vesmir. Pujde do vysluzby a bude delat nejakeho poradce. Praci, kterou bude nenavidet.“
„A co ty, Cao-Li? Ty by ses vydal znovu do vesmiru, kdybys mohl?“ zeptala se Blankowitzova.
Wu,nezavahal. „Nejsem si jisty, ze by me lakalo potulovat se vesmirem. Nemam na to povahu. Ale, vis — vcera v noci me napadla zvlastni vec — ze bych se tu mohl usadit — jestli je ten svet obyvatelny. A co ty?“
„Usadit se tu? Ani napad. Nerikam, ze chci na Zemi trcet vecne, ale kdyz odnekud odjedu, stejne vzdycky se rada na nejaky cas vratim.“
„Premyslel jsem o tom. Tenhle mesic je jeden z — kolika? — deseti tisic? Koho by napadlo, ze v soustave rudeho trpaslika muze existovat obyvatelny svet? A prozkoumat by se mel. Dokonce bych tu rad stravil nejaky cas. At se o mou prioritu ohledne gravitacniho efektu postara nekdo jiny. Co ty, Merry, ochranila bys me zajmy na Zemi?“
„Ale jiste, Cao-Li. A kapitanka Wendelova urcite taky. Ma vsechna potrebna data, podepsana a stvrzena svedky.“
„Tak to by bylo. A co se tyce kapitanky, myslim si, ze s tim dalsim 'poznavanim' vesmiru se plete. Muze navstivit stovky hvezd a nespatrit jediny svet stejne vyjimecny jako je tento. K cemu se namahat s kvantitou, kdyz mas opravdovou kvalitu na dosah ruky?“
„Osobne,“ prohlasila Blankowitzova, „si myslim, ze co ji skutecne znepokojuje, je ta Fisherova dcera. Co kdyz ji najde?“
„Tak co? At si ji klidne vezme na Zemi. Proc by to melo kapitance vadit?“
„Nezapomen, ze tam ma taky zenu.“
„Slysela jsi ho nekdy se o ni zminit?“
„To nemusi znamenat, ze —“
Nahle zmlkla. Zvenci zaslechla zvuk kroku, vstoupil Crile Fis-her a kyvl jim na pozdrav.
Blankowitzova se ho rychle zeptala, jako kdyby chtela smazat predchozi tema rozhovoru:
„Je uz Henry hotovy se spektroskopii?“
Fisher zavrtel hlavou. „To nevim. Je chudak cely nervozni. Rekl bych, ze ma strach, aby neco neinterpretoval chybne.“
„To snad ne,“ ozval se Wu. „Interpretaci ma prece na starosti pocitac. Muze se za nej schovat.“
„To tedy nemuze!“ vzplanula Blankowitzova. „To mam moc rada, kdyz si vy, teoretikove, myslite, ze my, pozorovatele, jenom dohlizime na pocitac, jednou dvakrat ho pohladime, rekneme: 'Hodny pejsek', a potom si jen precteme vysledky. Jenze tak to neni. Co ti pocitac rekne, zalezi na tom, co do neho vlozis, a jeste nikdy jsem nevidela, ze by se nejaky teoretik, kdyz se mu vysledek daneho pozorovani nelibi, nesnazil svalit vinu na pozorovatele. Ani jednou jsem neslysela, ze by rekl: 'To musi byt nejaka chyba v poci — “
„Zadrz,“ prerusil ji Wu. „Prece se tu nezacneme navzajem obvinovat. Slysela jsi nekdy me, ze bych svaloval vinu na nejakeho pozorovatele?“
„Kdyby se ti nezdala Henryho analyza —“
„Tak bych ji stejne prijal. O tomto svete totiz zadne teorie nemam.“
„Takze jen proto bys prijal bez rozdilu vsechno, co by ti predlozil.“
V te chvili Henry Jarlow, s Tessou Wendelovou v tesnem zavesu, vesel dovnitr. Vypadal jako bourkovy mrak, ktery se nemuze rozhodnout, zda uz ma zacit prset.
Wendelova rekla: „Tak dobra, Jarlowe, jsme tu vsichni. Tak nam tedy reknete, jak to vypada.“
„Potiz je v tom,“ spustil Jarlow, „ze ve svetle tehle neduzive hvezdy neni dost ultrafialoveho zareni, neopalil by se v nem ani albin. Musel jsem pracovat s mikrovlnami a ty mi pohotove sdelily, ze v atmosfere tohoto sveta jsou vodni pary.“
Wendelova netrpelive pohodila rameny. „Tohle od vas slyset nepotrebujeme. Na svete velikosti Zeme a s teplotou v rozmezi teploty tekute vody urcite nejaka voda bude, a tedy i vodni pary. Tim se jen posunuje o jeden stupinek na stupnici obyvatelnosti, ale pouze o jediny a vseobecne ocekavany stupinek.“
„To ne,“ rekl Jarlow. „Obyvatelny je. O tom nepochybuji.“
„Kvuli vodni pare?“
„Ne. Mam neco lepsiho.“
„Co?“
Jarlow se temer zlovestne rozhledl po ostatnich ctyrech clenech posadky a rekl: „Rekli byste, ze je nejaky svet obyvatelny, kdyby uz byl obyvany?“
„Ano, myslim, ze bych to nejspis musel pripustit,“ prikyvl klidne Wu.“
„Chcete mi snad naznacit, ze z teto vzdalenosti rozeznate, jestli je tento svet obyvany?“ zeptala se ostre Wendelova.
„Ano, presne to jsem mel na mysli, kapitanko. V jeho atmosfere je volny kyslik — a ve vetsim mnozstvi. Mohla byste mi vysvetlit, jak by to bylo bez fotosyntezy mozne? A mohla byste mi tim padem vysvetlit, jak by mohla byt bez existence zivota mozna fotosynteza? A mohla byste mi dalsim padem vysvetlit, jak by mohla byt nejaka planeta neobyvana, kdyby na ni neexistoval zivot vytvarejici kyslik?“
Chvili panovalo hrobove ticho, potom Wendelova rekla: „To je vsechno tak hrozne nepravdepodobne, Jarlowe. Jste si jisty, ze jste nezbabral program?“
Nacez se Blankowitzova podivala na Wua a s rezignovane zdvizenym obocim k nemu vyslala nemy vykrik: „Vi-di-i-i-i-s!“
Jarlow stroze odvetil: „V zivote jsem nezbabral, jak to nazyvate, zadny program, ale samozrejme se necham rad poucit nekym, kdo si mysli, ze ma o infracervene analyze atmosfery vetsi znalosti nez ja. Neni to sice muj primy obor ale peclive jsem se pri ni drzel Blancovy a Nkrumahovy metody.“
Crile Fisher, kteremu od incidentu s Wuovym pozadavkem vratit se domu vzrostlo sebevedomi, se bez zavahani zapojil do debaty.
„Podivejte se,“ rekl, „to se potvrdi nebo nepotvrdi, az se dostaneme bliz k planete, ale proc bychom pro tuto chvili nemohli predpokladat, ze analyza doktora Jarlowa je spravna, a uvazovat, kam se tim dostavame? Pokud je v atmosfere tohoto sveta kyslik, nemohli bychom rovnez predpokladat, ze byl terraformovan?“
Vsechny oci se k nemu obratily.
„Terraformovan?“ nechapave opakoval Jarlow.
„Ano, terraformovan. Proc ne? Mate svet, vhodny pro zivot, az na to, ze ma atmosferu z oxidu uhliciteho a dusiku, jakou maji nezive svety — napriklad Mars a Venuse. A tak do more nahazite nejake rasy a zakratko je to 'Sbohem, oxide uhlicity , a 'Vitej, kysliku. Nebo se s tim da mozna delat neco jineho. Nejsem odbornik.“
Neprestavali na nej zirat.
Fisher pokracoval: „Duvod, proc o tom mluvim, je ten, ze si vzpominam, jak se o terraformovani mluvilo na rotorskych farmach. Pracoval jsem tam totiz. Dokonce jsem se zucastnil i nekolika seminaru o terraformovani, protoze jsem si myslel, ze by to mohlo mit neco spolecneho s hyperposilovacim programem. Nemelo, ale aspon jsem se neco dozvedel o terraformovani.“
Jarlowovi se konecne vratil hlas: „Fishere, a pri vsem, co jste o terraformovani zaslechl, nepamatujete se nahodou, ze by se nekdo zminil, jak dlouho by to asi trvalo?“
Fisher rozhodil rukama. „Povezte mi to vy, doktore Jarlowe. Jsem si jisty, ze nam to usetri cas.“
„Dobra. Rotoru trvalo dva roky, nez sem dorazil —
Fishera to nevyvedlo z rovnovahy. „Ale kysliku je tam spousta a oxid uhlicity zadny, takze kdyz to neni dusledkem pocinani Rotoranu, tak koho? Nemyslite, ze bychom potom museli predpokladat, ze na tom svete existuje nejaky nepozemsky zivot?“
„A co jineho si myslite, ze
„To musime hned od pocatku predpokladat vsichni,“ rekla Wendelova. „Fotosyntezu provadi mistni vegetace. Ani v nejmensim to nemusi znamenat, ze tam jsou Rotorane, nebo ze vubec dorazili do teto soustavy.“
Fisher vypadal pobourene. „Kapitanko,“ oslovil ji s ostentativni formalnosti, „musim vas upozornit, ze stejne tak to neznamena, ze tam Rotorane nejsou nebo ze by do teto soustavy nedorazili. Jestli ma planeta vlastni
