Nemesis

TRICET

PRECHOD

65

Crile Fisher se snazil zakryt rozruseni a zachovat si stejny klidny vyraz, jaky meli na tvari ostatni.

Nevedel, kde se v danem okamziku nachazi Tessa. Nemohla byt daleko, protoze Superluminal byl pomerne maly — ackoli byl prestipnuty vedvi, takze nekdo v jednom oddilu mohl byt skryty pred zraky cloveka v druhem oddilu.

Ostatni tri clenove posadky byli pro Fisher a pouze jako tri pary rukou. Vsichni meli sve ukoly, ktere prave provadeli. Jediny Fisher nemel zadny, snad krome toho, aby se ostatnim nepletl pod nohy.

Temer pokradmu se na ty tri (dva muzi a jedna zena) podival. Vedel, kdo jsou a uz castokrat s nimi hovoril. Byli mladi. Nejstarsi z nich byl Cao-Li Wu, tricet osm let, hyperspecialista. Potom Henry Jarlow, tomu bylo tricet pet a nakonec Merry Blankowitzova, nejmladsi clen posadky, sedmadvacetileta s jeste vlhkym razitkem na doktorskem diplomu.

Wendelova, petapadesatileta, byla proti nim starena, zato vsak byla vynalezcem, projektantem a polobohyni celeho projektu.

To Fisher byl navic. Pristi narozeniny, ktere se blizily, mu melo byt padesat, a nemel zadnou profesionalni prupravu. Z hlediska mladi ci vedomosti nemel vlastne zadne pravo byt na palube lodi.

Jenze kdysi pobyval na Rotoru. To melo vahu. A Wendelova ho chtela s sebou a to zapusobilo jeste vice. A totez chtel i Tanayama a Koropatsky, a to bylo rozhodujici.

Lod si beze spechu razila cestu napric vesmirem. Fisher to citil, prestoze tomu navenek nic nenasvedcovalo. Citil to nekde ve strevech, nejakymi cidly — pokud tam nejake mel. Zlostne si pomyslel: Ja byl v kosmu dele nez vy vsichni dohromady, mnohem vickrat a na mnohem vice lodich. Hned poznam, ze tehle lodi chybi jakakoli 'plavnost', citim to, jakmile se ji dotknu. Vy ne.

Superluminal musel postradat 'plavnost'. Bezny pohon, ktery udrzoval normalni kosmicka plavidla v pohybu napric vakuem, byl na Superluminalu minimalizovany. Musel byt, protoze vetsinu lodi zabiraly hyperprostorove motory.

Byl jako morsky ptak nemotorne se kolebajici po sousi, ktera mu nebyla souzena.

Nahle se objevila Wendelova. Vlasy mela trochu rozcuchane a mirne se potila.

„Je vsechno v poradku, Tesso?“

„Ano, v naprostem.“ Oprela se o jeden z vyklenku ve stene (velmi uzitecnych, uvazi-li se nevelka pseudogravitace, ktera se na lodi udrzovala). „Zadne potize.“

„Kdy prejdeme do hyperprostoru?“

„Za par hodin. Musime se nejdrive dostat na spravne souradnice, aby vsechny okolni gravitacni zdroje pusobily podle propoctu.“

„Abychom se presne strefili?“

„Presne tak.“

Fisher rekl: „To tedy znamena, ze hyperprostorovy let neni zrovna prakticky. Co kdyz nevis presne, kde vsechno je? Co kdyz mas naspech a nemas cas zakalkulovat kazde gravitacni zakolisani?“

Wendelova s nahlym usmevem vzhledla k Fisherovi. „Nikdy ses na neco takoveho neptal. Proc ted?“

„Nikdy predtim jsem nebyl na skutecnem hyperprostorovem letu. V novych podminkach se tato otazka nabizi s vetsi nalehavosti, abys vedela.“

„Tato a dalsi otazky se mi nabizely cele roky s tou nejvyssi moznou nalehavosti. Vitej v klubu.“

„Fajn, ale odpovez.“

„S radosti. Za prve, existuji zarizeni, ktera meri celkovou gravitacni intenzitu z jak skalarniho, tak tenzorickeho hlediska v kazdem bode prostoru, at uz je ti jeho okoli zname ci nikoli. Vysledek sice neni tak presny, jako kdybys peclive zmeril kazdicky gravitacni zdroj a slozil je dohromady, ale je postacujici — kdyz je cas vzacny. A jestli mas jeste vic naspech a musis stisknout hyperprostorove tlacitko, mam-li to tak rict, a vlozit svuj osud do rukou stesteny v nadeji, ze gravitace nebude tak dulezita a nejaka ta chybicka se ztrati, potom bude prechod doprovazeny necim, co se da zhruba prirovnat k zakopnuti — jako kdyz vejdes do dveri a podrazkou zachytis o prah. Muzeme-li se tomu vyhnout, fajn, ale pokud ne, neznamena to nutne konec. Prirozene bychom byli radi, aby prvni prechod probehl co nejlepe, uz jen pro nas dusevni klid — kdyz pro nic jineho.“

„A co kdyz mas naspech, myslis si, ze gravitace je zanedbatelna, a ona neni?“

„Musis doufat, ze k necemu takovemu nedojde.“

„Hovorila jsi kdysi o napeti behem prechodu z hyperprostoru. To znamena, ze by se hned nas prvni prechod mohl ukazat osudnym, prestoze gravitace bude v norme.“

„Mohl by, ale pravdepodobnost osudne nehody behem jednotliveho prechodu je nesmirne mala.“

„I kdyz nebude osudna, muze byt neprijemna, ze?“

„Na to je tezka odpoved, protoze to bude jen subjektivni nazor. Pochop, ze tu nedochazi ke zrychleni. U hyperposilovani se musi lod za pomoci nizkoenergetickeho hyperprostoroveho pole dopracovat k rychlosti svetla a chvilemi ji i prekrocit. Ucinnost je nizka, rychlosti a riziko vysoke a otevrene ti reknu, ze nevim, k jakym neprijemnostem muze nebo nemuze dojit.

Pri nasem typu superluminalniho presunu, pri pouziti vysoko-energetickeho hyperprostoroveho pole, probihaji prechody pri normalnich rychlostech. V jednom okamziku muzeme letet rychlosti tisic kilometru za sekundu, a v dalsim rychlosti tisic milionu kilometru za sekundu bez zrychleni. A protoze k zadnemu zrychleni nedochazi, tak ho ani necitime.“

„Jak nemuze k zadnemu zrychleni dochazet, kdyz se behem jedineho okamziku rychlost zvysi milionkrat?“

„Protoze prechod je matematickym ekvivalentem zrychleni. Ovsem na zrychleni tve telo reaguje a na prechod nikoli.“

„Ale jak to muzes vedet?“

„Tak, ze se z jednoho bodu hyperprostoru do druheho poslou zvirata. Jsou v hyperprostoru jen zlomek mikrosekundy. Nas vsak zajima pouze prechod mezi prostorem a hyperprostorem a k tomu, bud v jednom ci druhem smeru, dojde i pri tom nejkratsim moznem presunu hyperprostorem.“

„A vy jste vyslali zvirata?“

„Ovsem. Jakmile dosahla bodu urceni, sice nam zrovna nevykladala, jake to tam bylo, ale byla tam a vypadala klidna a bez jedineho skrabnuti. Bylo jasne, ze je nepotkalo nic neprijemneho. Vyzkouseli jsme to na celem tuctu nejruznejsich zvirat. Dokonce jsme to zkusili i na opicich, a vsechny se vratily v naprostem poradku — krome jednoho pripadu.“

„A-ha. Te se stalo co?“

„Zvire bylo mrtve, zohavene k nepoznani, ale pricinou byla chyba v naprogramovani. Nemelo to s prechodem nic spolecneho. Neco podobneho se muze prihodit i nam. Pravdepodobne to neni, ale muze se to stat. Bylo by to totez jako to zakopnuti o prah, kdy o nej zavadis podpatkem, zakopnes, upadnes a zlomis si pritom vaz. Takove veci se opravdu staly, ale aby se staly pokazde, kdy prekracujeme prah, to ne. Staci?“

„Co mi zbyva,“ zamumlal chmurne Fisher. „Staci.“

O dve hodiny a dvacet sedm minut pozdeji presla lod bezpecne do hyperprostoru, aniz by to kdokoli z posadky nejak pocitil, a tim se uskutecnil prvni superluminalni let daleko presahujici rychlost svetla.

K prechodu doslo, podle standardniho pozemskeho casu, patnacteho ledna roku 2237 v 21:20.

TRICET JEDNA