na hlavou viset neustala hrozba Nakazy, ze?“

„Ne, to nemuzeme, komisari.“

„Takze nasim skutecnym ukolem je vyresit predevsim tento problem. To jsme nikdy neudelali. Nakaza proste ustala a my jsme se s tim spokojili — ovsem posledni incident ukazuje, ze nebezpeci jeste neni zazehnano. At uz v tom, co se Genarrovi prihodilo, mela nebo nemela prsty Nakaza, dozajista se mu neco stalo a ja teto zalezitosti hodlam udelit nejvyssi prioritu. Vy se nabizite jako prirozeny vedouci takoveho projektu.“

„Ujala bych se toho velmi rada. Delala bych vlastne totez, co se pokousim delat stale, jen s vetsi pravomoci. Nejsem si jista, ale domnivam se, ze pro tento ukol bych mela byt velitelem erythrejske Kopule.“

„Jak uz jste rekla, to zalezi na mem rozhodnuti. Mam to tedy chapat tak, ze byste pripadnou nabidku na tuto funkci neodmitla?“

„Ne, komisari. Byla by to pro me velka cest.“

„Ano, jiste,“ poznamenal Pitt suse. „A co se stalo tomu devceti?“

Na okamzik se D'Aubissonova zdala tou nahlou zmenou tematu zaskocena. Ale rychle se vzpamatovala. Opakovala: „Tomu devceti?“

„Ano, tomu devceti, co bylo mimo Kopuli s Genarrem, tomu, co si svleklo ochranny odev.“

„Marlene Fisherove?“

„Ano, tak se jmenuje. Co se ji stalo?“

D'Aubissonova zavahala: „Te nic, komisari.“

„To rika i vase zprava. Ale ja se vas ted znovu ptam. Nic?“

„Nic, co se da zjistit snimkovanim nebo jakoukoli jinou metodou.“

„Chcete rict, ze zatimco Genarr, ktery mel na sobe E-oblek, sel k zemi, tomu devceti, Marlene Fisherove, bez E-obleku, se nestalo nic?“

D'Aubissonova pokrcila rameny. „Pokud to dokazeme posoudit, tak vubec nic.“

„Nezda se vam to zvlastni?“

„Ona sama je zvlastni mlada dama. Jeji mozkove snimky —“

„Jeji mozkove snimky znam. Take vim, ze ma podivne schopnosti. Vsimla jste si toho?“

„Ano. To tedy ano.“

„A jake vam pripadaji? Jako cteni myslenek, co rikate?“

„Ne, komisari. To je nemozne. Predstava telepatie je cira fantazie. Vlastne bych si prala, aby to bylo cteni myslenek, protoze by nebylo tak nebezpecne. Myslenky se daji ovladat.“

„Co je tedy jeste nebezpecnejsiho?“

„Jak to vypada, dokaze interpretovat jazyk tela a ten se ovladat neda. Kazdy pohyb neco prozrazuje.“ Rekla to s nadechem trpkosti, ktereho si Pitt nemohl nepovsimnout.

„Mela jste s ni snad nejakou osobni zkusenost?“

„Ovsem.“ D'Aubissonova se zachmurila. „Je nemozne ocitnout se v blizkosti teto mlade damy a nepocitit na sobe nejakym zpusobem neprijemnosti, ktere s sebou jeji pozorovaci schopnosti prinaseji.“

„Ano, ale co se stalo?“

„Nic tak hrozneho, ale bylo to neprijemne.“ D'Aubissonova zrudla a na okamzik sevrela rty, jakoby chtela svemu vysetrovateli vzdorovat. Pak temer septem rekla: „Potom, co jsem vysetrila velitele Genarra, se me Marlene zeptala, jak mu je. Povedela jsem ji, ze neni vazneji zranen, a ze mame vsechny duvody se domnivat, ze se zotavi docela.

Zeptala se me: 'Proc vas to mrzi?

To me prekvapilo. Odpovedela jsem ji: 'Nemrzi me to. Mam z toho radost.

Tvrdila: 'Ne, vas to mrzi. Je to jasne poznat. Jste zklamana.

Bylo to poprve, co jsem se s necim takovym sama setkala, i kdyz jsem o tom uz slysela od jinych. Nenapadlo me nic jineho, nez ji odporovat. 'Proc bych mela byt zklamana? Kvuli cemu?

Beze slova na me uprela ty svoje velikanske, temne a znepokojive oci a prohlasila: 'Zda se mi, ze to ma neco spolecneho se stryckem Sieverem — “

Pitt ji prerusil.

„Stryckem Sieverem? Je mezi nimi nejaky vztah?“

„Ne. Mam dojem, ze jen vzajemna sympatie. Rekla: 'Zda se mi, ze to ma neco spolecneho se stryckem Sieverem, neprekvapilo by me, kdybyste ho chtela jako velitele Kopule nahradit.

Nato jsem se proste otocila a odesla.“

Pitt se zeptal: „Co jste citila, kdyz vam to rekla?“

„Byla jsem vztekla. Prirozene.“

„Protoze vam krivdila? Nebo protoze mela pravdu?“

„No, svym zpusobem —“

„Ne, ne. Zadne klickovani, doktorko. Mela pravdu nebo ne? Byla jste Genarrovym uzdravenim tak zklamana, aby si toho devce vsimlo, nebo to bylo vsechno jen vyplod jeji bujne fantazie?“

Slova sla doktorce pres rty tezce „Vycitila neco, co ve mne opravdu bylo.“ Uprela na Pitta vzdorny pohled. „Jsem take jenom clovek a mam sve pohnutky. Sam jste pred chvili naznacil, ze by mi jeho misto mohlo byt nabidnuto, coz by, pokud to spravne chapu, znamenalo, ze me povazujete za kvalifikovanou osobu.“

„Jsem si jisty, ze temne myslenky vam nejsou cizi — mozna je to dokonce i charakterem,“ rekl Pitt bez